Rektorku Harvardu vyhodili rasisti. Rozhodli se zlikvidovat osobu, "věcná" kritika byla záminka
8. 1. 2024
čas čtení
6 minut
Osud šéfky Harvardovy univerzity byl zpečetěn, když se stala
středem kulturní války o antisemitismus, plagiátorství a svobodu slova, píše Kenan MalikPro
jedny je vyhozená rektorka Harvardu Claudine Gay zoufalým ztělesněním
liberální elity, pro druhé obětí "rasistického davu". Ona sama odsuzuje
své kritiky za to, že "recyklovali otřepané rasové stereotypy". Jako
ukázka toho, jak kulturní války deformují politický úsudek a zatlačují
lidi do kmenových koutů, je případ Claudine Gayové ukázkou č. 1.
Gayová,
která se v červenci stala první černošskou rektorkou Harvardovy
univerzity, byla nyní donucena rezignovat, čímž vyvrcholil ostrý spor,
jehož jádrem jsou tahanice o některé z nejpolarizovanějších otázek
současnosti: rasismus, antisemitismus, plagiátorství, svoboda slova a
rozmanitost.
Gayová a rektorky dalších dvou vysokých škol, Massachusettského technologického institutu (MIT) a Pensylvánské univerzity, byli předvolány do Washingtonu, aby se podrobili výslechu v Kongresu, který vedla pravicová republikánka Elise Stefaniková. Stala se z toho katastrofická show. "Vyzývat ke genocidě židů - je to šikana nebo obtěžování?" ptala se Stefaniková. "Může tomu tak být," odpověděla Gayová, "záleží na kontextu."
Neschopnost pochopit morální jádro otázky a místo toho se držet pečlivě připravených právnických odpovědí jako by poukazovala na krizi vedení elitních amerických univerzit. A přesto se Gayová a její kolegové také nechali chytit do pasti: Stefaniková definoval odpor proti izraelské okupaci jako "genocidu". "Výzva k intifádě", řekla Gay, byla výzvou "ke spáchání genocidy na židovském národě".
Dvě intifády v Palestině (v letech 1987-1993 a 2000-2005) byly z velké části spontánními povstáními, výsledkem kolektivního hněvu proti izraelské okupaci. Druhé bylo mnohem násilnější než první, došlo k 138 sebevražedným atentátům, které organizoval především Hamás. Jakkoli byla taktika Hamásu zvrhlá, ani jedna z intifád nebyla pokusem o genocidu.
To, že Stefaniková nepřípustně a nevěcně smísila pojmy "intifáda" a "genocida", ukazuje, jak se v posledních týdnech zúžily hranice přijatelných názorů. Pro některé je dokonce výzva k příměří v Gaze "antisemitská". Chce to jistou dávku drzosti, aby ti, kteří jsou ochotni ve jménu "sebeobrany" Izraele devastovat Gazu, považovali palestinský odpor za nelegitimní.
Gayová mohla odpovědět, že "všechny výzvy ke genocidě jsou morálně odporné, i když některé mohou být chráněny prvním dodatkem americké ústavy, (který zaručuje právo říkat i ty nejhnusnější věci). Ale volání po intifádě není totéž jako volání po genocidě".
Gayová jako by naznačovala, že má povinnost hájit svobodu projevu. Potíž je v tom, že americké vysoké školy svobodu projevu značně omezují, žádná z nich není krutější než Harvard, který je podle Nadace pro práva a svobodu projevu (Fire) je nejcenzurovanější z amerických univerzit.
Odpůrci Gayové se příliš nesnaží skrývat, že jim nejde ani tak o její údajné plagiátorství, jako spíš o to, aby ho používali jako zbraň.
"Univerzity, které byly po léta nápadně cenzorské," napsal sloupkař New York Times Bret Stephens, objevily svobodu projevu "až nyní, když dotyčný projev bývá obzvláště zraňující pro Židy". Pokrytectví je však oboustranné. Mnozí představitelé pravice, kteří se pyšní titulem zastánců svobody slova, se aktivně snaží omezovat propalestinské projevy, a často se jim to daří, nejen na amerických univerzitách.
Konzervativci, kteří vycítili příležitost zasáhnout "liberální elitu", tlačili na sesazení rektorek vysokých škol. Jejich první skalp byl snadný, Elizabeth Magillová z Pensylvánie odstoupila během týdne. Gayová bylneústupnější. Kritici proto hledali prohřešky z minulosti, kterými by na ni mohli tlačit. Našli je v údajném plagiátorství Gayové. Ve své doktorské disertaci a zhruba v polovině svých článků v časopisech údajně přebírala téměř doslovné odstavce z akademických prací, aniž by je uvedla jako citace nebo řádně uvedla autora.
Gayovi odpůrci se ani příliš nesnaží skrývat, že jim nejde ani tak o plagiátorství, jako spíše o to, aby se jím oháněli jako zbraní.
Skutečnost, že plagiátorství Gayové využila pravice, jej nečiní přijatelnějším. Stejně jako v případě svobody projevu je i zde patrné značné pravicové pokrytectví, neboť mnozí z těch, kdo Gayovou odsuzují, dříve hájili konzervativce, jako je soudce Nejvyššího soudu Neil Gorsuch, který čelí stejnému obvinění z plagiátorství.
Pro mnohé konzervativce znamená likvidace Gayové jak orektorky také podkopání programů rozmanitosti, rovnosti a inkluze (DEI), které se staly ústředním prvkem fungování amerických univerzit. Gayové působení v čele Harvardu bylo poznamenáno prosazováním politiky DEI.
Nepřátelství konzervativců vůči DEI zase vedlo mnohé na levici k její obraně. Přesto existují dobré argumenty pro to, aby levice byla k přístupu diverzity skeptická.
Morální síla požadavku diverzity vychází ze skutečnosti, že mnohé skupiny - rasové menšiny, ženy, homosexuálové a další - byly historicky vyloučeny z mocenských pozic. Programy DEI jsou vnímány jako snaha o rovnější společnost.
Rovnost a rozmanitost však nejsou synonyma. Největší nedostatek rozmanitosti na elitních amerických univerzitách není rasový, ale třídní. Na Harvardu studuje téměř stejně studentů z 1 % nejlépe vydělávajících vrstev společnosti jako z 60 % nejchudších. Studie naznačují, že politika diverzity zlepšila vyhlídky Afroameričanů ze střední třídy, ale ne těch, kteří pocházejí ze znevýhodněného prostředí.
Sama Gayová je symbolem toho, co diverzita znamená. Její otec, Sony Gay, je viceprezidentem hlavní haitské stavební společnosti. Navštěvovala Phillips Exeter Academy, nejelitnější z amerických elitních internátních škol, která se stala základem pro Harvard.
Spor o Gayovou ukazuje, že politické soudy jsou dnes příliš často založeny osobně, nikoli na věcných argumentech.
Podrobnosti v angličtině
ZDE
2134
Diskuse