Srbsko se nevyrovnalo s odpovědností za genocidu a vraždění v Bosně a v Chorvatsku, jak ukazuje reakce oficiální politické reprezentace země s otevřeně proruskými postoji. Taková země do EU, na rozdíl od Ukrajiny, nepatří.
Byl jsem zrovna v Bosně, když v Haagu zemřel válečný zločinec Mladić. Člověk, který byl jako vojenský velitel jednotek Srbské republiky (dnes autonomní část Bosny a Herzegoviny) odpovědný za jednu z největších zrůdností v Evropě po druhé světové válce, za masakr více než 8 300 lidí ve Srebrenici. Řídil také takřka 4 roky trvající obléhání Sarajeva, během kterého zemřelo více než 11 tisíc lidí, z toho 5 a půl tisíce civilistů. Měřítky cílů a prostředků byl Mladić nefalšovaný nacista, který se zjevně vyžíval v představě vyvraždění muslimského obyvatelstva (holocaust) a rozšíření území Srbska (lebensraum).
Bosna je složitá země, s rozsáhlou srbskou enklávou v autonomní Republice srbské. Zatímco v bosenské části se držela pieta za oběti zrůdností páchaných Mladićem a jeho jednotkami, v srbské části se držela pieta za Mladiće. Často jen pár kilometrů od sebe.
Ve Srebrenici se srbské jednotky chovaly přesně jako nacisté: bezbranné obyvatele, kteří měli být chráněni jednotkami OSN (jež fatálně selhaly) srbští ozbrojenci ujišťovali, že se jim nic nestane. Následně tisíce z nich masově zavraždili. Mezi mrtvými byli převážně muži, mezi oběťmi byly ale i ženy. Řada zavražděných byly děti, ještě malí kluci.
Sarajevo je město ponořené mezi okolní kopce, které ho obepínají ze všech stran. Srbské jednotky obsadily v roce 1992 vyvýšené pozice a útočily na město tanky, artilerií i snipery téměř 4 roky. Snipeři si vybírali zjevně civilní oběti, často ženy nebo děti, a zákeřné je vraždili. Nejen s vědomím, ale na rozkaz svého velení. Teprve až rozhodnutí NATO letecky zastavit přetrvávající útoky srbských jednotek vedlo k ukončení vraždění.
Mladiċ byl sadistický zločinec. Zločiny, kterých se dopustil, jsou bez jakékoliv pochybnosti prokázány. Mladić se totiž neváhal svými záměry chlubit. Jeho „úspěchy“ jsou doloženy forenzně v podobě těl mrtvých a svědectví přeživších.
V Sarajevu je masakru ve Srebrenici a obléhání Sarajeva věnovaná stálá expozice v Galerii 11/07/95. V názvu galerie je datum počátku masakru, který se odehrál poté, kdy srbské jednotky obsadily Srebrenici bez reakce jednotek OSN, které měly zajistit deklarovanou bezpečnost zhruba 40 000 lidí, z nichž velká část právě do Srebrenice uprchla před násilím vojenských a paramilitárních jednotek Srbské republiky. Fotografie dokládající snahu o genocidu srbských jednotek nejen vůči obyvatelům Bosny, ale také vůči chorvatskému etniku, pocházejí právě z této výstavy. Skutečnosti o hrůzách, které Mladić a další pachatelé válečných zločinů organizovali a řídili, jsou fakticky doloženy: masové hroby byly postupně exhumovány, většinu obětí se podařilo identifikovat díky svědectví jejich příbuzných.
Stejně tak události v Sarajevu jsou velmi dobře zdokumentovány s ohledem na skutečnost, že ve městě zůstávaly i během okupace stovky tisíc lidí, kterým srbští zločinci zavraždili jejich příbuzné. Řada zločinů byla zdokumentována díky pořízeným fotografiím.
Ve věci masakru ve Srebrenici nebo obléhání Sarajeva neexistuje možnost pro pochybnosti o tom, k jakým zločinům došlo a kdo byl jejich pachatelem. Popírání těchto zločinů je svou demagogií na úrovni popírání nacistického holocaustu během druhé světové války. Oslavování válečného zločince, srbského nacisty Mladiće jako hrdiny je pak perverze založená na upřednostnění stejně zvrácené myšlenky „velkého Srbska“ před skutečností. Ať už se to děje v Srbsku samotném, nebo kdekoliv jinde.
Že se to ale děje, to překvapivé není. Srbsko je země, která se otevřeně s vinou za genocidu a útoky na Chorvatsko a Bosnu nikdy nevyrovnala. A to je obrovský problém. Nacistické Německo prošlo na základě důsledků druhé světové války katarzí, která resultovala ve skutečnost, že země je dnes jednou z nejsilnějších demokracií na světě. To samozřejmě neznamená, že by v poválečném Německu neexistoval nacistický a neonacistický sentiment. Společnost ho ale dokázala díky přiznání si vlastní viny vytlačit na periferii, kam v demokracii uznávající lidská práva a svobody (i historickou odpovědnost) patří. Srbsko je stále z velké části mentálně uvězněno v Mladićově choré, zločinecké chiméře. Slova současného prezidenta, krajního populisty Vučiće o „necivilizovném chování“ po zamítnutí žádosti o propuštění zločince Mladiće do Srbska jsou toho důkazem. Stejně jako fakt, že Srbsko vystrojí odsouzenému zločinci státní pohřeb.
Není to ale překvapivé. Se změnou ve způsobu nakládání s informacemi prostřednictvím digitálních informačních platforem je dnes možné vytvořit enklávy demagogie, která je pro publikum uzavřené ve svých „bublinách“ instalována na místo skutečnosti. Dalším odpudivým důkazem této skutečnosti je oslavná tiráda jednoho z individuí realizujících otevřeně prokremelské „Parlamentní listy“ za Mladićův „odkaz“. Parlamentní listy jsou semidezinformační zdroj spadající do skupiny Naše média, společně například s „konzervativním“ zdrojem Echo (skupinu vlastní dvojice Pavlíček a Španěl, otevření podporovatelé českého krajního populismu a souvisejících dezinformačních kampaní). Bude zajímavé sledovat, k jakému závěru dojde policejní vyšetřování možného schvalování genocidy, protože oslavování Mladiče jako hrdiny zjevně znamená oslavování jeho skutků, které byly shledány soudním tribunálem v Haagu jako válečné zločiny a zločiny proti lidskosti (stejnému obvinění jako Mladić a Karadžić mimochodem čelí izraelský premiér Netanjahu, jen zřejmě nikdy nebude ke stíhání vydán, neboť Izrael není Srbsko).
Parlamentní listy jsou trvalým podporovatelem ruských zájmů a postoj ke zločinům srbské (srbské bosenské) armády a paramilitárních jednotek jdou ruku v ruce s podporou ruských zájmů. Srbsko je ostatně jediná země v Evropě, ve které požívá zločinec a vůdce ruského kleptokratického syndikátu Putin převažující popularity (ve všech ostatních zemích je vnímán většinově záporně, byť i v tom jsou mezi zeměmi EU podstatné rozdíly jak ukazuje seriozní průzkum Gallupu). Zatímco Srbsko, které zjevně pocitem křivdy ospravedlňuje zločiny svých představitelů minulosti v EU není (a pevně doufám, že za daném situace ani nebude), vnitřní kremelská kolaborace významně ohrožuje udržitelnost demokracie i tak, že se snaží obhajobou zločinů nedemokratických režimů měnit nejen vnímání historie, ale učinit ze zločinů ctnost a hrdinství.
Situace jde ruku v ruce s obhajobou zvěrstev páchaných ruským zločineckým systémem v Ukrajině. Masové vraždy (Buča, Izjum a mnoho dalších), vraždy civilistů (každodenně dodnes), znásilňování, únosy tisíců dětí, okupace území pod záminkou „ochrany národa“. Stejný vzorec, mnohem větší rozsah a rozměr. Individuí z dezinformační, extremistické a populistické scény (sedící v současné české vládě), které by se rády přihlásily k Putinovi nebude málo a pouze strach z toho, že by byli na základě demokratické ústavy za schvalování zvěrstev postiženi, je vede k „pouhé“ replikaci ruské propagandy, akcentující „ochranu“ ruských zájmů. Ve skutečnosti ale Putin a jeho vojenští velitelé dělají totéž, co dělali Karadžić s Mladićem v Bosně: děsivé exploze soudobého nacismu v nových historických podobách a se stejnými symptomy a důsledky.
Jakkoliv je Černá hora malá a nevýznamná země, její případná volatilita způsobená velkým podílem Srbů a nevyjasněnými vnitřními vazbami na Rusko představuje zvýšené riziko dalšího problematického státu EU (Česko je jím s ohledem na současnou krajně populisticko - extremistickou vládu též). Představa, že by do EU mělo vstoupit Srbsko, které se otevřeně hlásí k historickým i současným zločincům, se příčí jakékoliv logice. Na rozdíl od Ukrajiny, která vede s Ruskem úspěšně válku, válku, která mimo jiné přispěla k motivaci země stát se členem evropských struktur a posílit tak budoucí bezpečnost. Kdo Ukrajinu alespoň trochu zná, ví, že země je ochotna udělat maximum pro to, aby mohla být přijata do evropského společenství. I přes obrovské zatížení válkou se Ukrajině podařilo udržet demokratický kurz, posílit ho, potírat korupci, digitalizovat, vytvářet společně s partnery s EU inovační projekty.
Viděno tímto prizmatem by bylo ze strany EU popřením vlastních ideových zásad i čistě pragmatické prozíravosti, kdyby bylo upřednostněno Srbsko před Ukrajinou. Na jedné straně zaostalý stát, který uctívá své válečné zločince a nepřátelskou mocnost, na druhé straně země bránící sebe i Evropu před největší bezpečnostní hrozbou a snaží se i přesto o emancipaci od minulosti. Srbsko do evropského společenství nepatří, Ukrajina ano.
Diskuse