Jedinečnost jako vrženost kontra jedinečnost jako status

22. 4. 2026 / Boris Cvek

Snažit se být jedinečný kvůli ostatním je popřít svou jedinečnost. Skutečná jedinečnost každého člověka je v tom, v čem je nejvíce sám: smrt, láska, víra, niterné prožitky. Vrženost narození do dané rodiny, doby, s danými biologickými vlastnostmi (a nejde jen o geny, např. otisky prstů nejsou plně určeny geneticky, ale taky situací plodu v děloze).

Jedinečnost je v tom, co jde manipulovat nejméně, typicky smrtelnost a zranitelnost, ale i skutečná zamilovanost, skutečná víra, skutečná nadšení pro nějaké umělecké dílo. I kdyby dva lidé umírali vedle sebe, i kdyby dva lidé byli zamilováni do téhož člověka, i kdyby milovali stejné umělecké dílo, vždy jde o zcela unikátní vnitřní události.

Paradoxní je, že tato jedinečnost je to, co lidi může skutečně spojovat. Je to pravda, která nás ukazuje potřebné, sobě rovné, prožívající sice zcela unikátní, ale stejně nezvládnutelné, otřásající jedinečnosti. V umírání a zamilovanosti druhého vidíme sebe sama, jací skutečně jsme. To je ten úder Sofoklových tragédií na samé dno lidského tajemství. Z potřebnosti lze budovat soucit a vzájemnost. A odtud také vede cesta k hledání fyzických řešení, která pomáhají všem, jsou zcela objektivní a přenositelná, jako třeba účinné léky nebo veřejná hygiena.

Naopak usilování o status vede k pokrytectví a strachu, aby se neukázala pravda, že i já jsem jen smrtelný, zranitelný člověk, který je zcela jedinečný právě ve své smrtelnosti a zranitelnosti. Martha Nussbaum v knize Upheavals of Thought ukazuje, jak právě únik před vlastní zranitelností je za nacistickou nenávistí k židům a homosexuálům, za jejich pojetí role žen ve společnosti. Nacismus vyrůstal z něčeho obecně lidského, z brutální tvrdosti v hledání statusu. Co je auto-da-fé?

Ale vraťme se ještě k jedinečnosti výkonu. I tam je naprosto zásadní stavět na pravdě. Einstein se nestal geniálním fyzikem proto, že by si řekl, že to chce, ale proto, že jím byl. Své největší výkony, stejně jako jiní velcí fyzikové, udělal ve věku kolem 25 let. To není cesta nějaké promyšlené kariéry a budování statusu. Kdyby Einstein byl jen trochu střízlivý a příčetný, muselo by mu být jasné, že taková nula jako on bez jakéhokoli statusu na poli vědy nemůže nic zásadního udělat, natož jednu z největších revolucí v dějinách fyziky.

To, co jej vedlo, je vášeň pro věc samu. To si nelze poručit a už vůbec ne jako budování statusu. Jste u vytržení z obrazu, zamilovanosti, proniká vámi až do hloubi střev vaše smrtelnost? To je ono! To není status.

Einstein měl velké štěstí, že jeho geniální články z roku 1905, který je ve fyzice zván Annus Mirabilis (zázračný rok), dostal do ruky a prosadil Planck (šlo o články mladého nýmanda bez akademické afiliace a každý z nich vstoupil do dějin fyziky jako obrovská, epochální revoluce!). A oba měli štěstí, že žili v prostředí vědy, jaké před nimi nastavil Helmholtz.