Ratko Mladić, „bosenský řezník“, smrti neunikl. Jeho fašistické myšlenky a ideologie však přetrvávají

31. 8. 2026

 

Od skončení bosenské války zdobil Mladićův portrét plakáty, štíty domů, krbové římsy i vlajky fotbalových fanoušků. Příznivci klubu Crvena Zvezda Bělehrad uctili jeho památku ve čtvrtek večer během zápasu proti Viktorii Plzeň transparenty s nápisem: „Generále: Věčná sláva. Děkujeme.“

Bývalý prezident Republiky srbské Milorad Dodik vyjádřil soustrast Mladićově rodině a vzdal mu hold: „Republika srbská nezapomene na jeho roli, stejně jako na ni nezapomněla dodnes. Zemřel muž, který byl velitelem v boji za svobodu srbského lidu zde, velitel, který vedl čestnou armádu Republiky srbské od prvního dne jejího založení. Muž, který prokázal svůj lidský i vojenský charakter.“

Naopak, za 30 let od skončení války se ze srbské strany ozvalo jen velmi málo omluv vůči těm lidem, z nichž většina jsou muslimové, kteří přežili Mladićovy masakry, a nedošlo k žádnému zúčtování. Ba naopak: v celé Republice srbské je nenávist vůči tomu, co zbylo z „těch druhých“, a vůči federální moci v hlavním městě Sarajevu hmatatelná a každodenní. Jeden můj přítel mi píše z Bosny: „Stále každý den žijeme s tímto dědictvím. Když posloucháme Republiku srbskou, Dodika, [srbského prezidenta] Vučiće, slyšíme ty samé staré lži, to samé staré popírání.“ Panuje masová kolektivní amnézie, popírání nebo – nesmyslně – ospravedlňování toho, co se stalo.

Smuteční hosté, kteří se každoročně scházejí na hromadném hřbitově obětí masakru ve Srebrenici z července 1995, při kterém zahynulo asi 8 000 mužů a chlapců, a na vzpomínkových akcích v koncentračních táborech, jsou pravidelně obtěžováni policií a přihlížejícími. muslimům a Chorvatům, kteří se odvážili vrátit do Republiky srbské na severozápadě a východě této hluboce rozdělené země, je jasně dáno najevo, že kdyby mohli, Srbové by to udělali znovu.

Mladić měl jedinečný a mimořádně odporný šilhavý pohled. Je to vidět na záběrech, jak připravoval masakr ve Srebrenici, i na fotografických portrétech, jichž je tento víkend spousta. Pro mnohé to byl rozsudek smrti; pro mě to byl úder přímo přes soudní síň Mezinárodního tribunálu pro válečné zločiny v Haagu, když jsem v roce 2012 vystoupil na svědeckou lavici, abych proti němu svědčil. Poté, co na mě vrhl ten děsivý pohled, se mi Mladić během půl dne výpovědí o zvěrstvech spáchaných těmi, kteří byli pod jeho velením, už nikdy nepodíval do očí. Každému v jeho blízkosti naháněl hrůzu a on to věděl.

Mladić představoval vojenské křídlo neblahé trojice: v jejím čele stál tehdejší srbský prezident Slobodan Milošević, který oživil šílenou myšlenku „Velkého Srbska“ – formy nacionalistického fašismu, podle níž by kdekoli žili Srbové, žili by tam pouze Srbové – všichni ostatní by museli odejít nebo zemřít a každá stopa po jejich kultuře a náboženství (muslimském či katolickém) by byla vymazána. Jeho politickým spoluvůdcem v Bosně byl Radovan Karadžić, prezident samozvané Republiky bosenských Srbů. Milošević zemřel během soudního řízení v Haagu; stejně jako Mladić byl i Karadžić odsouzen za genocidu a další válečné zločiny a zůstává ve vězení – surreálně, na ostrově Wight.

Zatímco Milošević a Karadžić byli nebezpečně pomatení, Mladić byl krvežíznivě účinný. Byl to vrah, „bosenský řezník“. Abychom parafrázovali a obrátili slova Hannah Arendtové: pokud ti ostatní představovali zlo banality, Mladić byl tou pravou: banalitou zla.

Mladić byl spíše vojákem než ideologem, kariérním důstojníkem jugoslávské armády. Věděl, co dělá. Zápisy ze zasedání bosenskosrbského shromáždění, které do Haagu předložil historik z Michiganské univerzity Robert Donia, ukazují, že Mladić v roce 1992 vyjádřil obavy, že politické vedení si klade cíle, které bude těžké dosáhnout. „Nemůžeme provádět očistu ani třídit sítem tak, aby zůstali jen Srbové, nebo aby Srbové prošli sítem a ostatní odešli. Nevím, jak… by to pan Karadžić vysvětlil světu. Lidé, to by byla genocida.“ A tak tomu také bylo – alespoň ve Srebrenici, podle haagského tribunálu – a jako dobrý vojenský velitel Mladić poslouchal své politické nadřízené a prosazoval své vlastní rozkazy.

Mladić byl v Haagu odsouzen v roce 2017. Média hovořila o „ukončení“ pro jeho oběti. Přání otcem myšlenky: žádné „ukončení“ neexistuje, ani existovat nemůže, dokud Srbové tuto postavu oslavují.

Většina diskusí o Mladićovi od jeho úmrtí nevyhnutelně připomíná Srebrenici, ten nechvalně proslulý masakr. Existují televizní záběry, na nichž se usmívá, vědom si toho, co přijde. Ale nebyla to jen Srebrenica. Srebrenica byla nejohavnějším válečným zločinem, ale byla to teprve vyvrcholení: více než 55 000 muslimů a 7 000 Chorvatů již bylo během těch tří let zabito na jiných místech a dva miliony lidí uprchly ze svých domovů. Foca a Višegrad (místa, kde se nacházely tábory pro znásilňování, sloužící k uspokojení Mladićových vojáků); Rogatica, Vlasenica a Sokolac; Bjeljina a Brčko, Kozarac, Sanski Most, Ključ … seznam by mohl pokračovat. Při obléhání Sarajeva zahynulo 11 541 lidí, včetně 1 600 dětí.

Mladić dosáhl většiny toho, co si předsevzal. „Mezinárodní společenství“ přiznalo bosenským Srbům velkou část toho, za co zabíjeli, znásilňovali, mučili a pálili, a to prostřednictvím Daytonské mírové dohody podepsané v roce 1995. K tomu došlo s nepochopitelným souhlasem vlády vedené muslimy, která zjevně více toužila po vybudování vlastního sektářského panství než po sjednocení republiky ve válce, kterou bosenská armáda v tom létě – vlastně konečně – vyhrávala (v protiútoku, který donutil Mladićovy vojáky k útěku a osvobodil území, které bylo poté v Daytonu vráceno Republice srbské).

Mladićovi se podařilo přetvořit velmi bosenský, nenuceně společenský výklad islámu v něco identitářského a polemického. V absurdním valčíku uchazečů o vstup do EU vede Srbsko balkánskou frontu před okleštěnou Bosnou, a to navzdory otevřené loajalitě a podřízenosti Bělehradu vůči Rusku.

Mladić uspěl především i po smrti, stejně jako za života, díky obdivu, který si stále získává. Jeho mise vybudovat etnicky „čisté“, fašistické Velké Srbsko zůstává snem i plánem. Prostřednictvím veřejných oslav nadále terorizuje životy těch, převážně muslimů a několika Chorvatů, kteří jsou dost stateční na to, aby se vrátili a žili pod vlajkou těch, kteří hromadně vyvraždili jejich rodiny.

Mladićův pohřeb nám pravděpodobně prozradí více než jeho smrt. Několik srbských vládních úředníků a ministrů naléhá na „státní a vojenský pohřeb a den smutku“. Prezident Aleksandar Vučić říká, že přípravy ponechá na generálově synovi Darkovi, který je věřící. Pokud se Darko rozhodne pro plné státní pocty, tak se tak také stane. Mladić je mrtvý, ale žije dál.

Zdroj v angličtině ZDE