Co udělá Západ, jestli Mali padne do rukou džihádistů?
7. 5. 2026
Militanti v zemi vyvolali chaos, což vzbudilo obavy, že by vládnoucí juntu mohl nahradit ještě horší režim. Džihádisté v Mali 25. dubna spustili rozsáhlé útoky po celé zemi, což vyvolalo četné spekulace o tom, zda vládnoucí junta v Mali padne.
Mezi oběťmi z 25. dubna byl i klíčový člen junty, ministr obrany Sadio Camara, jehož smrt podtrhla zranitelnost úřadů. Camara byl také hlavním zprostředkovatelem vztahů Mali s Ruskem, jedním z mála mocných spojenců, které junta má. Bude Mali dříve či později ovládáno militanty? Mohly by Spojené státy takový scénář akceptovat?
Než se k této otázce vrátíme, existují dobré důvody se domnívat, že tito militanti – skupina Jama‘at Nusrat al-Islam wa-l-Muslimin (JNIM), která je součástí al-Káidy – by ve skutečnosti nemohli převzít kontrolu nad celým Mali. Ani to nechtějí, míní Alex Thurston.
Prvním důvodem je pravděpodobný nedostatek dostatečných lidských sil. Bojová síla JNIM se často odhaduje na přibližně 6 000 mužů. I dvojnásobně početnější síla by měla potíže ovládnout zemi o rozloze více než 460 000 čtverečních mil.
Za druhé, JNIM zjevně usiluje o pád junty, která vládne Mali od roku 2020, ale to neznamená, že by tato skupina chtěla zemi řídit. Ve svém prohlášení z 30. dubna se JNIM chlubila úspěchem svých útoků z 25. dubna a poukázala na „extrémní křehkost tohoto nelegitimního, utlačovatelského režimu“. JNIM také dočasně převzala kontrolu nad některými městy a obnovila svou blokádu Bamaka, hlavního města Mali. JNIM však dosud nezačala vymezovat své vlastní formální území a dává přednost stínové správě v některých oblastech, přičemž si zachovává celkovou flexibilitu a mobilitu.
Za třetí, převzetí kontroly nad hlavním městem Bamako a prohlášení se za jedinou vládnoucí autoritu v Mali by pro skupinu znamenalo hluboká dilemata: jak by zajišťovala služby a spravedlnost v zemi s 25 miliony obyvatel, kde až dvě třetiny populace žijí v hluboké chudobě? A jak by vládnutí v Mali ovlivnilo vnitřní rovnováhu sil a priority uvnitř JNIM, široké koalice, která působí také v Burkina Faso, Nigeru, Togu, Beninu a Nigérii? A jejíž vůdci již „mají obavy, že příliš rychlý postup ven by mohl roztříštit řady hnutí“?
Řekněme však pro účely této úvahy, že by JNIM mohlo nebo chtělo přimět Rusko k odchodu, a poté rozbít malijskou juntu a vyhlásit džihádistický emirát v Bamaku. Mohly by regionální a západní mocnosti takový scénář tolerovat? A pokud ne, jaké vojenské reakce by mohly následovat?
JNIM je nyní často srovnávána s Talibánem v Afghánistánu a s Hay’at Tahrir al-Sham (HTS) v Sýrii, přičemž obě tyto skupiny byly – v prvním případě neochotně, ve druhém s větším nadšením – tolerovány nebo přijaty západními mocnostmi a sousedy jako vládci svých příslušných zemí.
V některých ohledech je však JNIM čistě vojenskou organizací více než kterákoli z těchto entit, a je proto větší neznámou, jak by mohla vládnout. JNIM nemá prakticky žádnou vnější diplomatickou přítomnost, má méně historických zkušeností se správou území a má uzavřenější vedení. Na rozdíl od HTS se JNIM také odmítla rozejít s al-Káidou, jakkoli slabá tato kdysi mocná teroristická skupina nyní může být.
Všechny tyto faktory znamenají, že vláda JNIM v Mali by mohla být vysoce represivní, otevřeně nepřátelská a expanzivní na regionální úrovni a neslučitelná s regionálními a mezinárodními finančními systémy. Hned první den vlády JNIM by byli znepokojeni všichni, od sousedních vlád až po Mezinárodní měnový fond.
Na druhou stranu by mohla existovat cesta k toleranci JNIM. Kdyby JNIM zastavila útoky v sousedních zemích, se distancovala od al-Káidy a nabídla strukturovaný rámec pro přechod, mohla by být přijatelná pro ostatní vlády v regionu, v Africe i na Západě. JNIM prokázala určitou míru politického pragmatismu. Skupina vyjednávala se státy Sahelu o dílčích otázkách (jako jsou údajně dohody o propuštění vězňů a volební příměří); uzavřela dohody s místními komunitami; a v poslední době otevřeně spolupracovala s rebely a separatisty na severu (kteří jsou dlouhodobými partnery JNIM, ale sami nejsou džihádisty).
Tolerování JNIM by s sebou neslo vážná rizika, nevýhody a naprostou morální odpudivost; zároveň je však současná situace v Mali, charakterizovaná vysoce represivní a selhávající juntou spolu s vážnou nejistotou, prostě neudržitelná.
Nakonec možná nebude moc na výběr, pokud jde o tolerování JNIM. Možné struktury pro zorganizování vojenské intervence s cílem ji svrhnout – ať už Hospodářské společenství západoafrických států (ECOWAS), Africká unie, Organizace spojených národů nebo ad hoc koalice vedená Francií či jinou stranou – vykazují různé stupně vyčerpání a neschopnosti.
Když nigerijský prezident Bola Tinubu v roce 2023 pohrozil mobilizací ECOWAS ke zvrácení puče v Nigeru, ustoupil poté, co se ukázala omezená politická vůle členských států – a zuřivý odpor, s nímž by se on a ECOWAS v Nigeru setkali, nemluvě o domácích politických reakcích. Francie, která v roce 2013 vtrhla do Mali, aby svrhla džihádistický emirát vybudovaný předchůdci JNIM, by pravděpodobně narazila na podstatně menší domácí podporu a podstatně větší podezření, pokud by se pokusila zopakovat tuto dřívější intervenci. A Spojené státy, zapletené do Blízkého východu, nejsou v pozici, aby koordinovaly věrohodnou operaci v Mali.
Jakákoli koalice, která by byla dost odvážná na to, aby se postavila JNIM, by se brzy ocitla v bažině, držela by sice rozbité Bamako, ale čelila by útokům na zbytku rozsáhlého a politicky komplexního území Mali.
Vláda JNIM nad celým Mali se v současné době jeví jako nepravděpodobná. Kdybych však byl západním diplomatem, promýšlel bych scénáře pádu Bamaka – ať už do rukou JNIM, nebo, což je ještě pravděpodobnější, do rukou nové vojenské junty, která by pak buď začala vyjednávat s JNIM, nebo by se dostala do stejné svízelné situace jako současné úřady. Zvažoval bych také možnost otevřenějšího rozdělení země, což je proces, který již urychlily útoky z 25. dubna, které vedly k dobytí města Kidal severními rebely. A hledal bych komunikační kanály ke všem stranám konfliktu – včetně junty v Bamaku, rebelů na severu a samotné JNIM.
Pravděpodobnější než vzejití jasného vítěze je scénář ještě roztříštěnější kontroly; a v takovém scénáři by Washington mohl stejně dobře jednat se všemi hlavními aktéry.
Celý text v angličtině ZDE
Diskuse