Knížák. Co když nezemřel?
27. 7. 2026
čas čtení
3 minuty
Je
to nejlepší happening jeho života, kdyby vyšlo najevo, že si tuhle
zprávu mediální svět prostě vymyslel nebo skočil na připravenou
dezinformaci. Milan Knížák se bál budoucnosti. Třeba nezemřel.
Bál se možná i sám sebe, proto si dodával neustálou kuráž ke konfliktům, které živily jeho obrovské ego. Mohl zemřít mnohem dřív, kdybych v poslední chvíli neubrzdil auto v Myslíkově ulici a nevšiml si černé siluety s copem, podobné loutkovým figurám z 18. století. Loutky ostatně sbíral.
Možná toužil být skutečně uznávaným umělcem, reformátorem a nezapomenutelným ředitelem Národní galerie v Praze.
Stal se prvním bořitelem kultu Václava Havla. Nesnášel, když byl v jeho přítomnosti někdo, kdo měl dle jeho čidel, jakousi vlastnost, po níž skrytě toužil, jíž se mu nedostávalo. V té chvíli používal všechny triky manipulace a zesměšnění. Napsal: "Bůh není, proto v něj věřím."
Teď už to zřejmě ví. Jedinou autoritu, kterou uznával, byl on sám.
Měl krytá záda demiurgem moci Václavem Klausem, nenávidějícím Havla, a tak mohl v kulturním prostoru 90. let vládnout takřka neomezeně.
A také vládl. Ze sochaře Stanislava Kolíbala si udělal poslušnou hračku a ten se zřekl Medy Mládkové. Pamatuji si jak těžce nesla, když zostudil její sběratelské snahy. Jak jinak, vždyť ona Havla obdivovala.
Kunsthistorický ansámbl Národní galerie sloužil jako loutkoherecká stafáž jeho vizím, které nakonec předurčili její totální izolaci do jakéhosi narodoveckého vlastenčení: Ať svět jezdí do Prahy, co bychom půjčovali světu?
Navzdory jinak neomalené povaze dokázal podepsat s Waldesovými dědici jejich obrovské sbírky výhodný stomilionový nákup Kupků a 19. století.
A taky vykoupil ze židovské restituce krásného Signaca. Jeho nejoblíbenějším malířem byl secesní tvůrce Karel Vítězslav Mašek.
Pamatuji si jak sehrál divadlo, aby mi nevyšel vstříc stran reprodukčních práv a všechny loutky v čele s dr. Blažíčkovou a prof. Vlčkem kývaly hlavou, jako kdyby tu Národní galerii Knížák vlastnil. Křičel - Maškovi uděláme výstavu MY.
Tehdy jsem mu řekl: Maška vydám i bez vás, vstal jsem a odešel z té sehrané loutkohry ve Veletržním paláci. Bylo mi dvacet a kuráž mi nechyběla. Knihu jsem za půl roku vydal i s reprodukcemi, navzdory notám, které dal právnímu oddělení NG.
Dovedu si představit, jak ho mnohokrát jeho milovaná Marie, matka, utěšovala, hladící jeho bílé vlasy, protože i velký vládce je jenom zraněný malý kluk.
Jedině vůči smrti máme respekt. Čtu si tady všechny fráze a prohlížím fotografie těch, kteří s ním strávili třeba jediné odpoledne a vidím jak se v mnohých probouzí lidství, neboť přestože ho za jeho života pomlouvali, v hodině smrti je smazána nízkost i nedorozumění.
Alespoň na chvíli, na okamžik, který nás sbratřuje. Otázka je, jak říká Cyprián Majer, kdo si na Knížáka za půl roku vzpomene? Kikirikí.
64
Diskuse