Mustr delikventů

17. 5. 2024 / Beno Trávníček Brodský

čas čtení 6 minut

Únos Karla Havlíčka Borovského do Brixenu je trochu dějepisné klišé. Ošklivá monarchie ho strčila v Brodě do kočáru vyplněného policajty a pak odhodila kdesi na druhém konci monarchie. Někdo dokonce v písni hlaholí, že „odejel na dovolenou“; máme i „monarchisty“, kteří asi Havlíčka úplně nemusí; uslyšíte i, že vyrostlý nikoli z rodiny chudáků, si mohl své literární a politické rozmary zkrátka dovolit...

Když vyjde konstelace a sami vyrazíte z Brodu tímhle směrem, jukne to na vás složitěji. Napřed překvapí míry = daleko = vysoko = hluboko. Když po ránu vyjedete z Havlíčkova Brodu solidním autem, v Linci jste k obědu, v Innsbrucku na podvečerní kávu se štrůdlem a s večerem snad – heureka! Tedy pokud se něco nestrhne cestou. My chytili nečekaný horský deštík a netušili, že máme u auta zalepené sklo dlouhou cestou tak, že ho stěrače nevyčistí a bude se muset poslepu a za tmy rychle někam odstavit a čistit ručně. Z pohledu někdejší Havlíčkovy cesty prkotina. Těžko si v krajině velehor a strží představit, jak tenkrát putovala Havlíčkova eskorta... po úzkých kamenitých cestách... v adventním čase. Rakousko-uherská nomenklaura se skutečné svobody slova musela nejspíš obávat víc než stáda čertů. Původně měl Havlíček skončit v Salcburku, to ale bylo příliš blízko „civilizaci“ - tam by ještě mohl škodit snadno.

Domek Karla Havlíčka v Brixenu

Dneska je Brixen milé, relativně malé italské městečko. Tenkrát nejspíš poctivý konec světa, tedy pokud vynecháme církev, které se tam dařilo velmi. K velikosti sídla neúměrně gigantický barokní chrám tomu odpovídá. To, že by Havlíček odtud někam utekl a přežil, bylo tak nepředstavitelné, že nikoho ani nenapadlo držet ho pod zámkem. Logičtější bylo mu omezit perimetr pohybu. Pokud tedy ještě někdy chtěl vidět svůj domov, nezbývalo mu nic jiného, než se pokoušet domluvit s mocí. To se sice nakonec povedlo, ale současně zlomilo jeho sebevědomí. Když se do Brodu konečně po 3,5 letech vrací, dostává další ránu v podobě smrti své ženy, o které nevěděl. Když se pokouší najít si nějaké nekonfliktní živobytí, odvrací se od něho i většina přátel. Mezi výjimkami jsou zejména Božena Němcová a František Palacký. Mocným se nakonec podaří zabránit jakékoli jeho snaze o normální existenci, snaze najít si nějakou normální nekonfliktní práci. Není proto divu, že se jeho zdraví hroutí a život běží k rychlému konci.

Po návratu z Brixenu, když se ještě cítil zdráv, býval vídán na procházkách, většinou za městem. Lidé se mu vyhýbali, časem i on jim. Říká se, že by si tenkrát o něho nikdo v Brodě (ale třeba i v Praze) neopřel ani vidle. Jediným přívětivým místem, které si v nouzi našel, byl podle všeho říšský sklad tabáku, kolků a cenin včetně trafiky na náměstí, kam docházel za paní Josefou Menšíkovou, chotí někdejšího starosty. Ta byla sice dobře situovaná, ale současně nadšená pro ideje národa a jeho skutečné a aktivní osobnosti. Udržovala kontakty s M. Riegrovou-Palackou, Sofií Podlipskou, Karolínou Světlou, Jaroslavem Vrchlickým... Havlíček za ní pravidelně do trafiky docházel, jako za člověkem, se kterým si mohl kde co říci, aniž by měl opletačky se svými „hlídači“. Dlouze s ní diskutoval, pokuřoval, možná popíjel. Povídali si často, často i dlouho. Mimochodem tahle trafika fungovala v Havlíčkově Brodě ještě asi před třemi lety – dům, třetí zleva na horní straně náměstí, stále stojí. V Havlíčkově domě přes roh náměstí naproti (tj. v museu) existuje mapa, do které si Havlíček po příjezdu do Brixenu zhruba tužkou zaznamenal svoji alpskou cestu.

Na domku

Mezi alpskými štíty si přijdete jako vězeň trochu i vy, minimálně coby vězeň okamžiku, a to i bez deportace. Přemýšlel jsem, kde najít nějaký autentický popis jak tenkrát ta zaručeně šílená zimní cesta probíhala. Stačí otevřít Havlíčkovy Tyrolské elegie:

„ … Hory, skály ohromnější ještě, než jest hlouposť mezi národy, vedle cesty propast bezedná jak držka armády...

Bez kočího, bez opratí, po tmě, u silnice propast místo škarpy: Tak jsem cválal sám a sám v kočáře jak vítr z Alpy. Svěřiti svůj osud také jednou koňům splašeným se já mám bát? Občan rakouský? Což se mi může horšího již stát? Tak jsem s chladnou rezignací v hlavě v hubě ale vřelou cigáru, čerstvěj' než car ruský přijel k poště v dobrém rozmaru. Tam jsem zatím – mustr delikventů – bez ochrany povečeřel hezky, než za mnou stráž s odřenými nosy přikulhala pěšky. Já spal dobře, ale policajti měli tu noc ve Weidringu zlou: Mazali si špiritusem záda, nosy arnikou...“

Cesta v kočáře alpskými úvozy tedy musela být v pravdě dobrodružná

Brixen

Brixen

Co by vlastně šlo nazvat opravdovým odkazem Karla Havlíčka? Většina o tom hlavně vůbec nepřemýšlí, zná-li ho vůbec. Nejde ale přece o konkrétní světonázor nebo umění psát či veršovat (i když se to samozřejmě počítá a je to také důležité). Jde hlavně o schopnost umět se výrazně (a s tím vždycky velmi pomůže chytrý humor) zastat malých proti velkým, chudých proti bohatým, slabých proti silným... pravdy proti lžím... bez ohledu na momentální skladbu výkonné moci a její „zaručeně nepřekonatelné doktríny“.

A!

I když se nedožijete ani pětatřiceti let, dá se leccos významného stihnout.

Svým tragickým koncem vlastně Havlíček tak trochu navázal na smutný začátek svého dopělého života, kdy se musel, coby začínající novinář v Praze, vzdát Fany Weidenhoffrové, dcery brodského velkopodnikatele. Protože „pisálkům“ se podnikatelské dcery jen tak nedávaly - ani ve vlastním městě:

2
Vytisknout
2500

Diskuse

Obsah vydání | 21. 5. 2024