Nepálci, zdevastovaní povodněmi a zahlcení množstvím mrtvých těl, oplakávají to, co zbylo z jejich domovů

31. 8. 2026

 

Márnice po celém Nepálu jsou již přeplněné. Úřady uvádějí, že jsou zahlceny úkolem identifikovat mrtvé, z nichž mnozí jsou znetvořeni k nepoznání a objevují se míle daleko od domova. Vzhledem k tomu, že dochází místo pro bezpečné uložení obětí, začaly se v okrese Bharatpur hromadné pohřby.

Z každého těla byly odebrány vzorky DNA, poté bylo označeno štítkem a číslem místa nálezu, zabaleno do plastového sáčku a uloženo do mělkého hrobu. Policie uvedla, že doufá, že tato těla budou nakonec identifikována příbuznými pomocí DNA a vyzvednuta za účelem řádného pohřbu.

V Chitwanu, asi 100 mil po proudu od oblasti nejvíce zasažené bleskovými povodněmi a sesuvy půdy, se na březích řeky vyplavilo více než 250 těl. Jsou však v tak znetvořeném stavu, že se podařilo identifikovat pouze devět z nich. Mnohá z nich budou nyní pohřbena, alespoň dočasně, v lese na okraji města.

Ve snaze urychlit identifikaci zvolili místní úředníci poněkud morbidní přístup, kdy jednoduše žádají lidi, aby si prohlíželi fotografie těl a hledali identifikační znaky: náhrdelník, snubní prsten, tetování, jizvu. Fotografie nalezených těl byly zařazeny do prezentací v PowerPointu, které si příbuzní trpělivě prohlížejí, a byly také nahrány na webové stránky nepálské policie. Před márnicí v hlavním městě Káthmándú byly na stěny vyvěšeny fotografie mrtvých, kteří se uvnitř nacházejí.

Vzhledem k tomu, že v Nepálu a Tibetu je stále hlášeno více než 3 000 pohřešovaných, panují obavy, že počet mrtvých může ještě exponenciálně vzrůst. Mnohé z nejvíce postižených oblastí, kde celé vesnice smetla přívalová vlna bláta, vody a trosek, jsou stále nepřístupné, s výjimkou přístupu armádním vrtulníkem. Ministr zahraničních věcí Amrit Bahadur Rai v neděli uvedl, že nepálská vláda požádala o „více než 1 000 mrazicích boxů“ pro bezpečné uložení těl obětí.

I v oblastech níže v říčním údolí, které byly povodněmi zdevastovány, ale zůstaly přístupné po silnici, mají pátrací a záchranné týmy potíže s vyproštěním všech obětí, které zahynuly a byly pohřbeny v bahně. V neděli odpoledne v Devighatu, posvátném městě na řece Trishuli, které povodně proměnily v ruiny, se policejní pátrací a záchranné týmy připravovaly na vytažení další oběti z bahnitých trosek domu. Skrz husté bahno byly vidět jen jejich nohy.

„Je to velmi náročná práce. Dosud jsme odtud vytáhli 10 těl, možná jich bude ještě víc,“ řekl Amabadutta Bhatta, policejní komisař působící v rámci pátrací a záchranné služby ve městě. „Povodně zde zničily první a druhé patro většiny domů. Až konečně odstraníme všechno bahno, což může trvat mnoho měsíců, kdo ví, co bychom mohli najít.“

Ti, kteří přežili povodně v Devighatu, se pomalu vrací, aby si prohlédli zbytky svých domů, z nichž mnohé byly zcela smeteny. Usha Nepali (49) stála vedle trosek svého domu, z nichž zbylo jen pár betonových bloků a zkrouceného kovu, a plakala nad domovem, kde vychovala své čtyři děti a poté i tři vnoučata.

„Do stavby tohoto domu jsem vložila všechno, co jsem měla, takže teď nevím, kam mám jít a co mám dělat,“ řekla Nepali. „Nezbylo mi nic kromě tohoto oblečení, co mám na sobě. Od povodní jsem se ani nemohla převléknout. Jak můžeme tenhle dům znovu postavit? Tahle půda už není bezpečná, ale je to jediná půda, kterou máme. Řeka nám vzala všechno.“

Nejistota života v blízkosti řeky Trishuli se v neděli ještě více zdůraznila, když rychle tekoucí voda opět nebezpečně stoupla a záchranáři naléhavě vyzývali lidi, aby se rychle přesunuli na vyvýšená místa. Mnozí obyvatelé Devighatu balili těch pár věcí, které ve svých domech našli, a už se sem nikdy nevrátí.

Jamuna Magarová (36) řekla, že rodina jejího manžela žije v Devighatu už po generace. Přistěhovala se sem, když se vdala, a popsala toto místo jako „tak krásné“.

V prvních minutách po varování před povodní měla čas popadnout své zlato, ale nic jiného. Když stála u trosek svého domu a svírala jedinou věc, kterou se jí zatím podařilo zachránit – plastovou nádobu s rostlinným olejem na vaření –, řekla, že si nedokáže představit, jak by v Devighatu mohli někdy znovu žít.

„Povodně jsme zažili už dříve, ale nikdy jsme netušili, že by mohla přijít takováto povodeň a vzít nám dům,“ řekla. „Všechno, co jsme vlastnili, bylo v přízemí domu a teď je to všechno pryč. Odneslo to dokonce i naši ledničku. Mám příliš velké obavy o svůj život i o životy svých dětí, než abych tu mohla zůstat déle.“

Obávala se, že to potrvá „desítky let, než se Devighat podaří znovu postavit“.

Zdroj v angličtině ZDE