Politici
jako Tomio Okamura formulují postoj, který je v českém veřejném prostoru
hluboce zakořeněný: smíření je možné pouze tehdy, když „druhá strana
odčiní, co napáchala". Tento argument působí na první pohled morálně
pevně. Problém je, že implicitně předpokládá asymetrii viny, která
historicky neobstojí v celé své komplexnosti.
Nelze
pochybovat o tom, že rozbití Československa po Mnichovské dohoda,
následná okupace a zločiny nacistického režimu představují fundamentální
historickou křivdu. Teror, perzekuce a genocida, které následovaly,
jsou neoddiskutovatelné. Jenže historie nekončí rokem 1945. A právě zde
začíná český problém.
Poválečný odsun sudetských
Němců, legitimizovaný mimo jiné tzv. Benešovými dekrety, nebyl pouze
administrativním aktem. V mnoha případech šlo o proces doprovázený
násilím, ponižováním a smrtí. Brněnský „pochod smrti" v květnu 1945 je
jedním z nejznámějších symbolů těchto excesů. To nejsou okrajové
epizody, ale integrální součást poválečné reality.
Česká
kolektivní paměť má tendenci tyto události buď relativizovat („byla to
spravedlivá odplata"), nebo vytěsňovat. V tom se podobá jiným národním
narativům ve střední Evropě, kde se oběť a pachatel často nepohodlně
prolínají.
Zde je nutné trvat na dvojí pravdě, která není
pohodlná: ano, sudetští Němci jako celek sehráli významnou roli v
destrukci první republiky; a zároveň ano, československý stát i část
společnosti se po válce dopustily činů, které dnes nelze obhájit jako
pouhou spravedlnost.
Právě tato ambivalence chybí ve většině
současných politických projevů. Redukce historie na morální účetnictví
(„oni začali, oni musí odčinit") vede k tomu, že se minulost stává
nástrojem identity, nikoli předmětem porozumění.
Evropské
smíření – skutečné, nikoli deklarativní – nikdy nevzniká z
jednostranného přiznání viny. Vzniká z ochoty přijmout, že dějiny nejsou
morálně čisté. V případě Sudet to znamená odmítnout jak německé
revizionistické tendence, tak český komfortní narativ výlučné oběti.
Možná
největší ironií celé situace je, že akce jako Meeting Brno, které se
snaží otevřít dialog, narážejí na odpor právě proto, že tento dialog
ohrožuje zavedené jistoty. Smíření totiž není o tom, že jedna strana
„uzná pravdu" té druhé. Je o tom, že obě strany přijmou nepříjemnou
skutečnost: že pravda je sdílená – a vina také.
Diskuse