KVIFF 2026: Almodóvar a další
8. 7. 2026
čas čtení
6 minut
Lidi čekali na nový film Pedro Almódovara jako na nějakou specialitu a nezklamali se. Jeho film Hořké svátky (2026) je pozoruhodným pokusem o dekonstrukci filmové tvorby. Snímek se, jak je to konec konců u Almódovara zvykem, soustřeďuje na podrobnou analýzu mezipartnerských, mezipříbuzenských a vůbec mezilidských vztahů.
Hlavní hrdinka filmu, Elsa, sama filmařka, která ale opustila výrobu svých "kultovních" filmů (jak sama vysvětlila, filmů, které nikoho nezajímají a byly propadáky, jen malá skupina lidí je miluje) a dala se na lukrativní výrobu reklamy, se v roce 2004 probudí s obrovskou bolestí hlavy a její milenec, hasič, který si mimochodem přivydělává striptýzem, ji odveze do nemocnice. Pomohou prášky a psychiatryně, která z Elsy vytáhne, že ji před rokem zemřela matka, avšak Elsa pracuje pořád jako blázen, takže neměla vůbec čas truchlit, a teď jí to dostihlo. Pomáhá také své kamarádce, které zemřelo dítě, a ta se pokusí o sebevraždu. Dále má Elsa neřešený a v podstatě nepřátelský vztah se svou sestrou, atd, atp.
Zajímavé na tomto filmu však je, že zatímco se zcela realisticky odvíjí tento příběh, režisér nás prostřihává na postaršího pána, také filmaře, scénáristu, zřejmě zosobnění samotného Almodóvara, který, zatímco ten příběh sledujeme, ho teprve píše, jeho scénář píše, do počítače.
Je v tom zajímavý kontrast, protože tento režisér a scénárista, jménem Raúl, ten příběh mění a opravuje, zatímco ho sledujeme, takže je vlastně v tom filmu takovým Bohem tvůrcem. Zároveň o svém scénáři diskutuje s dvěma svými spolupracovníky, především se svou produkční spolupracovnicí za dobu asi dvaceti let. S ní dojde ke konci filmu k drsnému konfliktu, protože ta si scénář přečte a obviní režiséra, že do filmu dal scénu z jejího života - její vlastní přítelkyně se totiž pokusila o sebevraždu. Režisér Raúl se hájí, že jeho sebevražedkyně je fiktivní, je o dvacet let mladší než přítelkyně jeho bývalé produkční, a\le ta je rozhořčená, obviní ho z parazitismu a navždy se rozejdou. Raúl se hájí, že film je fikce, ale samozřejmě do něho tak trochu proniká život - jako by promlouval sám Almódovar.
Jiný vynikající film, rumunský film Fjord (2026) z Norska, od režiséra Cristiana Mungiu, získal letos v Cannes Zlatou palmu, už druhou pro tohoto režiséra. Je to šokující film dokumentující norský útlak v důsledku přehnané norské politické korektnosti a netolerance vůči jiným kulturním zvyklostem nebo dokonce vůči náboženství.
Češi už vědi o kontroverzním norském úřadu na "ochranu dětí" jménem Barnevernet, v ČR před časem vznikl skandál, když úřad odebral děti nějaké české rodině.
No a o to tady právě v tomto filmu jde. Do Norska se přistěhuje z Rumunska po smrti rumunské babičky i dědečka rumunsko-norská rodina. Manželka je Norka, manžel je Rumun a mají pět dětí, včetně nemluvněte. Zpočátku jsou v Norsku vítáni, ale brzo vyjde najevo, že Norové "Rumunům" nedůvěřují. Rodina je velmi přísně nábožensky založená, což je kritizováno, a pak se objeví že jedno z dětí, asi desetiletá holčička, měla asi dvě modřiny, které mohla získat ve škole při tělocviku.
Bernevernet obviní rodiče z fyzického týrání dětí a rodině děti odeberou, a to včetně kojence, kterého norská matka kojí! Rodiče se přiznají, že občas v minulosti zlobivé dítě plácli přes zadek. Proto jim hrozí trestní stíhání.
Na prostoru asi 150 minut se odehrává toto drama, soud pak před trestním stíháním rodičů děti dočasně pustí zpět do rodiny, ale oni nevidí jinou možnost, než s rodinou z Norska utéci, čímž film končí. Děsivá vizitka pro tzv. západní demokracii.
Český českotelevizní film Mistryně (2026) byl dramaturgicky nevyvážený, zklamal. Je to snímek o lékařce Monice, která je konečně pátý měsíc těhotná se svým současným partnerem Lukášem. Film začíná jako celá řada snímků zde v Karlových Varech, prostě záznamem každodennosti této lékařky v nemocnici a doma, ukazuje její vztah s jejím současným partnerem Lukášem, i když ten přiznává, že se po narození dítěte o ně není ochoten sám řádněji starat. Manželka bude muset částečně přestat dělat lékařku.
Pak ale se dozvíme, že si Monika domluvila schůzku se svým bývalým manželem Petrem, s nímž se jí dítě mít nepodařilo. A tady je ta má kritika té dramaturgické nevyváženosti. Po skoro celý zbytek filmu se snímek promění v rozhovor mezi Monikou a bývalým manželem Petrem, nejprve kdesi v restauraci, pak se dlouze procházejí krajinou (je to někde v Liberci). Ten rozhovor je zajímavý, Petr říká podnětné věci, ale co naplat, tohle není film, ale rozhlasová hra. Kromě toho, proč najednou ten obrat po do určité míry neslaném nemastném začátku ukazujícího každodenní život. Prostě ono to nesedí dohromady.
A ještě více neuspokojivý byl další rakousko-německý film Napořád (2026). zase, jako tolik filmů, ukazoval nejprve "obyčejný každodenní život" jakýchsi děti a rodičů, přiznám se, že jsem se v tom vůbec neorientoval. Pak následovala scéna na ploché střeše paneláku, kde teenageři chlapec a dívka se tam navzájem fotografovali a pobíhali po té střeše. Řekl jsem v kině nahlas: Oni spadnou, a za pět vteřin ta dívka skutečně spadla a zabila se.
No a film - aspoň podle popisku ve festivalovém katalogu, měl pak řešit smutek pozůstalých. Sotva. Zase pokračoval každodenní život, až ke konci měli někteří protagonisté dost podivné reakce. Neuspokojivý film.
312
Diskuse