Proč se rodí tak málo dětí?

5. 5. 2026 / Jiří Hlavenka

Pro tuto skutečnost nemáme úplně jasné vysvětlení. Máme spoustu hypotéz a můžeme uvést řadu menších nebo větších faktorů, které jdou s klesající porodností ruku v ruce. Pokud je označujeme za příčiny, vykazují při podrobnějším zkoumání velké vady na kráse.

Hypotéza: stoupající vzdělanost žen?

Tvrdí se, že tento faktor je prokázaný a ilustruje se to přesvědčivě u žen v subsaharské Africe. Ani tam není jasné, jestli je to příčina nebo doprovodný jev. Jenomže v Evropě to neplatí. Vzdělanost žen ve skandinávských zemích je v Evropě jedna z nejvyšších, ale současně jsou zde i nadprůměrně vysoké úrovně plodnosti okolo 1.5. Naopak v jižním pásu Evropy, kde je vzdělanost žen trošku nižší, jsou jedny z nejnižších fertilit v Evropě, okolo 1.11 (Španělsko například).

Navíc toto nevysvětluje vývoj v posledních dekádách. Ve vyspělých zemích je vzdělanost žen už desítky let na velmi vysokém procentu - a přesto zde fertilita stále klesá. V uplynulé dekádě v EU vzrostla (vysokoškolská) vzdělanost žen v Evropě nepatrně, fertilita přitom klesla obrovsky: z 1.57 na 1.34. Vzdělanost rovněž nevysvětluje velké rozdíly mezi zeměmi s podobnou úrovní vzdělanosti žen, například Jižní Korea (fertilita 0.75, jedna z nejnižších a třeba Dánskem, kde je 1.47, tedy skoro dvojnásobná).

Hypotéza: odkládání rodičovství do pozdějšího věku

Zde se mně jeví, že příčinná souvislost je spíše opačná - tedy "ženy mají méně dětí, A PROTO je mívají častěji i v pozdějším věku", nikoli "ženy mají děti v pozdějším věku, A PROTO jich mají méně". Bude to asi platit i trošku obousměrně, ale celkově mně tato hypotéza přijde jako docela mylná.

Hypotéza: urbanizace!

Ano, platí, že venkov má vyšší porodnost než město. Jenomže jenom o málo, zhruba o desetinu. Před dvaceti lety v Evropě mělo město výrazně vyšší porodnost než venkov dnes - rozdíl město-vesnice vůbec nevysvětluje dynamiku trendu. A navíc platí jen někde.

Hypotéza: život je dnes drahý, rodiny si nemohou dítě dovolit

O tom, že život mladých párů je drahý není pochyb. Jenomže on byl drahý vždycky - dříve výrazně namáhavější i celkově nákladnější. Mladí se vždycky protloukali těžce. Je známé, že toto bývá udávaný důvod v různých dotazníkových šetřeních: nemůžeme si děti dovolit. A co dříve jsme si "mohli"? Vůbec ne.

Navíc tato hypotéza je v přímém rozporu s ekonomickou realitou v bohatých a chudých zemích. Zhruba totiž sedí, že čím chudší země (viz Afrika, řada zemí Asie či Jižní Ameriky), tím je porodnost vyšší, zatímco tu nejnižší mají země, které jsou nejbohatší na planetě. A co se týká důležitého faktoru dostupného bydlení pro mladé, tak ta je v Evropě například velmi slušná v Itálii a na Maltě (4.3% "housing cost overburden rate") a extrémně vysoká v Řecku a Dánsku (okolo 30%). Malta má přitom úplně nejnižší porodnost v EU a Dánsko naopak jednu z nejvyšších.

Hypotéz víc než nově narozených dětí

Mohli bychom takto házet a zahazovat hypotézy ještě dlouho. Pokles kvality spermatu, mikroplasty a endokrinní disruptory - ok, ale pak se tedy bavme o nemožnosti oplodnění, a na tom, zdá se, to neselhává. Dostupnost antikoncepce - samozřejmě, nicméně to opět platí spíše pro velmi málo rozvinuté země, nikoli pro ty nejvyspělejší, kde je plně dostupná už dávno. A tak dále.

A co to svést na "tisíc příčin"?

Nemá-li to jedinou příčinu, je možné, že to je kombinace mnoha?

Ani tuto hypotézu moc neberu, protože vlastně ukazuje, jak jsme bezradní - nevíme, tak to hodíme na "mnoho příčin". Ve smyslu: v téhle zemi je hlavní faktor toto, v jiné zase tohle, a tak dál. Jenomže: pokles nastává úplně všude na světě, zopakuji ještě jednou: ANI JEDINÁ ZEMĚ nezaznamenává nárůst. Ani jedna, ve veškeré obrovské pestrosti, ekonomické výkonnosti, religiozitě, matrixu životů (víc rodinný, méně, města-venkov, sociokulturní vzorce atd atd). Právě tak statistici nenalézají velké rozdíly UVNITŘ jednotlivých zemí. V České republice je porodnost nízká u lidí chudých i bohatých, vzdělaných i méně vzdělaných, u lidí z města i z vesnice. Rozdíly jsou, ale malinké na to, aby se dal vysledovat nějaký vzoreček.

Pokud uvedené hypotézy neplatí (víceméně) plošně, pak nejspíš neplatí vůbec.

Ale co s tím?

Zkusme se zeptat biologů?

Biologové jsou odborníci na živou přírodu a řeknou vám, že člověk, i když to tak možná nevypadá, je stále ještě živočišný druh. Biologové samozřejmě zkoumají vývoj populací u stovek živočišných druhů - rostou či klesají, proč ano, proč ne? Biologie se vymíráním druhů či populací zabývá hodně intenzivně.

Současné uznávané teorie trochu přehodnocují náš "školský" pohled na tzv. rozmnožovací pud - učili jsme se, že to je velice silný pud, který pohání všechny živé organismy k tomu, aby se rozmnožovaly stále a co nejvíc.

Jenomže to není tak docela pravda. Jakási "vůle" k rozmnožování se totiž průběžně docela mění. Pokud dojde k situaci, že druh (nebo spíše populace, tedy "druh v území") není naprosto ohrožený, dostatečně území zalidnil a prosperuje, rozmnožovací "parametry" docela prudce klesnou. U savců například mají samice méně početné vrhy mláďat a/nebo je mají podstatně méně častěji - a místo toho, jak bylo pozorováno, se více věnují "péči o sebe". Rozmnožování je totiž u živých organismů vždy obrovskou investicí - pokud ji organismus nemusí dělat, může ji věnovat na vlastní sebe-zachování. Živé organismy se vlastně chovají velmi chytře - což je o nich ostatně dlouho známo. Proč by v situaci, kdy dosahují velmi silných populací, vytěžujících hodně místní zdroje, ještě usilovaly o další množení (s větším vyčerpáváním zdrojů, s rizikem snazšího šíření chorob a parazitů a podobně)? Velmi husté, "přemnožené" populace se totiž náhle stávají zranitelnými. (Zdroje: (1), (2))

Druhy, které kolem sebe vidíme, vidíme právě proto, že mají dobrou strategii dlouhodobého udržení. Ty, které ji neměly, nevidíme, protože vyhynuly. Toto je totiž u živé přírody podstatné - dlouhodobá udržitelnost. Druhu nepomůže, když se dokáže rozmnožit k úplné dominanci, když jej pak skolí epidemie až k vyhynutí.

I člověk je živočišný druh s velmi dobrou strategií. Kdyby ji neměl, tak tu není a světu vládnou třeba... delfíni. A k té strategii může vést, podobně jako u jiných druhů, populační rozpínání v době, kdy člověk jako druh byl stále slabý a populační stopka v situaci, kdy ta poslední věc, která by mu hrozila, je vyhynutí.

Vědci si přirozeně kladou otázku, čím je toto snížení fertility v přírodě způsobeno. A na něco už přišli. Uznávanou je teorie fyziologického stresu, daný hustotou populace (příliš mnoho sociálních kontaktů, konkurence, fyzické střety), která bezprostředně vyvolává tzv. hormonální kaskádu vedoucí ke snížené plodivosti. Nikoli vědomé, ale hormonální rozhodnutí. Tohle nám silně připomíná současnou lidskou civilizaci. (Zdroje: (3), (4))

Vědce hned napadne otázka: dobře, tak jdeme měřit tuto hormonální osu (zvaná HPA, hypothalamus, hypofýza, nadledvinky, anglicky) i u člověka. Tam by mohl být jasný důkaz. Ale bohužel zatím toto (z důvodu, který neznám) dostatečně zkoumáno nebylo.

Netvrdím, že "biologické" vysvětlení, které jsem poskytl, je to jediné přesné a správné. Co platí pro ostatní živou přírodu, nemusí platit pro člověka. A ani v živé přírodě nevíme vše - nebo spíše, víme pořád ještě malý kousek, protože množství a složitost jevů je zde úplně gigantická. U člověka jsou komplikátorem i sociokulturní faktory, dané civilizovaností, které u ostatní živé přírody nejsou.

A můžeme s tím něco dělat?

Vědecký konsensus u člověka tedy nemáme: vědci se shodnou, že se neshodnou. Neznáme příčiny, známe jev, a zde celkem shoda je, tu máme tzv. Teorii demografického přechodu, popsanou v docela věhlasné práci Dudleyho Kirka (6). Ta dává stranou příčiny a praví, že tento jev je globální, pomalý a nezvratný. Jinými slovy: dělejte si co chcete, porodnost bude klesat. Nezvratnost ale neznamená, že lidstvo vyhyne nutně do nuly (byť i to je jeden z možných scénářů, ne ale velmi pravděpodobný); spíše, že se populace buď zastaví na nějaké úrovni, kterou neznáme, nebo že se pak pomalu zvrátí směrem nahoru - podobně, jako je tomu u živé přírody.

I kdybychom s touto teorií (nezvratnost) souhlasili, neznamená to, že nelze a nemá se nic dělat - jen to nebude mít závratné efekty a spíše zde jde o to, aby mladé rodiny nebyly výrazně penalizovány, ať už to bude mít efekt nebo ne. Tedy jde o principiálně slušné chování, nikoli o cíl zvrátit porodnostní trend. To si už mnoho států uvědomilo a koná, my ne. Andrej Babiš sice nedávno prohlásil, že se tomu bude "osobně" věnovat, což vyvolalo akorát spoustu vtipů o Velkém Inseminátorovi, ale efekt je zatím nulový, jak tomu ostatně u něj už bývá