Proč je „proč“ důležitější než „jak“
7. 1. 2026 / Petr Vařeka
čas čtení
5 minut
Stále
častěji se zdá, že svět ztrácí společný směr. Ve stále větším počtu
zemí sílí autoritářské tendence, dříve samozřejmé hodnoty se rozpadají a
to, co bylo po desetiletí považováno za samozřejmý rámec spolužití,
přestává platit. Společnost se tříští na skupiny sledující vlastní
zájmy, vlastní pravdy a vlastní cíle. Každý se vydává po své koleji – a
čím dál méně je jasné, kam tyto koleje vedou.
Tento
vývoj není jen politickým problémem. Je především ohrožením soudržnosti
lidské civilizace jako takové. Pokud neexistuje alespoň základní shoda
na tom, co nás přesahuje a spojuje, stává se řešení globálních problémů
nemožným. Klimatická změna, vyčerpávání zdrojů, migrace, technologická
rizika – to vše jsou výzvy, které se nedají řešit izolovaně. Svět, v
němž každý sleduje výhradně své krátkodobé zájmy, ztrácí schopnost čelit
problémům, které se týkají všech.
Jedním z
důvodů tohoto stavu je skutečnost, že lidé jsou stále více pohlceni
vlastními starostmi. Nejde přitom o selhání jednotlivců, ale o globální
jev. Nejistota zaměstnání, tlak na výkon, strach ze sociálního propadu a
neustálý pocit ohrožení zužují horizont lidského myšlení. Čím
obtížnější je prostě obstát v každodenním životě, tím méně prostoru
zbývá pro otázky, které přesahují bezprostřední přítomnost.
Tento
stav má hlubší kořeny v ekonomickém modelu rozvoje, který se stal téměř
univerzálním. Model založený na privátním zisku, neustálém růstu a
exploataci konečných zdrojů planety nutně vede k prohlubování nerovností
a ke zhoršování životních podmínek velké části populace. Nejde o
morální selhání jednotlivých aktérů, ale o důsledek logiky systému,
který vytváří tlak, konkurenci a permanentní nedostatek tam, kde by bylo
možné hledat rovnováhu.
Hledání jiných,
udržitelnějších modelů rozvoje by vyžadovalo politickou vůli. Té se však
nedostává – a to nejen na úrovni jednotlivých států, ale zejména v
mezinárodním měřítku. Zásadní problémy zůstávají neřešeny, nebo jsou
odsouvány, protože jejich řešení přesahuje rámec krátkodobých
politických cyklů a partikulárních zájmů.
Tento
nedostatek vůle však není příčinou, nýbrž důsledkem. Je důsledkem
ztráty civilizačního příběhu – příběhu, který by dal bytí jednotlivého
člověka smysl přesahující jeho osobní úspěch či neúspěch. Bez takového
příběhu není zřejmé, proč by se měl někdo vzdát části svého pohodlí ve
prospěch něčeho abstraktního, vzdáleného a společného.
Možná
se proto příliš často ptáme na špatnou otázku. Ptáme se, jak znovu
dosáhnout stability, jistot a perspektivy do budoucna. Jak nastavit
ekonomiku, jak reformovat instituce, jak zvládnout technologické změny.
To vše jsou důležité otázky – ale nejsou prvotní. Prvotní je otázka
proč. Proč bychom o to vůbec měli usilovat? Proč by mělo mít lidské
soužití smysl přesahující pouhou snahu o přežití a krátkodobé
uspokojení?
Najít univerzální odpověď na otázku
smyslu lidského života se může jevit jako nemožný úkol. Každé víno
jednou zkysne – stejně jako to, které podle legendy nabízel Ježíš
svatebčanům v Káni Galilejské. Každé náboženství, každá ideologie i
každá filozofie pracuje se symboly, které se časem vzdalují živému
proudu skutečnosti.
Problém však není v
samotných symbolech, ale v tom, že je začneme zaměňovat za cíl.
Rozcestníky nejsou od toho, abychom na ně lezli, ale aby nám ukazovaly
směr.
Možná je proto třeba hledat smysl jinde – nikoli v konečném cíli, ale v samotném začátku.
Smysl
lidského příběhu se možná nejzřetelněji ukazuje v okamžiku zrození.
Každý člověk přichází na svět s důvěrou. Je patrná v úsměvu malých dětí,
v jejich spontánní otevřenosti vůči světu, ale i v hrách mláďat všech
živých tvorů. Tato důvěra není výsledkem racionální úvahy ani
ideologického přesvědčení. Je prostým faktem života.
A
právě tato důvěra by v nás mohla zakládat důvod, proč ji nezradit. Ne
kvůli abstraktním ideálům ani velkým slovům, ale kvůli těm, kteří
přicházejí po nás. Kvůli našim dětem, které máme rádi, a které jednou
převezmou svět, jaký jim zanecháme. Možná není nutné vědět, kam lidský
příběh směřuje. Možná stačí vědět, že byl započat s důvěrou – a že tu
důvěru stojí za to nezradit.
1532
Diskuse