Trumpovo prezidentství je ztělesněním zla: absurdní, děsivé, kruté

21. 4. 2026

 

Na té krutosti je tak matoucí to, jak jí bylo dovoleno projít, ta její bezstarostnost. Donald Trump se vznáší nad cirkusem smrti a chaosu. Trump vzdoruje pokusům o to, aby jeho činy souvisely s nějakou konkrétní strategií. Jeho války, zabíjení nevinných a vskutku i vyhrožování celým civilizacím přetvářejí svět, aniž by on sám zosnoval nějaký velkolepý plán. Pohání ho jen o něco víc než momentální impulsy a zášť.

Trumpův zdánlivý nedostatek vize či ideologie je mylně vykládán jako vlastnost, která ho činí poněkud méně nebezpečným než autoritáře minulosti, kteří se stali vzorem toho, jak vypadá zlo. Vezměme si debatu o tom, zda lze Trumpa označit za „fašistu“. „Nemůžete být fašistou,“ řekl Barton Swaim z Wall Street Journal, „aniž byste to jakkoli zamýšlel.“ Trump je neschopný, nekonzistentní, „záhadný a k vzteku“, ale není fašista, tvrdí.

Trump také nedodržuje styl ani vystupování fašistického vzoru: nepořádá shromáždění, nenosí uniformy ani nepronáší plamenné projevy z balkonů před davem mávajícím vlajkami. (Zatím) zcela nezvrátil ústavu a nerozložil demokracii. Je to zmatená komická postava, muž, jehož duše se odhaluje v jeho vzteklých výbuších na sociálních médiích nebo v nesouvislých projevech bez sebereflexe či sebeuvědomění. Mluví o válce s Íránem ve společnosti obrovského velikonočního zajíčka, zveřejňuje svou fotku jako Ježíš. „vždycky zbaběle uteče“. (Wheeler z temné fantasy z roku 1985 Návrat do země Oz: vříská, chichotá se, honí, pak se šklebí a ustupuje, když jeho kořist udeří zpět.)

Ale není právě tohle zlo? Projekce na svět ne arogantních a velkých záměrů, ale malosti a strachu? Důsledky násilí jsou druhořadé oproti uspokojení, které plyne z jeho páchání. Trumpovo neustálé sebevelebení, jeho zášť vůči politickým protivníkům, zuřivost nad tím, že je zpochybňován tiskem, pomsta, kterou slibuje íránskému režimu. To vše jsou způsoby, jak vymazat a vyhnout se trvalému strachu z ponížení a zastaralosti. (Goyův Saturn s divokým pohledem požírá svého syna.)

Právě v té malosti spočívá nenasytné zlo. V roce 1931, poté, co Hitlerova nacistická strana zaznamenala prudký vzestup v průzkumech veřejného mínění, poskytl rozhovor americké reportérce Dorothy Thompsonové pro časopis Cosmopolitan. „Když jsem vešla do salónu Adolfa Hitlera v hotelu Kaiserhof,“ vzpomínala Thompsonová, „byla jsem přesvědčena, že se setkávám s budoucím diktátorem Německa. Asi za 50 vteřin jsem si byla zcela jistá, že jím není. Trvalo mi právě tak dlouho, než jsem si uvědomila překvapivou bezvýznamnost tohoto muže, který tak vzrušil celý svět.“

„Vzpomeňte si na Benita Mussoliniho,“ napsala novinářka Barbara Grizzuti Harrisonová v LA Times, „v holínkách, s hranatou čelistí, s pískavým bombastickým hlasem, pózující na malém balkóně své kanceláře na Piazza Venezia v Římě – ten pozoruhodně hloupý fašistický pozdrav s napnutou paží, ta absurdní řečnická výřečnost. Vzpomeňte si na toho legračního muže, toho dokonalého šaška“, a pamatujte, že „jen proto, že je něco hloupé, neznamená to, že to není nebezpečné“.

Máme tendenci propůjčovat historii a všem jejím závažným událostem vážnost a soudržnost, kterou se nám v současnosti těžko uplatňuje. A myslím, že je to proto, že je pro lidský mozek těžké setkat se se zlem v absurdní podobě a přesto ho jako takové rozpoznat. Tak se to na vás vkrádá. Proto se ptáte, jak se takové zločiny mohly v minulosti stát. Odpověď je, že zlo málokdy přichází s úmyslem a rozpoznatelnými znaky padoucha. Přichází v podobě zlomených lidí, jejichž síla spočívá v neuhasitelné touze ucelit se bez ohledu na následky. Vedle Trumpovy absurdity stojí fakt, že má přístup k prostředkům jaderného zničení a sociopatickou chuť na eskalaci. (Milton – „lepší vládnout v pekle než sloužit v nebi“).

Zlo se skládá z frivolity, nonšalance a křehkosti, stejně jako z neúprosnosti, nenasytnosti a brutality. Další vzpomínka z mého archivu. Ve filmové sérii The Purge přijaly Spojené státy zákon, podle kterého je po dobu 12 hodin veškerá kriminalita legální, aby se očistily zášti a vypustila se krev z temnoty vlastní všem lidem, takže zbytek roku může být bez zločinů. Ale obyvatelstvu nestačí, že se navzájem ničí jen jeden den. Oblékají se také do propracovaných kostýmů, nosí výstřední make-up, módní masky a pouštějí hlasitou hudbu v rituálu rozkoše.

Film poukazuje na to, že zločin není uspokojivý bez performance. Bez tvrzení, že když pácháte nejtěžší hříchy, vaše síla při tom pramení z toho, že k tomu přistupujete triviálně, s privilegiem hry. Nejde o čin, ale o povolení. Nestačí, že ICE rozděluje rodiny a ničí životy, je důležité, aby se to celé podávalo jako oslava, s obrázky Trumpa stojícího vedle aligátorů v čepicích ICE vedle nápisu „Alligator Alcatraz“ písmem z filmového plakátu.

Žádné přemlouvání ani zlehčování tohoto druhu jásavé zlovolnosti nepřiměje Trumpa, aby ušetřil své třesoucí se spojence. Žádné bagatelizování toho jako něčeho, co není ideologické nebo nemá strategický účel, a proto je nakonec zvládnutelné. Nezkrotná krutost a násilí, které rozpoutává a umožňuje doma i v zahraničí, čerpá ze všech svých precedentů a lze proti nim bojovat pouze zuřivě – a naléhavě – jinak pohltí vše. (Patrick Bateman, Americký psychopat: „Moje bolest je neustálá a ostrá a já nikomu nepřeji lepší svět. Ve skutečnosti chci, aby moje bolest byla způsobena ostatním. Chci, aby nikdo neunikl.“)

Zdroj v angličtině ZDE