24. 4. 2024
Časopis se jmenoval The Middle East Journal, vydání: jaro, 1983. Ležel na stole spolu s dalšími nedávnými publikacemi v knihovně Blízkého východu v Jones Hall Princetonské univerzity. Jako postgraduální student jsem v té knihovně prakticky bydlel, usazený v naleštěném dřevěném karbolu a obklopený knihami souvisejícími s mou diplomovou prací. Téma "Původ libanonského křesťanského nacionalismu" dokonale zapadalo do mého oboru moderních arabských dějin. Byla mezi nimi i osobní vazba, protože jsem nedávno bojoval po boku falangistických křesťanů v nešťastné izraelské libanonské válce. Moje akademická kariéra ležela přede mnou, lineární a bez kontroverzí, jakmile jsem dokončil doktorát. Pak jsem uviděl článek.
"Konfliktní přístupy ke vztahům Izraele s Araby: Ben Gurion a Šaret, 1953-1956" byl její název a její autor, Avi Šlaim, izraelský profesor vyučující v Británii. I když jsem se stále soustředil na falangisty, nemohl jsem odolat, vzal jsem deník a uchýlil se do svého oddělení, dychtivý prolistovat Šlaimův článek.
Historici čtou články pozpátku. Nejprve se podíváme na vysvětlivky – ekvivalent kódu počítačového programu – abychom posoudili zdroje výzkumníka. Šlaimovy byly stěží různorodé. Zdálo se, že 90 % z nich bylo čerpáno z deníku Moše Šareta. Před založením státu měl na starosti mezinárodní vztahy sionistického hnutí, působil jako jeho první ministr zahraničí a krátce, v letech 1953 až 1955, jako premiér. Ačkoli Ben Gurion byl také vášnivým pisatelem deníků, jeho záznamy byly jen zřídka zmiňovány. Pomyslel jsem si, že je divné, aby se studium politiky dvou mužů zakládalo téměř výhradně na spisech pouze jednoho. Moje zvědavost se zvětšila, když jsem se vrátil k úvodu článku a začal číst. A moje zvědavost se změnila v nevolnost.
Izraelci a Arabové mohli uzavřít mír na počátku 50. let, kdyby Ben Gurion nepodkopal Šaretovo úsilí – nebo to alespoň tvrdil Šlaim. Tvrdil, že otec zakladatel Izraele byl sice polyglot, ale nikdy se neobtěžoval naučit se arabsky nebo porozumět arabské kultuře a považoval sousedy Izraele za nenapravitelně usilující o jeho zničení. Naproti tomu Šaret mluvil plynně arabsky a byl stejně doma mezi vesnickými muktáry jako americkými ministry zahraničí. Byl to muž míru, usoudil Šlaim - a možná by ho dosáhl, nebýt Ben Guriona.
Byl jsem ohromen. Ačkoliv nejsem odborník na izraelskou historii, nedokázal jsem pochopit, jak může nějaký seriózní historik předložit tak dalekosáhlou tezi založenou převážně na jediném, vysoce subjektivním zdroji. V tu chvíli jsem se rozhodl, že půjdu dolů a řeknu svému vedoucímu, že jsem změnila téma své diplomové práce. Už žádní libanonští nacionalisté, žádní falangisté – ne, mým novým tématem budou vztahy mezi Izraelem, arabským světem a velmocemi v období před Suezským tažením v roce 1956.
Zbytek – promiňte mi to klišé – je historie. Během následujících dvou let jsem se probíral archivem za archivem, knihovnou za knihovnou, abych se dostal k pravdě o období mezi první a druhou arabsko-izraelskou válkou. A pravda, kterou jsem odhalil, naprosto zkazila Šlaimovu pravdu. Spojené státy a Británie zahájily velké mírové iniciativy s kódovým označením Alfa a Gama, které nabídly velkou část Negevu Egyptu a Jordánsku a pásy Galileje Sýrii. Arabové prostě neměli zájem. Ačkoliv byli příležitostně ochotni tajně komunikovat s izraelskými vůdci – mladý egyptský diktátor Gamál Abd an-Násir si se Šaretem vyměnil několik dopisů – nebyli ochotni pustit se do "arabské ulice". Arabské veřejné mínění požadovalo "druhé kolo" s Izraelem, aby se dokončilo dílo prvního kola, které zničilo stát. Za tímto účelem arabské země získaly obrovské množství útočných zbraní a vyslaly teroristická komanda infiltrující přes hranice Izraele. Dospěl jsem k závěru, že Izrael, ať už za Ben Guriona nebo za Šareta, nesl jen malou zodpovědnost za selhání míru a nakonec neměl jinou možnost, než se na válku připravit.
Diplomová práce "Původ druhé arabsko-izraelské války: Egypt, Izrael a velmoci, 1952-1956" byla striktně akademická – při čtení bych dnes mohl usnout. Metodologicky správná kniha čerpala z hebrejských, arabských a anglických pramenů, úctyhodného množství archivních materiálů a několika ústních dějin. Hojně jsem využíval Ben-Gurionova deníku, ale byl jsem opatrný vůči Šaretovi, dvanáctisvazkovému žalobnímu spisu člověka sužovaného komplexy nadřazenosti i pronásledování. Získal jsem titul Ph.D. a byl jsem připraven se ucházet o definitivu, když jsem zjistil závažnost rozhodnutí Jonese Halla. Aniž bych to tušil, vypotácel jsem se z městského pole dějin Blízkého východu přímo na bitevní pole.
Během pěti let mezi koncem mého bakalářského studia v roce 1977 a začátkem postgraduálního studia se americký kampus dramaticky změnil. Jako kandidát bakalářského studia na Kolumbijské univerzitě jsem studoval po boku Syřanů, Palestinců a Egypťanů a učil jsem se od starých arabistů, aniž bych cítil ani vteřinu nepohodlí, natož třenic. Přestěhoval jsem se do Izraele, sloužil jsem jako osamělý voják u výsadkářů a vrátil jsem se na proslulou katedru blízkovýchodních studií v Princetonu, která byla domovem takových osobností jako Charles Issawi, Philip Hitti a Bernard Lewis. Jak jsem vzpomínal v jedné z dřívějších esejí "Trials of the Ivy League", bylo to právě na Princetonu, kde jsem poprvé slyšel protiizraelské komentáře od svých spolužáků. Můj vedoucí diplomové práce, i když to byl skvělý učenec, který se ke mně jinak choval uctivě a pohostinně, se nijak nesnažil skrývat své antipatie k sionismu. Po prvním semestru jsem si začal klást otázku, zda dokážu takové nepřátelství ustát a pokračovat v doktorském studiu.
Co se za tu pouhou půldekádu stalo? V tomto období, jak jsem vzpomínal v knize "Trials of the Ivy League", zvítězily studentské rebelie v 60. letech. Poté, co se nepodařilo vyvézt myšlenky za brány univerzity, vůdci tohoto hnutí za sebou tyto brány zavřeli a rozhodli se vytvořit generaci podobně smýšlejících mladých učitelů. Nikdy nezapomenu, jak jsem se zeptal izraelské doktorandky dějin umění na Harvardu, zda by někdy získala definitivu. "V žádném případě," zněla její odpověď. "Nejsem marxistka." Nejen marxismus, ale i postmoderní útok na objektivitu, který prosazovali francouzští filozofové Jacques Derrida a Michel Foucault, již ovládaly kampusy. Pryč byla představa Leopolda von Rankeho z devatenáctého století, že úkolem historika je odhalovat pravdu. Pravda už neexistovala, jen interpretace. Odpadla tedy potřeba pečlivě dokumentovat každý fakt, protože fakta sama o sobě jsou relativní.
Na žádné jiné katedře však nebyla tato transformace zaznamenána radikálněji než na blízkovýchodních studiích. Byli to kanárci v uhelném dole – promiňte mi další klišé – našich současných kulturních válek.
Stalo se to v blízkovýchodních studiích poprvé díky jednomu muži. Slavný profesor anglické literatury na Kolumbijské univerzitě Edward Said. I když nikdy nepatřil do oboru blízkovýchodních studií, přesto se rozhodl ho zničit. Jeho kniha Orientalismus, vydaná v roce 1978, zasáhla akademickou obec jako ledovec. Saíd obvinil západní učence z toho, že si vymysleli oblast, kterou nazvali Blízký východ, a pak ji studovali, aby vydláždili cestu k jejímu dobytí. Jako historie byl orientalismus nesmysl. Původní orientalisté pocházeli z Německa a Maďarska, ani jedna z těchto zemí si nenárokovala ani píď Blízkého východu. Nezáleželo ani na tom, že Saíd, který tvrdil, že byl vychován, vzdělán a v roce 1948 vystěhován z Jeruzaléma, zfalšoval svou vlastní historii. Orientalismus se stal nejpůsobivější knihou humanitních věd konce 20. století a dodnes zůstává téměř svatým písmem. "Panebože! Bože můj!" Vzpomínám si, jak si ji jeden můj spolužák četl ve vedlejším autě a zděšeně vykřikl. O několik let později, když jsem učil vysokoškoláky ve Spojených státech, jsem se setkal se studenty, kterým byla kniha opakovaně zadávána v kurzech tak rozmanitých, jako je africká literatura a moderní italská historie.
Saíd vzal jednu z největších předností Západu – jeho zájem o jiné kultury – a proměnil ji v hřích. "Orientalismus," napsal jsem v The New Republic, "zasel sekvoje pochybností o sobě samém na nejvnitřnějším nádvoří akademického světa." A nikde nebyla tato proměna pociťována bezprostředněji a ničivěji než v dějinách Izraele a jeho konfliktu s Araby. To byl vskutku testovací případ pro Saidovu postkoloniální teorii. Vybrala Bernarda Lewise jako orientalistu par excellence, který položil vědecké základy palestinské nachby – katastrofy v roce 1948 – a porážky v roce 1967.
Derrida, Foucault a Said se spojili v díle kontroverzního izraelského spisovatele Simchy Flapana. Kibucník, socialistický vůdce a arabista Flapan šokoval mnoho izraelských čtenářů v roce 1987, když vydal knihu Zrození Izraele: Mýty a realita. Mezi tyto "mýty" patřilo přesvědčení, že sionisté přijali a Arabové odmítli plán OSN na rozdělení Palestiny z roku 1947; mýtus, že arabské státy se pak připojily k ničivé válce proti Izraeli, mýtus, že Palestinci uprchli ze země dobrovolně, a hypermýtus, že izraelští vůdci vždy usilovali o mír. Aby doložil toto masivní obrazoborectví, citoval Flapan četné izraelské a britské diplomatické dokumenty, ale jen velmi málo arabských zdrojů a žádnou ústní historii, i když mnoho tisíc veteránů z té doby bylo stále naživu. Flapan zemřel dříve, než jeho kniha vyšla, ale vyjádřil naději, že jednoho dne se palestinští historici budou podobně vypořádávat se svými vlastními mýty. To se nestalo. Místo toho Flapan zplodil nové hnutí mezi Izraelci, kteří se chopili jeho mytologické křížové výpravy a přijali jeho metodologii, ale vzdali se naděje na paralelní palestinský revizionismus.
"Netvrdím, že píšu dějiny," prohlásil Avi Šlaim před seminářem, kterého jsem se zúčastnil na konci osmdesátých let. "Píšu své dějiny." Přímo z Derridy. Jeho kniha Tajná dohoda přes Jordán (Columbia University Press, 1988) tvrdila, že sionistické hnutí v roce 1948 tajně zosnovalo spiknutí s jordánskými hášimovskými vládci s cílem připravit Palestince o stát. Ale kniha sama o sobě toto tvrzení nedokázala podpořit – přímo od Saida. A po vzoru Flapana Šlaim značně bagatelizoval arabské prameny a orální historii.
Na rozdíl od Flapana však Šlaim nepsal z obav o sionistický projekt nebo z jakéhokoli závazku vůči Izraeli. Jeho žák Ilan Pappé tento přístup rozvinul ještě dál, když Izrael zcela opustil, své knihy věnoval osvobozené Palestině a ke svým dětem mluvil arabsky. Pappé si vymyslel celé kapitoly své vlastní historie, stejně jako historii založení Izraele, včetně masakrů Palestinců, které se nikdy nestaly, a obvinění – naprosto nepodloženého – že je Ben Gurion plánoval zplynovat.
"Jsem katem dějin," hrdě prohlásil Šlaim, a práce špinit Izrael se ukázala jako profesionálně plodná. On, Pappé a několik dalších obskurních historiků se dostali na mezinárodní výsluní. Naproti tomu Benny Morris byl vědec s mimořádným talentem, jehož kniha The Birth of the Palestinian Refugee Problem (Cambridge, 1988) byla také oslavována za to, že odhalila "mýty" o vzniku Izraele a podkopala izraelskou propagandu. Morrisova kniha, kterou OOP přijala za svou ve svém požadavku na reparace a územní ústupky od Izraele, však také používala jen málo arabských zdrojů a orální historie. Místo toho se Morris ve velké míře spoléhal na diplomatické depeše, které, jak tvrdil, byly spolehlivější a objektivnější než vzpomínky veteránů.
Jako bývalý velvyslanec mohu potvrdit skutečnost, že diplomatické depeše – psané s ohledem na vlastní propagaci a potomstvo – jsou jedny z nejméně objektivních zdrojů, jaké si lze představit. A nedělat rozhovory s lidmi, kteří prožili události let 1947-1956, by bylo totéž jako napsat knihu o americké revoluci řekněme v roce 1800, aniž bychom mluvili s Thomasem Jeffersonem a Alexandrem Hamiltonem. Porušení akademických standardů, které by diskvalifikovalo kteréhokoli historika v kterémkoli jiném oboru té doby, se při studiu Izraele a jeho konfliktů stalo de rigeuer – téměř předmětem pýchy. A vskutku hrdě se Šlaim, Pappé a Morris prohlásili za nové historiky a přepsali příběh stvoření Izraele.
A já, i když jsem byl podstatně mladší než Šlaim a Morris, jsem se stal starým historikem. To znamenalo, že jsem nebyl ochoten podepsat se pod podivně christologickou víru Nových historiků, že Izrael se "narodil v hříchu" a že Arabové jsou prakticky bez viny. Znamenalo to, že zatímco noví historici mohli o Izraeli tvrdit téměř cokoli, aniž by to plně podložili zdroji, moje práce musela být bohatě zdokumentována. Zatímco noví historikové nikdy neověřovali fakta, ti staří byli zkoumáni mikroskopicky. A také jsem se dozvěděl – bolestně, krutě – že staří historikové byli v podstatě vyhnáni z pole.
"To je slintání u koňského zadku." To byla odpověď anonymního čtenáře jednoho z mých článků o Násirově korespondenci se Šaretem, který byl zaslán do recenzovaného časopisu. Článek byl zamítnut. Stejně tak všechny mé články, s výjimkou těch, které byly zaslány do malého počtu izraelských a britských časopisů, které byly stále ochotny publikovat jiné vědce než New Historians. Moje diplomová práce, adaptovaná do knižní podoby, byla zvažována nakladatelstvím Cornell University Press téměř rok, než ji od projektu odradil nejmenovaný, zuřivě protiizraelský profesor. "Už nikdy se nebudu podílet na žádné knize o Blízkém východě," řekl mi můj skoro-editor. Na akademických konferencích Benny Morris trval na tom, že mě a další staré historiky bude oslovovat "pan" – tj. ne doktore – a veřejně zesměšňovat ty z nás, kteří vyvracejí evangelium nových historiků. Sklíčeně jsem sledoval, jak se mnoho mých kolegů podvolilo a přešlo na pozice "nových".
Snad tvrdohlavě jsem odmítl ustoupit. Utěšoval jsem se Bialikovými slovy: "Sám. Zůstávám sám, pod křídly Schinah." Nakonec jsem na začátku 90. let odešel z akademické sféry a začal pracovat ve státní správě. Spory tam byly vskutku hořké, ale – abych parafrázoval Kissingera – v sázce bylo alespoň hodně.
Vrátil bych se však ještě před koncem milénia, v důsledku šestidenní války v roce 1967. Samozřejmě ne války samotné, ale její historie. Izrael spolu se Spojenými státy, Kanadou a Británií dodržuje třicetileté pravidlo. Po třech desetiletích všichni odtajní většinu svých dříve tajných dokumentů, což historikům poskytne skutečný poklad. Když už jsem toto pravidlo využil k napsání své knihy o roce 1956, byl jsem v pokušení udělat totéž o deset let později s knihou o roce 1967. Konečným lákadlem však byla potřeba postavit se novým historikům, kteří již tvrdili, že Izrael začal válku proto, aby se rozšířil území a znovu vyvlastnil Palestince. Mým cílem, jako Izraele ve válce, byl preventivní úder.
Kniha Six Days of War: June 1967 and the Making of the Modern Middle East (Šest dní války: červen 1967 a vznik moderního Blízkého východu), vydaná nakladatelstvím Oxford, se stala bestsellerem New York Times a získala národní ocenění. To Morrisovi nezabránilo v tom, aby publikoval zlomyslnou recenzi – "psaní je otřesné" – nebo Tomu Segevovi, dalšímu novému historikovi, aby napsal knihu, která předvídatelně tvrdila, že Izrael začal válku proto, aby se teritoriálně rozšířil a vyvlastnil Palestince. Hlavními Segevovými zdroji byly pohlednice a noviny.
Čas plynul. Druhá intifáda, která vypukla v říjnu 2000, představovala pro Morrise cestu do Damašku. Konflikt se netýkal, jak se mnozí noví historici domnívali, výsledků roku 1967, ale spíše výsledků roku 1948. Ukázalo se, že Palestinci neměli zájem o stát na Západním břehu Jordánu soustředěný kolem Hebronu, Betléma a Nábulusu, ale o palestinský stát zahrnující Jaffu, Haifu a Jeruzalém. Když si to Morris uvědomil, začal útočit na své bývalé kolegy a napsal druhou knihu, The Birth of the Palestinian Refugee Problem Revisited, která se pokusila napravit škody způsobené první knihou. Přišla příliš pozdě.
Dnes, čtyřicet let poté, co jsem narazil na článek Aviho Šlaima v knihovně Jones Hall, je představa, že Izrael byl stvořen v hříchu – produkt kolonialismu, imperialismu a etnických čistek – považována za nezpochybnitelnou na univerzitách po celém západním světě. Sionismus byl vyškrtnut ze seznamu přijatelných idejí. Ale v souladu s klišé o kanárkovi v dole postmoderní a postkoloniální miasma zachvátilo všechny humanitní vědy. Americká studia se stala protiamerickými studiemi a klasikové se stali, stejně jako předtím orientalismus, rasistickými.
V době, kdy jsem se v letech 2006 až 2009 vrátil na americkou univerzitu jako hostující profesor, byl proces započatý na počátku 80. let téměř dokončen. Proizraelští studenti Kolumbijské univerzity si stěžovali na špatné známky od svých protiizraelských profesorů a na třech stovkách dalších univerzit členové fakulty vyzvali k bojkotu všech izraelských akademických institucí. Katedry blízkovýchodních studií na Harvardu i Yale se mi naprosto vyhýbaly. Později, v Georgetownu, jsem musel překračovat "těla" studentských demonstrantů, kteří leželi tváří k zemi před mou kanceláří, přičemž každý z nich měl ceduli s nápisem "Mrtvý Gazan" v rámci protestu otevřeně sponzorovaného univerzitním programem arabských studií.
To co začalo v blízkovýchodních studiích a co změnilo mou profesní dráhu od akademické sféry k diplomacii a autorství, skončilo devastací celých kánonů. Kampusy, na kterých se vyučovalo, se staly souostrovími zvápenatělého myšlení. Tím ale škoda neskončila. Spíše, jak budu diskutovat v další části, mnozí absolventi těchto institucí – a zejména ti nejelitnější z nich – se stali navigátory zahraniční politiky svých zemí. Výsledky, jak uvidíme, byly katastrofální.
Zdroj v angličtině: ZDE
Diskuse