Není to nová otázka. Už po Norimberku si mnozí všimli, že spravedlnost byla zároveň spravedlivá i selektivní. Nacisté byli souzeni — právem — ale bombardování Drážďan nebo Hirošimy zůstalo mimo soudní síň. Studená válka pak vytvořila svět, kde právo bylo často jen jiným jménem pro mocenskou rovnováhu. A po roce 2001 se otevřela kapitola, kterou dnes nelze ignorovat: Guantánamo, „enhanced interrogation techniques", invaze do Iráku bez mandátu OSN. To vše jsou epizody, které by v jiném geopolitickém kontextu dávno skončily před tribunálem.

Právě proto dnešní debata o tribunálu pro Rusko nemůže být vedena v historickém vakuu. Pokud má mít smysl, musí být univerzální — jinak se z ní stává jen sofistikovanější forma vítězné spravedlnosti. A tady vstupuje do obrazu Donald Trump, nikoli jako anomálie, ale jako extrémně viditelný symptom. Jeho otevřený útok na Mezinárodní trestní soud, včetně sankcí proti jeho představitelům, není jen diplomatický spor. Je to odmítnutí samotné myšlenky, že by i Spojené státy mohly být někdy objektem vyšetřování.

Trumpova politika přitom není jen otázkou zahraničí. Doma testuje hranice právního státu způsobem, který by v jiných zemích okamžitě vyvolal řeči o autoritářském skluzu: tlak na soudy, maximalistické pojetí exekutivní moci, snaha redefinovat základní právní ochrany tak, aby se staly podmíněnými loajalitou nebo statusem. Navenek pak pokračuje stará americká tradice selektivní legality: právo je závazné pro ostatní, ale pro Washington je vždy „věcí interpretace".

A tak se paradox dnešní chvíle uzavírá. Evropa volá po tribunálu pro Rusko — a oprávněně. Ale pokud nechce, aby její hlas zněl jako ozvěna starých imperiálních standardů, musí zároveň přiznat, že bez mechanismu odpovědnosti pro velmoci, včetně Spojených států, zůstane mezinárodní právo nedokončeným projektem.

Nejde o antiamerikanismus. Jde o to, co kdysi formuloval už americký soudce Robert Jackson v Norimberku: že právo, které aplikujeme na jiné, musí být právem, které jsme ochotni aplikovat i na sebe. Jinak se z tribunálů nestávají nástroje spravedlnosti, ale kulisy — a z práva jen další jazyk moci.

Možná je tedy dnešní výzva jednodušší, než se zdá, a zároveň radikálnější: pokud chceme tribunál pro Rusko, musíme začít přemýšlet i o tribunálu pro svět, ve kterém žádná vlajka neposkytuje imunitu. Včetně té s hvězdami a pruhy.