Samozřejmě existuje určitá historická obtížnost při konfrontaci se zvěrstvy spáchanými státem Izrael, který byl založen v důsledku holokaustu jako vlast pro židy, z nichž šest milionů bylo právě zavražděno. Naše společnosti zcela oprávněně zdůrazňují jedinečné hrůzy plynových komor a skutečnost, že holocaust byl ve svém průmyslovém vyvražďování evropských židů bezprecedentní. Potíž nastává, když tato zkušenost s bezprecedentním utrpením vyvolává pocit morální výjimečnosti, který může svádět k tomu, aby byly zvěrstva páchaná izraelským státem vnímána jako zásadně odlišná od těch, která byla kdysi páchána na židech. Historická výjimečnost tak může nabízet zavádějící formu morálního uklidnění.

Historické utrpení však neznamená osvobození od morální odpovědnosti. Zda zničení Gazy splňuje právní definici genocidy, je důležitá otázka, neměla by však zastínit masové zabíjení civilistů, ničení celých čtvrtí a obrovský rozsah válečných zločinů. Taková zvěrstva k odsouzení nepotřebují srovnání s holocaustem, ani jejich morální závažnost nezávisí na tom, zda budou nakonec klasifikována jako genocida. Důstojnost obětí není soutěž a uznání jednoho zvěrstva nesmí nikdy záviset na popření jiného.

Musíš věřit systému

Na filmu NAZA je tak mrazivé právě to, jakou formu masového vraždění odhaluje: zabíjení, které je stále více zprostředkováno technologií, algoritmy a logikou videohry. Lidé se stávají terči na obrazovce a odpovědnost se rozpouští v postupech. V jedné chvíli účastník popisuje, jak měl pochybnosti a obrátil se na svého nadřízeného, který mu řekl: „Musíš věřit systému.“ Tento voják stále váhá, stále se ptá, stále má svědomí; odpovědí však je přestat se ptát a věřit stroji.

Bylo by lákavé vinit umělou inteligenci, ale algoritmy samy nerozhodují o tom, jakou hodnotu mají lidské životy. Někdo je navrhuje a programuje, stanovuje kritéria pro výběr cílů a určuje, kolik civilních obětí je považováno za přijatelné. Jeden ze svědků popisuje, jak nadřízený akceptoval prahovou hodnotu 15 % civilních obětí – která byla následně stejně překročena. Jedná se o lidská rozhodnutí, delegovaná na stroje a poté prezentovaná tak, jako by odpovědnost nesly samotné stroje.

Jako historička obeznámená se svědectvími vojáků z druhé světové války jsem tyto paralely shledala hluboce znepokojivými. Neustále mi na mysli vyvstávala kniha Hannah Arendtové Eichmann v Jeruzalémě, v níž zkoumá, jak se Eichmann odvolával na rozkazy a postupy, aby se vyhnul individuální morální odpovědnosti, a v širším smyslu, jak se obyčejní lidé mohou podílet na zvěrstvech a přitom se přesvědčovat, že odpovědnost leží jinde. A pak je tu ještě něco mimořádně znepokojivého, co se týká Gazy: to potěšení, na které jeden voják nyní vzpomíná s hanbou. Vzpomíná, že když poprvé začal řídit drony, aby shazovaly bomby, připadalo mu to jako „zeh kef“ („je to zábava“), téměř jako hraní videohry.

Od pronásledování teroristů ke kolektivnímu trestu

Před několika dny jsem pochválila seriál Netflixu Fauda za jeho zobrazení pronásledování teroristů odpovědných za zvěrstva spáchaná 7. října 2023. Touha po pomstě vůči skutečným pachatelům, kteří zavraždili něčí rodinu či přátele, je naprosto pochopitelná, i když lze zpochybňovat konkrétní metody. Rozdíl mezi útokem na skutečné teroristy a útokem na celé obyvatelstvo je však zásadní. To, co dokumentuje NAZA, je něco zcela jiného. Jeden svědek popisuje převládající postoj: že v Gaze není nikdo nevinný, ani děti. Jakmile se dosáhne takové míry dehumanizace, neexistuje prakticky žádná hranice toho, co lze ospravedlnit – jakýkoli masakr lze racionalizovat.

Svědci popisují, jak dostávali od svých nadřízených pokyny k systematickému ničení budov, a to nikoli z důvodu bezprostřední vojenské nutnosti, ale právě proto, aby se zajistilo, že obyvatelé nebudou mít kam se vrátit. Ničení domů a čtvrtí nebylo podle těchto svědectví náhodným důsledkem války, ale záměrným cílem. Několik svědků také popisuje tlak na provedení co největšího počtu bombardování, dokud Izrael ještě požíval dostatečné mezinárodní legitimity, přičemž správně předvídali, že tato legitimita se bude postupně vytrácet. Mezinárodní tolerance byla tedy považována za dočasnou příležitost k zintenzivnění vojenských operací, než se politické okno zavře.

Mlčení těch, kteří vědí

To, co činí tento film obzvláště mrazivým, je izolace těch, kteří zpochybňují to, co udělali. Na plátně vypovídá pouze 24 lidí, z celkových stovek či tisíců, které se těchto operací zřejmě účastnily. Popisují nejen své vlastní pochybnosti, ale i lhostejnost svých kolegů, kteří tyto pochybnosti nesdílejí a nechtějí o nich slyšet, a širší izraelské společnosti, která rovněž nechce naslouchat. Samozřejmě nemůžeme vědět, kolik dalších lidí zažilo podobné morální pochybnosti nebo je trápilo to, čeho byli svědky. Svědectví však naznačují společenské prostředí, v němž se samotné kladení otázek stává nevítaným.

Jedno svědectví mě obzvláště zasáhlo. Voják vzpomíná, jak se se svou školní třídou navštívil nacistické koncentrační tábory v Polsku a byl zděšen tím, co Němci provedli. Následně se rozhodl vstoupit do elitní vojenské jednotky a tvrdě pracoval na tom, aby byl přijat. Nemohla jsem se ubránit myšlence na pozoruhodný dokumentární film Yoava Shamira Defamation (2009), který jsem ve své vlastní práci často citovala. Shamir se mimo jiné zabýval izraelskými školními exkurzemi do koncentračních táborů v Polsku a způsobem, jakým se paměť na holokaust předávala mladým Izraelcům. Jeho film odhalil nebezpečí politické instrumentalizace paměti holokaustu, a to nikoli zpochybňováním historického rozlišení mezi nacistickými pachateli a židovskými oběťmi – které je nesporné –, ale tím, že ukázal, jak lze toto rozlišení promítnout do současných konfliktů. Problém nastává, když je historická zkušenost pronásledování židů zneužita k vykreslení Izraele jako věčné nevinné oběti a jeho protivníků jako nástupců nacistů, čímž se brání kritické reflexi vlastních činů a odpovědnosti izraelského státu. Někteří izraelští rodiče již tehdy tyto exkurze zpochybňovali, právě proto, že se obávali, že jejich děti jsou vystaveny spíše emocionálnímu a ideologickému podmínění než historickému vzdělávání. Téměř o dvacet let později nabízí svědectví ve filmu NAZA mrazivou ilustraci postojů, před nimiž Shamir varoval. Vzpomínka na historické utrpení, místo aby podporovala empatii vůči jiným obětem, se může stát zdrojem morální jistoty o vlastní nevinnosti a spravedlnosti, a to i při účasti na zvěrstvech páchaných na druhých. Problémem není samotná vzpomínka na holocaust, ale to, co se stane, když se vzpomínka stane nástrojem kolektivní identity namísto kritické reflexe.

Film je také pozoruhodně inteligentní ve své kompozici. Připomíná nám Benjamina Netanjahua, který před desítkami let definoval terorismus jako bezohledné zabíjení civilistů. Ironie, s jakou tuto definici vnímáme na pozadí toho, co film dokumentuje, je zdrcující. Jsou zde ozvěny filmu Clauda Lanzmanna Shoah (1985) a mimořádné kontrastní srovnání Tel Avivu, který se zastaví kvůli Jom ha-Šoa, každoročnímu připomenutí holokaustu, zatímco pokračuje bombardování Gazy a zoufalý otec prohledává trosky ve snaze najít své děti – srdcervoucí závěrečná scéna filmu.

Kontrast je téměř nesnesitelný: na jedné straně společnost schopná vážně uctít památku obětí jedné historické katastrofy, zatímco na druhé straně zůstává z velké části lhostejná k utrpení páchanému jejím jménem.

V celém filmu je také patrný kontrast mezi naprosto normálním životem, který pokračuje v Tel Avivu, a hrůzou, která se odehrává v Gaze. Opět, jako historička druhé světové války, mi to připadalo znepokojivě povědomé. Zvěrstva nevyžadují pozastavení běžného života; mohou koexistovat s restauracemi, kavárnami, rodinnými oslavami, vzpomínkovými akcemi a uklidňujícím přesvědčením, že vlastní společnost je v zásadě slušná.

Jedno zvěrstvo nevyruší druhé: jak se vyhnout soutěži o to, kdo je větší obětí

Je však naprosto zásadní mít na paměti obě reality současně. 7. října došlo k hrůznému masakru spáchanému teroristy, jejichž zločiny si zaslouží trest. Smutek, rozhořčení a touha po spravedlnosti rodin obětí jsou zcela oprávněné. Může to však ospravedlnit masové zabíjení civilistů, zejména dětí, nebo systematické ničení Gazy? Jedno zvěrstvo nevyruší druhé. Antisemitismus je nepřijatelný, stejně jako je nepřijatelná dehumanizace Palestinců. Neexistuje žádný morální rozpor v tom, že odsoudíme jak zvěrstva Hamásu, tak masivní válečné zločiny spáchané izraelskou armádou v odvetě. Naopak, tytéž morální zásady vyžadují obojí.

Jako historička nemohu nepřemýšlet o zásadě, kterou formuloval německý historik Bernd Faulenbach po sjednocení, kdy se Německo muselo vyrovnat s pamětí jak na nacistické, tak na stalinistické zločiny. Faulenbach tvrdil, že nacistické zločiny nesmějí být relativizovány odkazem na stalinistické zločiny a stalinistické zločiny nesmějí být bagatelizovány odkazem na nacistické zločiny. Byl to pokus vyhnout se „soutěži obětí“ – pokušení využít utrpení jedné skupiny k tomu, aby se zlehčovalo nebo znehodnocovalo utrpení skupiny jiné.

Stejný princip dnes zoufale potřebujeme. Není třeba vytvářet hierarchii utrpení, počítat mrtvé, abychom určili, čí utrpení si zaslouží uznání, ani se pouštět do „mučednického počítání bodů“. Zločiny musí být vyšetřovány a posuzovány samy o sobě, ale důstojnost obětí nikdy není otázkou aritmetiky. Každý zavražděný civilista má význam. Každé dítě má význam, ať už je židovské nebo palestinské. Lidská důstojnost není podmíněna tím, že člověk patří ke „správným“ lidem, ani tím, že trpěl více než někdo jiný. To, co film odhaluje, není pouze ničení lidských životů, ale popírání lidskosti těch, jejichž životy jsou ničeny.

A právě v tomto bodě nabývá srovnání s holokaustem smysl, aniž by to znamenalo rovnocennost. Historické okolnosti, metody a rozsah se mohou lišit, ale mechanismy dehumanizace, zříkání se odpovědnosti, normalizace násilí a ochota vyloučit celé skupiny lidí ze sféry morálního zájmu jsou znepokojivě rozpoznatelné napříč různými historickými kontexty. Uznání těchto mechanismů neznamená relativizaci holokaustu; znamená to brát vážně to, co nás studium této historie může naučit.

Nemožné to zapomenout

Jak to včera popsal jeden český divák ve svědectví zveřejněném v Britských listech, když film NAZA skončil, diváci zůstali sedět v šokované hrůze. Dnes jsem zažila přesně stejnou reakci: když film skončil, nikdo se nepohnul ani nepromluvil. Část toho, co činí tento film tak zdrcujícím, spočívá v tom, že ponechává tak málo prostoru pro uklidňující vysvětlení, jimiž se obvykle distancujeme od zvěrstev. Nejedná se o nepochopitelné monstra jednající mimo rámec dějin; jsou to obyčejní lidé, působící v rámci institucí, poslouchající pokyny, důvěřující postupům, někdy se ptají, někdy si to, co dělají, užívají, a žijí ve společnosti, která se většinou raději rozhodne nic nevědět.

Cítím obrovský obdiv a vděčnost za odvahu těch, kteří souhlasili s výpovědí navzdory osobním a společenským důsledkům, kterým mohou čelit, a za filmaře, kteří jejich svědectví vynesli na světlo. NAZA je vynikající film. Devastující, nepostradatelný a nemožný zapomenout.