Rusko etnicky očišťuje špionážní agentury

8. 10. 2025

Ke změně dochází navzdory pokračujícímu poklesu etnicky ruské populace a tím i rostoucímu podílu menšin. Zatímco minulé zpravodajské služby byly vždy ovládány Ruskem, v posledních letech to bylo silně posíleno. Podle oficiálního ruského sčítání lidu z roku 2021 tvoří etničtí Rusové pouze asi 72 % populace, což je o šest milionů méně než v roce 2010. Demografická krize v zemi je nyní tak vážná – a politicky nepohodlná – že úředníci letos zastavili veřejné aktualizace oficiálních údajů.

A přesto, když se člověk podívá na seznam vysoce postavených úředníků – tedy šéfů klíčových oddělení FSB, hlavní ruské bezpečnostní služby – nenajde téměř žádné Tatary, nebo řekněme Čečence, druhou a třetí největší etnickou skupinu v Ruské federaci.

Je překvapivé, že až donedávna byli mezi šéfy na náměstí Lubjanka někteří etničtí Ukrajinci, a to i v nechvalně proslulé 5. službě, která tak pozoruhodně neposkytovala přesné informace o situaci na Ukrajině před totální invazí v roce 2022. Nyní byli všichni nahrazeni etnickými Rusy.

Totální rusifikace vedení FSB ji nápadně odlišuje od Stalinových tajných služeb.

Navzdory neustálým čistkám zůstaly Stalinovy služby vysoce schopné a brutálně efektivní – z nemalé části díky etnické rozmanitosti. Jednalo se o dědictví rané sovětské tajné policie, která absorbovala ty nejbezohlednější a nejefektivnější elementy z militantních podzemních skupin bývalého ruského impéria.

Patřili mezi ně židovský personál, který strávil desítky let zdokonalováním metod konspirace při odporu proti carským pogromům – často prostřednictvím zločineckých sítí a revolučních stran; Arméni, kteří vybudovali skutečně mezinárodní hnutí zaměřené na pomstu pachatelům arménské genocidy v roce 1915; Gruzínci a další etnické skupiny na Kavkaze, se svými zkušenostmi s financováním revolučního hnutí jakýmikoli nezbytnými prostředky, včetně loupeží – právě díky těmto operacím se Stalin poprvé proslavil; a Lotyši, jejichž pověstná houževnatost v etnických plucích ruské armády během 1. světové války jim vynesla pověst houževnatých lidí (mnozí z nich podporovali bolševickou revoluci a stali se Leninovou pretoriánskou gardou).

Tyto etnické skupiny měly vlastní vůdce, klientské sítě a společné zájmy – a Stalin se vytrvale snažil je potlačit, protože takové klany považoval za hrozbu pro svůj monopol na moc. Jeho nástupci v Kremlu toto úsilí zdvojnásobili tím, že do řad bezpečnostních služeb vložili lidi jmenované komunistickou stranou.

Přesto byli sovětští lídři natolik pragmatičtí, že umožnili takzvanému "národnímu personálu" vést oddělení KGB v nejcitlivějších sovětských republikách.

Eduard Ševarnadze, Gorbačovův ministr zahraničí a pozdější gruzínský prezident, působil v letech 1965 až 1968 jako ministr veřejného pořádku v Gruzii a později jako ministr vnitra Gruzie. Gejdar Alijev, první prezident Ázerbájdžánu, měl za sebou dlouhou kariéru v KGB a v roce 1967 se stal jejím šéfem.

Za Putina však FSB přijala agresivnější a otevřeně xenofobní přístup. Plukovník FSB – etnický Tatar – řekl autorům na konci roku 2000 o svých zkušenostech s tím, jak byl převelen z regionů do Moskvy, aby sloužil v ústředním aparátu. Byl tak trochu zastáncem státní bezpečnosti – jako mladý muž se dobrovolně přihlásil do sovětské KGB a strávil roky monitorováním islamistických hnutí v Uzbekistánu, kde se jeho tatarský (tj. muslimský) původ hodil. Nakonec byl povýšen do služby v protiteroristickém oddělení v Moskvě.

Podle tradice uspořádal pro nové kolegy uvítací večírek. Během shromáždění, které se konalo v budově Lubjanky, ho opilý šéf náhle konfrontoval s obviněním z tatarsko-mongolské invaze. Požadoval, aby se plukovník omluvil za to, co se stalo ve 13. století. Od té chvíle plukovník z opatrnosti uváděl spíše ruské než tatarské jméno.

Plukovník FSB zjevně nebyl jediný, kdo čelil takovému zacházení.

Generál FSB Rašíd Nurgalijev se proslavil díky Putinovi a jeho blízkému spolupracovníkovi Nikolaji Patruševovi – sloužili spolu v Karélii. Nurgalijev, prosazovaný Putinem, působil v letech 2004 až 2012 jako ministr vnitra a od té doby je členem Putinovy bezpečnostní rady.

A přesto byl Nurgalijev Tatar a muslim, stejně jako plukovník. Proslýchalo se, že důstojník FSB dostal za úkol citlivý úkol: přesvědčit Nurgalijeva, aby se dal pokřtít jako pravoslavný křesťan – což byl úkol, který po dokončení vynesl důstojníkovi hodnost generála. Zdá se, že konverze byla stanovena jako podmínka pro jmenování Nurgalijeva ministrem vnitra.

FSB je rozlehlá organizace s odděleními po celém Rusku. V tomto prostředí – poznamenaném naprostou beztrestností a rozšířenou korupcí – klanový systém a osobní patronát nevyhnutelně hrají hlavní roli v kariéře důstojníků. Tyto moderní klany však již nejsou etnické; jsou regionální.

Generál FSB povýšený do Moskvy se bude vždy snažit přivést s sebou důvěryhodné důstojníky z regionu, kde dříve sloužil. Putin sám udělal totéž, když přivezl do Moskvy lidi, se kterými sloužil v petrohradské FSB.

FSB dnes slouží pouze jednomu pánovi: Vladimiru Putinovi. Firemní kultura odráží obavy a předsudky tohoto jediného muže. Ztělesňuje paranoidní, kmenový a téměř středověký přístup k otázce loajality – takový, který předpokládá, že chování člověka je předurčeno spíše jeho etnickou příslušností a náboženstvím než profesními schopnostmi nebo vzděláním.

Takový strach však působí oběma směry. Putinova hluboká podezřívavost vůči nerusům odráží obavy, že regiony země jako Tatarstán a Čečensko (kde místní oddělení FSB nepřekvapivě vedou etničtí Rusové) by se jednoho dne mohly vydat cestou bývalých sovětských republik a odtrhnout se. Přesto rusifikací vedení svých bezpečnostních služeb může Putin jen oslabovat svůj nejdůležitější nástroj kontroly.

Koneckonců, jak může jeho systém včasného varování detekovat regionální krize, když vylučuje právě ty lidi, kteří jsou nejschopnější rozpoznat signály?

Zdroj v angličtině: ZDE