Petr Macinka a jak mluvit hlasem národa i tehdy, když za ním stojí třináct poslanců...

19. 8. 2026 / Fabiano Golgo

 
Petr Macinka má jednu z těch vlastností, které se v české politice objevují s podivuhodnou pravidelností: čím menší je skutečný mandát, tím vznešenější bývá tón, jímž se hovoří jménem národa. Motoristé sobě dostali 6,77 procenta hlasů a třináct poslanců, což je v demokracii legitimní výsledek a v žádném případě zanedbatelný. Jenže mezi třinácti poslanci a rolí správce české civilizace je přece jen určitý rozdíl. Macinka tento rozdíl překonává s lehkostí člověka, který nastoupil do výtahu v přízemí a o dvě patra výš už vysvětluje ostatním, komu patří budova.

 
Jeho dnešní váha ostatně nevznikla proto, že by se český lid jednoho podzimního dne probudil s neodolatelnou potřebou svěřit Petru Macinkovi své manželství, děti a sexuální morálku. Vznikla proto, že ANO potřebovalo koaliční partnery. Motoristé jsou proto politicky mnohem větší, než byli u volebních uren, což je běžný a naprosto legitimní důsledek parlamentní aritmetiky; poněkud méně běžné je, když se příjemce této aritmetické štědrosti začne chovat, jako by mu spolu s ministerskými funkcemi připadlo i dědictví po praotci Čechovi. Macinka tak nepůsobí jako politik malé koaliční strany, ale jako člověk, jehož někdo omylem nechal příliš dlouho samotného v místnosti s českou státností.

Do této polohy dokonale zapadá jeho „Ať to radši neotevírají" na adresu STAN a Pirátů, kteří chtějí znovu otevřít otázku manželství pro všechny. Macinka současný stav označuje za dostatečný a současně naznačuje, že pokud se bude na další rovnost příliš tlačit, mohli by konzervativní poslanci odpovědět omezením práv, která stejnopohlavní páry už mají. Je těžké najít elegantnější formulaci politického paternalismu. Menšina se dozví, že má být spokojena s tím, co jí bylo přiděleno, protože pokud bude příliš hlasitě upozorňovat na to, co jí ještě chybí, dospělí v místnosti by mohli ztratit nervy.

Macinka dokonce obvinil STAN z parazitování na gay komunitě, což je pozoruhodná výtka od politika, který gay komunitu právě použil jako názornou pomůcku k demonstraci koaliční disciplíny. Logika je půvabná: opozice se na homosexuálech přiživuje tím, že navrhuje rozšířit jejich práva, zatímco vicepremiér je chrání tím, že jim vysvětluje, že by měli být zticha, protože by jim jeho kolegové mohli některá práva zase sebrat. Takový druh ochrany známe i z jiných oblastí lidského života, obvykle však nebývá prezentován jako sociální politika.

Ještě problematičtější je Macinkovo sebevědomí ve chvíli, kdy se člověk podívá na českou společnost, jejíž jménem se podobné postoje tak rády vydávají. Letošní výzkum CVVM ukazuje 60procentní podporu manželství stejnopohlavních párů, 66 procent respondentů souhlasí s rovnými právy gayů a leseb, většina podporuje i osvojení dítěte partnera a většinovou podporu má také možnost adopce dětí z dětských domovů. To neznamená, že parlament má hlasovat podle průzkumu; zákonodárství není soutěž popularity a ústava není televizní anketa. Znamená to pouze, že představa Macinky jako mluvčího nějakého tichého konzervativního Česka má jednu nepříjemnou slabinu: když se toho Česka někdo skutečně zeptá, není zdaleka tak macinkovské, jak by se hodilo.

Možná právě proto se v podobných debatách tak často sahá po výrazech jako tradice, přirozenost a civilizace. Čím méně přesvědčivá je současná většina, tím užitečnější bývají mrtví předkové, protože ti se naštěstí nemohou nechat změřit CVVM. Je možné jim připsat téměř cokoli, včetně jednotné představy manželství, sexuality a rodiny, která měla údajně nepřetržitě platit od neolitické Moravy až po občanský zákoník.

Antropologie má tu nevděčnou vlastnost, že tyto krásně upravené rodinné fotografie lidstva neustále kazí. Manželství totiž nikdy nebylo jedinou neměnnou institucí, jejíž definici by každá generace pouze pečlivě předávala další. V různých kulturách organizovalo majetek, příbuzenství, dědictví, společenské aliance, reprodukci a moc velmi odlišnými způsoby. Dnešní Evropan, který si sám zvolí partnerku z romantické lásky, očekává právní rovnost, může se rozvést, znovu oženit a po celý život nerozhodovat o jediném sňatku svých dětí, už žije v instituci velmi vzdálené většině historických podob „tradičního manželství". Když ji poté brání jako cosi odvěkého, připomíná člověka, který právě přestavěl celý dům a rozčiluje se, že soused chce natřít dveře jinou barvou, protože prý musíme ctít původní architekturu.

Totéž platí pro homosexualitu. Stejnopohlavní touha a sexuální chování jsou historicky staré, ale způsob, jakým je společnost chápe, kategorizuje a spojuje s identitou člověka, se měnil. Moderní homosexuál v dnešním smyslu není pouze člověk, který někdy měl sex s osobou stejného pohlaví, ale člověk, jehož sexuální orientaci společnost chápe jako relativně stabilní součást identity. Tento způsob klasifikace se v Evropě výrazně prosadil až v 19. století spolu s rozvojem medicíny, psychiatrie a sexuologie, které měly neobyčejnou potřebu každému lidskému chování najít zásuvku, název a pokud možno diagnózu.

To neznamená, že před 19. stoletím homosexuálové „neexistovali", jak se občas primitivně interpretuje historie sexuality. Znamená to pouze, že Říman, středověký šlechtic nebo příslušník jiné kultury nemusel rozdělovat svět na homosexuály a heterosexuály způsobem, který je pro nás dnes samozřejmý. Pro některé společnosti byl podstatnější status, věk, společenská role nebo otázka, kdo při sexu zastává jakou pozici. Ptát se proto, zda byl nějaký muž ve starém Římě „gay" přesně ve smyslu dnešního pražského účetního, je asi stejně produktivní jako zjišťovat, zda Caesar zastával tvrdou nebo měkkou euroskepsi.

Moderní medicína navíc Macinkovi a jemu podobným neposkytuje mnoho materiálu, pokud by chtěli z homosexuality udělat odchylku, kterou stát nesmí legitimizovat. Homosexualita není považována za duševní poruchu a Světová zdravotnická organizace ji z diagnostické klasifikace odstranila už v roce 1990. Genetický výzkum zároveň nepotvrdil žádný jeden „gay gen", což však není argument proti biologickým vlivům, ale proti představě lidské sexuality jako vypínače v koupelně. Sexuální orientace je komplexní vlastnost, což z ní dělá poněkud nevhodný objekt pro politiky, kteří by ideálně potřebovali všechno vysvětlit mezi dvěma reklamními bloky.

České dějiny jsou v tomto směru ještě zlomyslnější. Homosexuální emancipace zde není import z posledních dvaceti let. V Praze vycházel už od roku 1931 Hlas sexuální menšiny, jehož programem bylo mimo jiné odstranění trestnosti stejnopohlavních vztahů. Homosexuální Češi tedy požadovali právní změny v době, kdy ještě nebyla Evropská unie, nebyla „woke ideologie", nebyl Twitter a Petr Macinka nebyl ani možností v genetickém fondu svých rodičů. Je zvláštní, jak často jsou některé věci označovány za cizí import pouze proto, že se domácí dějiny jejich odpůrcům nehodily přečíst.

Stejně výmluvný je vývoj trestního práva. Československo zdědilo kriminalizaci homosexuálních vztahů, později ji postupně odstranilo a po roce 1989 zmizely i poslední zvláštní trestněprávní nerovnosti. V několika desetiletích se tedy něco mohlo přesunout z oblasti zločinu do oblasti soukromého života, aniž by se změnila lidská anatomie nebo základní biologické vlastnosti obyvatelstva. To je nepříjemná připomínka pokaždé, když politik představuje svůj současný právní názor jako přímé pokračování přírody. Příroda má totiž pozoruhodně malou tendenci novelizovat trestní zákoník.

Po roce 1989 pak Česká republika zvolila svůj charakteristický způsob společenského pokroku: dvacet let se diskutuje, potom se přijme polovina změny, dalších dvacet let se vysvětluje, že právě tato polovina je rozumný český kompromis, a nakonec se začne diskutovat o druhé polovině, jako by šlo o úplně nový civilizační zlom. Registrované partnerství přišlo v roce 2006. Od roku 2025 existuje partnerství podle občanského zákoníku, které se uzavírá obdobně jako manželství a přebírá značnou část jeho právních účinků. Homosexuální páry mohou sdílet majetková práva, dědit, pobírat pozůstalostní důchod a za určitých podmínek osvojit dítě partnera.

Česká republika tedy vytvořila instituci, která se v mnoha zásadních ohledech chová jako manželství, ale s velikou péčí dbá na to, aby se manželství nejmenovala. Je to skoro nádherná ukázka středoevropského kompromisu: dát lidem téměř totéž a současně zachovat jedno malé administrativní ponížení, aby bylo zřejmé, že jsme zase nepodlehli nějakému západnímu šílenství.

Právě tady se argument odpůrců začíná rozpadat zevnitř. Pokud je název „manželství" pouze slovo, jak se často tvrdí, proč je nutné ho s takovou energií střežit před homosexuálními páry? Pokud je skutečně bezvýznamný, jeho rozšíření nemůže nic poškodit. Pokud ale významný je, potom rozdílné pojmenování zjevně slouží k tomu, aby společnost označila jeden druh páru za něco jiného než druhý. Nelze současně tvrdit, že o nic nejde, a vést za toto nic kulturní válku. Člověk si může vybrat jednu verzi argumentu, nikoli obě zároveň.

Tohle je možná nejzajímavější část celé debaty, protože ukazuje rozdíl mezi tolerancí a rovností. Tolerance je krásné slovo, dokud si člověk nevšimne, že v sobě skrývá hierarchii. Ten, kdo toleruje, je stále v pozici člověka, který rozhoduje, co druhému dovolí. „Ať si doma dělají, co chtějí" zní velkoryse pouze tehdy, když se ignoruje samozřejmá otázka, proč má vůbec jeden občan pocit, že je oprávněn druhému tuto svobodu udělovat. Rovnost je psychologicky náročnější, protože člověku bere příjemnou roli správce cizích životů. Už nic nepovoluje. Pouze přijímá, že druhý občan nepotřebuje jeho svolení.

Macinkovo „Ať to radši neotevírají" proto není jen nešťastná věta. Je to přesná formulace tohoto starého modelu: dostali jste toho hodně, oceňte naši velkorysost a nezkoumejte příliš pečlivě, proč vám zůstalo méně. Ve chvíli, kdy menšina odpoví, že nechce být objektem tolerance, ale subjektem stejných práv, začne být její žádost označována za provokaci.

U adopcí se stejný mechanismus obvykle schová za děti, protože dítě poskytuje politickému argumentu morální imunitu. „Dítě má právo na matku a otce" zní intuitivně silněji než „nechci, aby dva homosexuálové měli stejný status jako my", a proto se používá téměř automaticky. Jenže adopční právo už ze své podstaty pracuje se světem, v němž ideální rodinné situace často neexistují. Děti potřebující osvojení se neobjevují proto, že by jim stát odebral dokonale fungující otce a matky, aby mohl provést sociologický experiment s homosexuály. Objevují se proto, že jejich biologická rodina nefungovala, zemřela, opustila je nebo se o ně z jiného důvodu nemůže starat.

A tak se musíme ptát nikoli na symbolické dítě z politického billboardu, ale na skutečné děti a skutečný výzkum. Ten po desetiletích nenachází přesvědčivé důkazy, že by děti vychovávané stejnopohlavními rodiči měly kvůli sexuální orientaci rodičů systematicky horší výsledky. Dlouhodobé studie adoptivních rodin ukazují mnohem obyčejnější determinanty: kvalitu vztahů, stabilitu rodiny, stres rodičů, ekonomickou situaci a schopnost starat se o dítě. Nizozemská data založená na velmi rozsáhlých registrech rovněž nepodporují představu, že dvě matky nebo dva otcové představují vzdělávací katastrofu.

Člověk je skoro zklamán, jak banální výsledek to je. Kvalitu rodičovství neurčuje geometrie pohlaví v domácnosti, nýbrž kvalita rodičovství. To samozřejmě neznamená, že homosexuální rodiče jsou automaticky dobří. Někteří budou stejně nesnesitelní, chladní, neurotičtí nebo neschopní jako část rodičů heterosexuálních. Právě tato možnost být stejně průměrný, stejně laskavý i stejně hloupý jako většina je ostatně jednou z mála opravdu přesvědčivých definic rovnosti.

Po více než dvaceti letech máme navíc možnost sledovat země, které Macinkou obávaný experiment provedly. Nizozemsko zavedlo manželství pro všechny v roce 2001, následovaly desítky dalších států a jejich zkušenost má pro odpůrce jednu nepříjemnou vlastnost: je strašlivě nudná. Heterosexuální manželé se po legalizaci homosexuálních sňatků nezačali hromadně rozvádět, lidé opačného pohlaví neztratili zájem jeden o druhého a instituce manželství se nepropadla do země. Studie shrnující americká data nenacházejí přesvědčivý důkaz, že by legalizace stejnopohlavních sňatků oslabila heterosexuální sňatečnost nebo způsobila konzistentní růst rozvodovosti.

To se dalo předpokládat už bez výzkumu, protože manželství má obvykle dost vlastních problémů a nepotřebuje k rozvodu pomoc homosexuálů ze sousední ulice. Přesto je důležité mít data, protože kulturní válka se vynikajícím způsobem živí katastrofami, které se mají stát až v budoucnosti; když budoucnost přijde a katastrofa nepřijde, jednoduše se přesune hranice. Nejprve měla společnost zaniknout po dekriminalizaci, potom po registrovaném partnerství, později po adopcích a nakonec po samotném slově manželství. Civilizace se ukázala být podivně odolná vůči všem předchozím posledním kapkám.

Tady se konečně dostáváme k důvodu, proč je homosexualita v současné politice znovu tak užitečná. Nejde jen o sex. Kdyby šlo pouze o to, co lidé dělají v posteli, většina společnosti by se po krátkém zaváhání věnovala vlastním postelím, které jí poskytují dost práce. Sexualita se stává politicky výbušnou ve chvíli, kdy je možné ji spojit s představou ztraceného řádu. Populistická pravice v Evropě i jinde stále častěji skládá LGBT práva, feminismus, migraci, gender, Brusel, školství a demografii do jednoho příběhu o společnosti, která údajně přestává vědět, co je muž, žena, rodina a národ. Jednotlivé problémy nemusí mít mezi sebou skoro žádnou příčinnou souvislost; stačí, že vyvolávají stejný pocit kulturní nejistoty.

Gayové jsou v takovém příběhu skoro ideální protivník. Jsou dost malá menšina na to, aby nebyla politicky nebezpečná, dost viditelná na to, aby se dala symbolicky vystavit, a jejich samotná existence umožňuje převést složité společenské změny do jednoduchého obrázku. Vysvětlovat pokles porodnosti vyžaduje mluvit o bydlení, ekonomice, práci žen, věku při zakládání rodiny, nejistotě mladých lidí a kulturních změnách. Ukázat na dva muže se svatební kyticí je podstatně méně namáhavé.

Česká rodina přitom opravdu prochází změnami, jen většinu z nich homosexuálové nemají jak způsobit. Lidé se berou později, rodí se méně dětí, mění se pracovní a partnerské role a dostupnost bydlení se pro mladé lidi stala jedním z hlavních problémů. Přesto je vždy pohodlnější bránit rodinu před lidmi, kteří do ní chtějí vstoupit, než před podmínkami, kvůli nimž ji stále větší část společnosti zakládá později nebo vůbec. Je to podobné, jako kdyby hasiči při požáru domu začali kontrolovat, zda sousedé správně používají pojem obývací pokoj.

Macinka je v tomto smyslu pouze českou verzí mnohem širšího politického typu. Jeho skutečnou moc nevytváří rozsah problému, o němž mluví, ale schopnost přeměnit drobnou právní nerovnost v symbol kulturního konfliktu. Není nutné dokazovat, že manželství dvou mužů někomu uškodí. Stačí vzbudit pocit, že je to další věc, která se nám „bere", mění nebo vnucuje, přičemž ono „nám" zůstává velmi pohodlně neurčité.

Jenže po odstranění této scénografie zůstává situace téměř komicky malá. Dva dospělí lidé chtějí uzavřít stejný právní vztah jako jiní dva dospělí lidé. Stát už jejich partnerství téměř celé uznává. Výzkum nedokládá předpovídané škody dětem. Zkušenost zahraničí nedokládá rozklad heterosexuálního manželství. Česká veřejnost je v této otázce výrazně liberálnější než část vlády. A proti tomu všemu stojí Petr Macinka s větou, že by se to raději nemělo otevírat.

Možná má tentokrát pravdu, pouze trochu jinak, než zamýšlel. Pro jeho argument je skutečně bezpečnější téma neotevírat příliš důkladně. Jakmile se totiž člověk začne ptát, proč přesně musí stát vytvářet dvě téměř stejné instituce, proč je homosexuální rodič automaticky podezřelejší než heterosexuální, proč zkušenosti zemí s manželstvím pro všechny nepotvrdily předpovídané katastrofy a proč politik strany se 6,77 procenta hlasů mluví tónem správce národní morálky, začne být celý spor nepříjemně průhledný.

Nakonec se totiž ukáže, že české manželství není ohroženo dvěma muži, kteří se chtějí vzít. Mnohem zvláštnější hrozbou pro demokracii je politik, který začne považovat svou dočasnou účast na vládě za licenci rozhodovat, kolik rovnosti už je pro jiné občany „dostatečné".

A právě proto bych to na Macinkově místě také raději neotevíral.