V čem má Kotrba ohledně České televize pravdu

30. 4. 2026 / Fabiano Golgo

Štěpán Kotrba mi poslal svůj text o veřejnoprávních médiích a i když byl zveřejněn na webu šířícím krajně pravicovou propagandu, jde o důležitou myšlenku. Kotrba napsal text, s nímž se nedá jednoduše souhlasit ani nesouhlasit. A právě proto stojí za čtení. Není to obrana veřejnoprávních médií, není to ani jejich laciné pohřbení. Je to obžaloba psaná člověkem, který veřejnou službu nechce zničit, ale který už zjevně nevěří, že ji lze bránit pouhým opakováním starých frází. https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Nejde-o-poplatky-ale-o-to-co-za-ne-dostaneme-Stepan-Kotrba-obsahle-790450

 
V základní věci má Kotrba pravdu: problém opravdu nejsou jen poplatky. Problém je důvěra. Pokud veřejnost nevěří, že Česká televize a Český rozhlas plní svou veřejnou službu nestranně, pak se každá debata o stokorunách mění v debatu o morálním oprávnění celé instituce. Veřejnoprávní médium nemá právo říci občanovi: plať a mlč. Musí znovu a znovu dokazovat, že jeho existence má smysl.

Jenže právě zde začíná složitější část. Objektivita a vyváženost nejsou posvátná slova, která vyřeší všechno tím, že je napíšeme do zákona. Vyváženost není účetní tabulka, kde ke každému tvrzení automaticky přidáme jeho opak. Veřejná služba má dát prostor relevantním společenským hlasům, ale nemá předstírat, že fakta a propaganda, odbornost a dojem, realita a politická potřeba mají vždy stejnou váhu.

Kotrba je nejsilnější tam, kde připomíná, že média veřejné služby nejsou tržní produkt. Nejsou Netflix, nejsou Prima, nejsou supermarket. Neplatíme je proto, že jsme si právě pustili pořad, stejně jako neplatíme soudy jen tehdy, když se soudíme, nebo školy jen tehdy, když máme doma dítě. Veřejná služba je součástí infrastruktury společnosti. A právě proto je nebezpečné, když ji pravice redukuje na otázku individuální spotřeby: „Proč mám platit něco, co nesleduji?"

Stejně přesný je Kotrba v kritice komerční logiky. Soukromá média neslouží veřejnosti, ale trhu. Jejich zákazníkem často není divák, ale inzerent. Divák je produkt, jeho pozornost je zboží. Veřejnoprávní médium má být jedním z mála míst, kde tato logika nevládne absolutně. Pokud i ono začne myslet pouze v kategoriích sledovanosti, cílových skupin a dopaminové spokojenosti, přestává být veřejnou službou a stává se jen dražší verzí komerce.

Ale Kotrba zároveň místy podléhá pokušení vlastní ideologické mapy. Když popisuje česká média po roce 1989 jako prostor pravicového či liberálního biasu, dotýká se skutečného problému. Česká žurnalistika se po pádu komunismu často tvářila, že nemá ideologii, zatímco jednu velmi silnou měla: antikomunistickou, prozápadní, liberálně transformační. Jenže říci toto nestačí. Je třeba rozlišovat mezi historickou zkušeností, hodnotovou orientací, profesionální slepotou a skutečnou manipulací. Bez tohoto rozlišení se kritika médií mění v opačnou karikaturu.

Nejcennější část Kotrbova textu proto není jeho hněv, ale jeho institucionální závěr. Tam, kde navrhuje přesnější pravidla pro stížnosti, jasnější definici objektivity, odpovědnost radních a lepší vymahatelnost kodexů, přestává být jen polemikem a stává se reformátorem. A právě tady by měla začít skutečná debata.

Veřejnoprávní média nepotřebují ani slepou obranu, ani populistickou popravu. Potřebují přísnou lásku: obranu jejich smyslu a současně nemilosrdnou kritiku jejich selhání. Kotrba nám připomíná, že bez důvěry veřejná služba nepřežije. My bychom k tomu měli dodat: bez veřejné služby nepřežije ani společnost jako společný prostor.