Prezident Srbska je podle ústavy spíše ceremoniální postava. Vučić však nikdy nebyl ceremoniální člověk. Moc za ním chodila poslušně jako pes. Byl premiérem, stal se prezidentem, z prezidentství vládl straně, vládě, médiím, veřejnému prostoru i představě, že bez něho se Srbsko rozpadne na prach, Albánce, Brusel a Sorose. Nyní může zkusit starý trik všech autoritářů, kteří milují lid tak upřímně, že ho nikdy nechtějí nechat samotný: odejít, aby zůstal.

Není to tedy konec příběhu. Je to změna židle.

A přesto se něco změnilo. Vučić neoznámil odchod v době triumfu. Neodchází z balkonu paláce po vítězné válce, ani po hospodářském zázraku, ani po referendu lásky. Odchází po osmnácti měsících protestů, které začaly tragédií tak hmatatelnou, že ji žádná propaganda nedokázala úplně rozpustit v mlze: v Novém Sadu spadl betonový přístřešek železniční stanice a zabil šestnáct lidí.

V autoritářských režimech se často říká, že padá vláda. V Srbsku nejprve spadla stříška.

To je krutá, ale přesná metafora. Beton se nezeptal tiskového mluvčího. Výztuž nečekala na volební komisi. Stavba, která měla být symbolem modernizace, se stala pitevním stolem režimu. Pod troskami nebyli jen mrtví cestující. Ležela tam celá filozofie moci: zakázky, rekonstrukce, netransparentnost, politická loajalita, stavební triumfalismus, televizní řeči o budoucnosti a nakonec ticho, které trvá přesně tak dlouho, než se zvedne první studentský transparent.

Studenti pochopili něco, co opozice často neumí formulovat. Nešlo jen o jednu stavbu. Nešlo jen o jednu střechu. Nešlo ani jen o jeden podpis. Šlo o stát, ve kterém se odpovědnost odpaří dřív než krev na chodníku. Šlo o zemi, kde se tragédie okamžitě mění ve správní problém, správní problém v komunikační problém a komunikační problém v útok zahraničních sil.

Každý autoritář má svůj oblíbený překlad reality. Korupce se překládá jako stabilita. Protest se překládá jako puč. Student se překládá jako agent. Novinář se překládá jako nepřítel. Občan se překládá jako nevděčník.

Vučić dlouho vládl právě tímto slovníkem. Nabízel Srbsku zvláštní směs národní hrdosti, evropské kandidatury, ruského sentimentu, čínských investic a domácího televizního dusna. Do Bruselu posílal věty o reformách. Do Moskvy posílal signály věrnosti. Doma posílal vzkaz, že jen on drží zemi pohromadě. To je starý balkánský model, který se v evropských kancelářích často prodává pod elegantním názvem stabilita. Ve skutečnosti se tomu říká výměnný obchod: vy nám nebudete příliš koukat do kuchyně a my vám budeme předstírat, že hrnec nehoří.

Jenže v Srbsku už nehořel jen hrnec. Začal hořet celý jídelní lístek.

Do obrazu země, která údajně potřebuje pevnou ruku, přišel další případ, tentokrát jako z kriminálního seriálu, který by slušný scenárista vyhodil jako příliš doslovný. Veselin Milić, bývalý šéf bělehradské policie, skončil ve vazbě v souvislosti s vyšetřováním vraždy Aleksandara Nešoviće, muže spojovaného médii s kriminálním prostředím. Podle původních tvrzení vyšetřovatelů mělo jít o schůzku v restauraci, spor, střelbu, mrtvé tělo a podezření, že lidé z policie pomáhali pachatelům. Později prokuratura část původních podezření korigovala. Milić vinu odmítá. To je nutné říci, protože právní stát se nedělá ani proti těm, kteří ho možná sami neuměli chránit.

Ale politická otázka tím nemizí. Co dělá šéf největší policejní správy v restauraci, kde se vyskytují postavy z kriminálního prostředí a kde krátce poté dojde k vraždě? Co to vypovídá o hranici mezi státem a podsvětím? A kolik podobných restaurací má autoritářská stabilita ve svém adresáři?

V normální zemi je takový případ skandál. V unavené zemi je to jen další díl. V režimu, který se živí obrazem síly, je to však něco horšího: je to trapnost. Mafia a stát přestanou být dvě slova. Začnou vypadat jako rezervace na stejný stůl.

Vučić se nyní snaží převzít iniciativu. To dělá vždy. Když ulice tlačí, on vyhlásí volby. Když se volby blíží, on změní rámec. Když se mluví o odpovědnosti, on začne mluvit o budoucnosti. Když někdo žádá instituce, on nabídne sebe v jiné funkci.

Je to starý trik muže, který věří, že dějiny jsou televizní studio. Stačí změnit kameru, a divák zapomene, co viděl před reklamou.

Jenže studenti nejsou diváci. A to je pro Vučiće nový problém. Studenti nemají klasickou stranickou tvář, kterou lze očernit do večerních zpráv. Nemají jednoho vůdce, kterého lze koupit, zatknout, kompromitovat nebo pozvat do studia mezi dva křičící poslance. Nemají nostalgii po staré opozici. Mají mrtvé, beton, dokumenty, univerzity, pochody a trpělivost. V autoritářské politice je trpělivost nebezpečnější než hněv. Hněv se dá rozehnat. Trpělivost se musí unavit. A srbští studenti se zatím neunavili dost.

Proto Vučićova ohlášená rezignace není vítězstvím demokracie, ale důkazem, že se režim začal bát času. To je důležité. Autoritář se nebojí opozice, dokud může řídit kalendář. Bojí se ve chvíli, kdy kalendář začne řídit ulice.

Jisté je jen to, že pád betonové stříšky změnil jazyk srbské politiky. Do té doby se dalo mnoho věcí vysvětlit propagandou. Po Novém Sadu zůstala otázka, kterou žádná televize nepřekryje: kdo je odpovědný, když se stát zřítí lidem na hlavu?

Vytisknout