Haaretz: Izrael 15 let ignoroval varování před „diplomatickou tsunami“. Nyní k ní došlo

3. 7. 2026

 

V té době se Valné shromáždění OSN chystalo hlasovat o tom, zda udělit státu Palestina status „nečlenského pozorovatelského státu“. Barak varoval, že tento krok, který znamenal formální mezinárodní uznání palestinské státnosti – a tím i členství v orgánech OSN, stejně jako možnost obracet se na Mezinárodní trestní soud –, by vytvořil podmínky pro zesílený tlak na Izrael a dokonce i pro jeho „delegitimizaci“, pokud by Izrael nedosáhl kompromisu s Palestinci.

V listopadu 2012 Valné shromáždění drtivou většinou hlasovalo pro uznání Palestinského státu. „Cunami“, před kterým Barak naléhavě varoval, však nakonec nepřišlo.

Ve skutečnosti se po hlasování zdálo, že se toho moc nezměnilo. Uznání Palestinského státu se ukázalo být především symbolickým posunem. Hlasování možná povzbudilo mezinárodní občanské iniciativy, které jej mohly využít jako argument ve svém aktivismu. Na místě v Izraeli a na Palestině však, stejně jako v sálech evropských hlavních měst, zůstala situace víceméně stejná. Izraelská výstavba osad pokračovala, okupace se prohloubila a jen málo mezinárodních lídrů dalo najevo ochotu vyvinout na Izrael smysluplný tlak, aby změnil kurz.

Více než deset let to vypadalo, že se Barakova předpověď neměla pravdu – že Izrael bude i nadále požívat mezinárodní beztrestnosti za porušování lidských práv. Pravicoví izraelští představitelé, v čele s premiérem Netanjahuem, využili výroky bývalého ministra obrany jako důkaz alarmistického defétismu levice a připsali si zásluhy za schopnost ochránit Izrael před následky.

Vše změnilo stíhání Izraele v souvislosti s nedávnou válkou v Gaze. Po zničující válce, při níž bylo zabito více než 70 000 Palestinců a celý pás Gazy byl proměněn v trosky, přišla „diplomatická tsunami“.

Formy mezinárodního tlaku a právní důsledky, které byly kdysi nemyslitelné, se staly realitou. V listopadu 2024 vydal Mezinárodní trestní soud (ICC) zatykače na premiéra Benjamina Netanjahua a tehdejšího ministra obrany Yoava Gallanta za údajné válečné zločiny a zločiny proti lidskosti. Před Mezinárodním soudním dvorem v Haagu je Izrael obviněn ze spáchání genocidy.

Sankce proti izraelským osobám a organizacím již nejsou pouhou teorií. Teprve loni v květnu Evropská unie přijala nová opatření proti radikální skupině osadníků Nachala a její vůdkyni Danielli Weissové, osadnické lobby Regavim a jejímu řediteli Meiru Deutschovi, osadnické domobranné skupině HaShomer Yosh a jejímu vůdci Avichaiovi Suissovi a organizaci Amana, která je součástí osadnického hnutí a zabývá se výstavbou bytů.

V červnu Francie zakázala vstup do země ministru financí Bezalelu Smotrichovi. Dokonce i Spojené státy, které jsou obvykle k takovým opatřením alergické, uvalily v roce 2024 za vlády prezidenta Bidena sankce na 33 osadnických skupin a jednotlivců, než je Trumpova administrativa zrušila.

V Evropě, která je největším obchodním partnerem Izraele, visí dohoda o přidružení, která Izraeli zaručuje preferenční přístup na evropské trhy, na vlásku. V dubnu ministři zahraničí EU těsnou většinou odmítli dohodu zcela pozastavit, přičemž Německo a Itálie stály v čele opozice proti tomuto kroku, který by vyžadoval jednomyslné hlasování všech 27 členských států EU.

Tyto kroky, jakkoli jsou bezprecedentní (a opožděné), budou blednout ve srovnání s tím, co teprve přijde.

Diplomatická izolace Izraele se stále prohlubuje. Velká část evropské veřejnosti vnímá Izrael jako darebácký stát a je jen otázkou času, než budou i současní věrní spojenci, jako je Německo, nuceni reagovat na nálady veřejnosti. Až se členské státy EU příště budou zabývat pozastavením asociační dohody nebo přijetím rozsáhlejších sankcí, je nepravděpodobné, že by jim v tom Německo či Itálie bránily.

Nedávné výroky viceprezidenta J. D. Vance odrážely jak současnou realitu globálního postavení Izraele, tak svým tónem předznamenávají, kam směřují americko-izraelské vztahy ve Washingtonu, kde dochází trpělivost. „Donald J. Trump,“ řekl Vance během tiskové konference minulý měsíc, „je v tuto chvíli jediným hlavou státu na celém světě, který sympatizuje s izraelským národem.“ Za dva roky bude Trump pryč.

V Izraeli mezitím Netanjahu a jeho koaliční spojenci pokračují dál, jako by se nic zásadního nezměnilo: systematicky upevňují okupaci Západního břehu, aby vytvoření palestinského státu bylo stále méně proveditelné; odstraňují zbývající zbytky procedurální demokracie v zemi útoky na soudnictví, generálního prokurátora a právní stát; destabilizují region udržováním vojenské okupace v Libanonu a Sýrii, a to navíc k stále doutnající humanitární katastrofě v Gaze.

Jedním z perverzních úspěchů Netanjahuových více než patnácti let u moci byla jeho schopnost izolovat Izrael a Izraelce od důsledků činů jejich vlády. I nyní se každodenní život v Izraeli vrátil do starých kolejí po přerušení způsobeném balistickými raketami během války s Íránem a Izraelci se letos v létě opět vydali na cesty po Evropě, kde si užívají výhod nedávného posílení šekelu vůči dolaru.

Čas však brzy vyprší. A jak již v roce 2011 poznamenal Ehud Barak, většina izraelské veřejnosti si neuvědomuje, jak blízko je Izrael na prahu nové éry, v níž bude státem vyvrhelem, sankcionovaným těmi, kteří kdysi byli jeho hlavními obchodními partnery, a – co je ještě významnější – odsunutým na okraj supervelmocí, na níž dlouho záviselo jeho přežití.

S výjimkou nejnovějšího vojenského zásahu v Íránu vyhrál Izrael bitvy války po 7. říjnu. Hamás nepředstavuje pro Izrael vážnou vojenskou hrozbu a schopnosti Hizballáhu byly oslabeny, i když méně, než si izraelští obranní analytici mysleli.

Izrael však prohrává tu větší válku. Izrael se po 1 000 dnech bojů nachází v nejhorší geostrategické pozici, v jaké kdy v nedávné historii byl; spálil veškerý politický kapitál, který mu zbýval, a uvízl v nákladných a marných okupacích na všech stranách svých potenciálních hranic.

Pokud Netanjahua nahradí Gadi Eisenkot nebo Naftali Bennett, pravděpodobně se jim dostane období milosti, během něhož budou muset prokázat, že jsou odhodláni změnit směr. Zahraniční představitelé v Evropě a na Blízkém východě i nadále touží po Izraeli, který je normální, důvěryhodný a na který se lze spolehnout, že bude jednat jako zákonů dbalý člen rodiny národů.

Pro Izrael, který bude pokračovat ve svém současném kurzu, však nebude mnoho trpělivosti. Bude tedy na tom, kdo Netanjahua nahradí – za předpokladu, že se neudrží u moci –, aby dokázal, že změna není pouze kosmetická.

Zdroj v angličtině ZDE