Demokraté a demokracie tváří v tvář atentátu na premiéra Fica
17. 5. 2024 / Boris Cvek
V pátek v polední publicistice Radiožurnálu bylo možno seznámit se se závěry šetření, které ukázalo masivní nárůst nenávistných reakcí na slovenském internetu po atentátu na premiéra Fica. Nenávistných ve smyslu schvalování atentátu a přání, aby Fico zemřel. Řekněme si to rovnou, zcela jasně: přát Ficovi smrt nemůže být projevem demokrata. Demokrat chce Fica politicky porazit. Demokratovi jde hlavně o jeho voliče, o společnost.
Demokracie není vraždění politických oponentů. Tímto principem naopak přichází k moci fašismus či bolševismus. Chápu, že mnoho demokratů, kteří to myslí s demokracií dobře, nemusí mít intelektuálně na to, aby to pochopili, ale je třeba jim to neustále vysvětlovat. Stejně je třeba neustále vysvětlovat, že politická síla Babiše a Okamury není dána primárně jimi samotnými, ale jejich voliči.
V demokracii právě rozhodují voliči. Takže primární povinností demokrata je hledat cesty, jak získat voliče pro demokracii, jak spojit demokracii s takovou kvalitou života mas, aby naprostá většina občanů demokracii autenticky chápala jako něco dobrého, fungujícího. Místo toho se ale často v našem veřejném životě „demokrat“ definuje jako fanoušek nebo ještě více odpůrce nějakého politika. Na tom ale není nic demokratického.
Jestliže jako demokrat odmítám Fica, který podle mě chce demokracii zničit po způsobu pana Orbána, musím uvažovat ne o tom, jak Fica zavraždit, ale o tom, jak mu demokraticky vzít jeho voliče. Jak je přesvědčit o hodnotě západního způsobu života, o hodnotě progresivismu nebo demokracie.
Něco zcela jiného je situace, kdy v zemi vládne tyran a kdy je nutné proti němu bojovat násilím, dokonce i válkou, jak tomu bylo v případě Hitlera. Ale ani tam samotný atentát nebo válka nejsou projevem demokracie. Demokracie vzniká teprve v souvislosti s tím, jaký režim zavládne po násilném vítězství nad tyranem. NDR a NSR jsou výmluvným příkladem, že porážka tyrana neznamená nutně nástup demokracie. Uvažujme o tom, jak se stalo západní Německo po válce demokracií, a proč nám to nejde, proč východní Evropě v dnešní době hrozí dokonce zničení demokracie.
Mně se často a už dlouho zdá, že frustrace z nefunkčnosti demokracie v postkomunistickém světě vede u mnoha „prozápadních demokratů“ k jakési potřebě se mstít, udělat z toho jakýsi vypjatý konflikt, který zakryje skutečné příčiny našich problémů a jejich možná řešení. Místo toho bychom potřebovali demokraty, kterým na demokracii skutečně záleží, kteří tedy chtějí pochopit problémy a nalézat jejich efektivní, reálná řešení.
Diskuse