Je válka vůl?

25. 4. 2024 / Beno Trávníček Brodský

čas čtení 5 minut

1) „Dneska děvče není doba na lásku, dnes musíme oba střádat na masku! Co je platno životní mít plán, když do toho vletí aeroplán. Zkrátka musíš, hned jak vstaneš po ránu, myslet na civilní ochranu!

R) Postavím Ti malý kryt, kam by nemoh yperit. Až siréna začne houkat, odnikud tam nesmí foukat. Když nepřítel přiletí, počkáme až odletí - pak Ti vyznám lásku skrz gázmasku, než Ti zemřu v objetí.

2) V každém domě dneska najdeš pokyny, když je neznáš, tedy zajdeš na plyny. Proto nesmíš nic mít proti nim, když podle nich pokoj zatemním. Při cvičení nesmíš ani vypísknout, musíš se jen ke mně přitisknout!

Toliko populární píseň z roku 1937, kterou nazpívala Věra Ferbasová. Evidentně reakce na tehdejší masivní, možná až přehnanou, společenskou snahu o civilní ochranu. Co ale ta dnešní?

  Existuje vůbec? Tuší u nás někdo kam se schovat třeba při jen nahodilém nebezpečí přicházejícím ze vzduchu? Takový zbloudilý útočný dron? Až se mu vykrátí jedničky a nuly? Nemluvě o horších, zatím naštěstí jen teoretických, scénářích. Dozvěděli bychom se včas, že se něco děje? Známe všichni informační standardy? … to jen úvodní poznámka.

Doteď jsem neměl potřebu ani odvahu vyjadřovat se k válčení, protože cítím, že většina komentátorů je v téhle disciplíně nekonečně schopnější. Nicméně 60 miliard USD, které zřejmě přijdou v podobě výzbroje z USA právě Ukrajině a další suma pro Izrael..., mě vybídly k přemýšlení. Podíl má i kniha 1924 – rok, který stvořil Hitlera a několik knížek George Orwella, věčného bojovníka za svobodu a spravedlnost (nikoli jen perem).

Dokáže si vlastně vůbec někdo představit prohru Ruska tak, jak asi doposud chápeme válečnou prohru? Tedy něco jako bezpodmínečnou kapitulaci? Tak, jako to mělo třeba Německo nebo Japonsko za druhé války? No comment. Pokud by k tomu Rusko někdo doopravdy dokázal dotlačit, o čemž lze s vědomím „Stalingradu“ úspěšně pochybovat, patrně by to byl právě ten okamžik, kdy by mohlo zvažovat jaderný úder. O co tu tedy jde? O co nejdelší udržení fronty v ještě „únosném“ prostoru? O to, že když se dva perou, zbytek má relativní pohodu?

Ale(!) co když to bude trvat příliš dlouho? Smíchu moc nezbude, protože se peníze všech budou stále víc sypat do „válečného kanálu“. Jedinými nadšenými subjekty budou zbrojní korporace. Až finance dojdou, nebo skončí vůle je poskytovat, opět tu bude obdobný stav jako dnes, obdobná dilemata, jen svět i lidé budou zdevastovanější.

Obyčejnému člověku z toho vyjde, že samozřejmě je potřeba držet jakéhokoli útočníka, kterého nelze efektivně porazit na hlavu, co nejvíce v šachu, ale (abych použil šachovou terminologii do konce) současně usilovat o jeho pat - plichtu - remízu, nerozhodný výsledek. U patu váš šachový protivník nemůže udělat žádný tah, protože neexistuje nešachované pole, na které by mohl táhnout, ale současně není šachován, tedy nejde o finální mat, o jeho prohru (tedy Vaši výhru). 

To sice znamená z obou stran ubrat ze svých nároků na absolutní vítězství, ale současně to značí, že nikdo neprohrál. To pak mohou de facto obě strany reprodukovat svým naslouchajícím jako solidní výsledek. Při troše odvahy a za vhodných podmínek dokonce i jako takové malé přiměřené vítězství, protože(!) všechno přece mohlo dopadnout podstatně hůř.

Že politické dohody o remíze jsou možné i v extrémně napjatém prostředí, lze doložit třeba schůzkou prezidenta USA Johnsona a premiéra SSSR Kosygina v době světové krize v roce 1967. Schůzkou, která „nešla zorganizovat“, přesto nějak proběhla a položila základ pozdějším odzbrojovacím globálním dohodám.

Viz „Spirit of Glassboro“: https://chss.rowan.edu/centers/hollybush_institute/history.html a také knika Marty Morice „Rozvědčík“: https://argo.cz/knihy/rozvedcik/

Je tu tedy konkrétní příklad jednání, které bylo v dané době papírově neuskutečnitelné, ale skvělí diplomaté ho dokázali „vykopat ze země“. Vůbec nebylo ideální, ale ve svém důsledku vedlo k uvolnění krize. Situace je dneska samozřejmě komplikovanější hlavně změnou bipolárního světa..., ale výmluvy lze hledat v každé době. A nebo jednat.

Asi ze všeho nejvíc tak vlastně čekám na osvíceného a schopného vizionáře z libovolného místa planety, který zkusí pracovat podobně jako kdysi Miroslav Polreich. Tedy způsobí přátelské setkání momentálně nejdůležitějších světových figur. Nebo je tu nějaké jiné udržitelné řešení? Navíc finanční injekce 60 miliard USD pro Ukrajinu, která do jisté míry vyvažuje vojenskou sílu Ruska, staví demokratickou stranu barikády do solidní vyjednávací pozice. Bohužel jen dočasně.

1
Vytisknout
4210

Diskuse

Obsah vydání | 26. 4. 2024