Babí léta roku 2026 ve Francii
22. 10. 2026 / Jaroslav Večeřa
Ve velkých francouzských městech včetně Paříže se poslední měsíc mohutně demonstruje a v ulicích také rabuje, boje občanů s policií jsou stále brutálnější. Jaké jsou příčiny rozbouřené Francie? Co je za tím ? Mezinárodní společenství AKP (Analytici – Komentátoři – Politologové, včetně „establishment" politiků) ve své falešné a zavádějící interpretaci příčin dramatických událostí opět nezklamalo. Co se tam ale děje opravdu? Jaké jsou skutečné kořeny těchto událostí?
Začátek ? Nejprve se desítky tisíc pokojných demonstrantů účastnily klidných manifestací jako podpora požadavků školáků na více učitelů a opravy schátralých školních budov. Na manifestacích a pouličních pochodech protestovali proti vládní politice ve školství studenti, jejich rodiče, učitelé a pracovníci ve školství.
K těmto „legitimním" demonstrantům se ovšem postupně přidali „vandalové a zloději", kteří využili toho, co francouzská média označila za „chaos" v ulicích. Propuklo ve velkém rozsahu ničení veřejného majetku, zapalování aut, rozbíjení výkladů v obchodech a krádežím zboží. Druhý a třetí víkend v říjnu 2026 to však už byly statisícové protesty, jež ochromily celou zemi a na mnoha místech se demonstrace zvrhly v pouliční boje. Bezpečnostní složky zatkly několik tisíců lidí, policistů skončilo zraněných kolem tisíce. Přes 400 škol je zavřených, došlo k desítkám žhářských útoků na školní budovy, k zapálení spousty barikád a k vyrabování stovek obchodů.
Ony „ později připojení" statisíce v ulicích už ovšem nebyli pouze školáci a zlodějští ničitelé, přidali se mnozí, kterým určitě nešlo jen o nedostatek učitelů v předměstských školách, ani o zchátralé školní budovy či lepší podmínky pro výuku. Je evidentní, že masy násilnických i pokojných Francouzů v ulicích už nedemonstrovaly kvůli školským požadavkům, ale kvůli něčemu jinému. Nabízí se důležitá otázka: nevytvořili následné statisíce také lidé bez stálého zaměstnání či dlouhodobě nezaměstnaní? Neprotestovali v davu také chudí na podpoře nebo ti, o kterých se říká, že jsou „nepřizpůsobiví" a proto jsou ze společnosti vyloučeni? Nejsou náhodou zakuklení „rozbíječi ", rabující a ničící, část z možná milionu asociálních mladistvých z chudých předměstských čtvrtí, jenž nenávidí nejen policisty, ale celou společnost, která je neúprosně odsuzuje už přes třicet let k nezaměstnanosti, drogám a zlodějně – a také k téměř pravidelným výbuchům pouličního násilí. Jenomže na tyto otázky „mediasféra" neodpovídá, tato témata se nereflektují, mlčení je zaryté a všeobecné, aby se potvrdila slova Vivian Forresterová v knize „Hospodářská hrůza" :
„Jen přihlížíme šílené touze současných intelektuálů nehledat pravdu"),
Bohužel nejenom pravdu nehledat, ale hlavně jí zakrýt, desinterpretovat či kamuflovat. A tak nastupují naši veřejně publikující intelektuálové, aby čtenářům i lidu u obrazovek vyděšeně civícímu na zápalné lahve či oblaka slzných plynů předvedli zcela mimořádný eskamotérský kousek a odborně „vysvětlili", jaké jsou vlastně pravé příčiny „politováníhodných nepokojů".
Prvním ( velice oblíbeným) viníkem všeho zla pro „AKP komunitu" se stali samozřejmě migranti, potažmo nezvládnutá migrace, legální i nelegální. Vyvolat nenávist k těm Jiným, poštvat lidi na ty Cizím se hodí vždycky a spolehlivě to funguje. Není větší úlevy, než pohled na viditelného nepřítele, který není jako my a vypadá jinak...a určitě má v tom řádění prsty!
Jiná skupina „znalců společnosti" vsadila na populární trik s takzvanou personifikaci. Pro tento účel si našla jako důvod vzbouření lidu osobu prezidenta Macrona. Dlouhodobý vzorec nespokojenosti údajně začal od jeho zvolení v roce 2017 a to proto, že je na řízení země příliš mladý, nesplnil žádný ze svých předvolebních slibů, do vládních funkcí dosazoval pouze své příznivce a nezískal ani většinu v parlamentu - prostě Macron vládnul devět let velice špatně.... a tady to máte, to jsou ty konce!
Pak zde máme skupinu expertů, která se nijak netají svou neoliberální podjatostí a vše vidí naprosto jasně: za vším špatným a každou destrukcí nakonec vždycky bezpečně najdeš komunistu. Ve Francií řádí trockista Jean-Luc Mélenchon a jeho gang: podvrací, podněcuje, nepokoje organizuje. To, co odporného vidíme v ulicích sladké Francie je dílo jeho strany „Nepoddajné levice", zvrácených jedinců toužících po nastolení diktatury - nejméně stalinského typu!
Jiní komentátoři zase vidí zdroj neklidu a „rozpolcené společnosti" jako problém generační. Dnešní mladí nespokojenci nepochopili díky svému mládí a nevědomosti, jak je důležité udržet pořádek a postupně společnost reformovat k lepším a ještě lepším zítřkům. Ve své nevědomosti nechodí k volbám, dokonce současným politiků nevěří, žádná ideologie ani ta naše nadčasově správná je vůbec nezajímá. Někteří z nich se dokonce přiklánějí k zlotřilému trockistovi a jeho straně, protože ve své nevědomosti neví nic o hrůzách komunistických režimů, jejichž další verzi chystá tento radikálně levicový padouch pro budoucí Francii.
Ale je tu ještě jeden (tak úporně pozapomenutý) důvod pro masové protesty oněch statisíců Francouzů. Motiv o kterém ve vzácné shodě mlčí komentátoři a která svorně nepublikují jinak tak velice svobodomyslná média. Docela paradoxně tento důvod jako velkou pravdu naší doby hodně nahlas vyslovil velice upřímně někdo, od koho bychom to v žádném případě nečekali. Byl to jeden z nejbohatších lidí na světě, miliardář a „legendární investor" Warren Buffett, který prohlásil:
„Probíhá třídní válka, to bezpochyby. Ale začala jí moje třída, třída bohatých a také jí vyhráváme"
Je symbolické, že jádrem původního protestu se staly obrovské rozdíly mezi elitním lyceem v centru Paříže a školou na sociálně slabém předměstí a to, že hlavním problémem mladého Francouze (a zvláště toho po získání vysokoškolského diplomu), je skutečnost, že má jen minimální šanci najít slušnou práci s odpovídajícím platem - na rozdíl od studenta z bohaté rodiny, který využije přátelských a rodinných vazeb. A je úplně přirozené že se k těmto oprávněným pocitům příkré nespravedlnosti a nerovnosti přidaly také důvody (kvůli dlouhotrvající všeobecné nespokojenosti) klasicky „třídní": protesty proti nízkým mzdám a vysokým životním nákladům, pro nedostupnost bydlení a drahým nájmům, kvůli mizerným veřejným službám, zkorumpovaným elitám a obecně vzhledem ke světu
„kde se v jednom pokoji chcípá a ve druhém plýtvá"!
jak o naši současné „sociálně-ekonomické formaci" řekl papež Jan Pavel II.
Nabízí se otázka proč tomu tak ve Francii vlastně je? Odpověď nemusíte dlouho hledat, stačí spatřit vztah mezi hořícími popelnicemi a dluhopisovým trhem. V současné době dochází k razantnímu výprodeji francouzských dluhopisů, státní dluh jako podíl na národním důchodu vzrostl ze 60 % na zlověstných 120 % a „elysejská" ekonomika již nemá žádný manévrovací prostor, neboť jakékoli pokusy o škrty ve výdajích setkávají s obrovským hněvem veřejnosti. V této téměř krizové situaci navrhla vláda ( pro uklidnění drahocenných investorů) rozpočet s úsporami ve výši 41 miliard EUR. Na otázku, co tato drastická (asociální) opatření provedou ve společnosti rozdělené na občany spořádané a občany s daným pořádkem nespokojené odpoví bohužel zase jen hořící popelnice.
Co s tím? Je nějaká naděje na budoucnost, v níž slunce svítí na čistá poklidná náměstí s usměvavými studenty, jejichž rodiče mají byt a slušnou práci? Na mysl přichází úvahy našeho snad jediného sociálně kriticky zaměřeného filosofa Václava Bělohradského, který ve své knize z roku 2015 „Společnost nevolnosti" navrhoval formu „třídního boje" proti, cituji „všežravému planetárnímu netvoru", jak filosof označil „autoritářský kapitalismus řízený globalizační nomenklaturou". Bělohradský navrhuje jako cestu k jinému než k nezměnitelně danému světu něco „francouzského":
„Je třeba navázat na motiv vzpoury z roku 1968 ....v masových demonstracích zrodit energii, jež změní nejen naší verzi světa, ale též její rámec....úkol je udržet levicový diskurz... provádět stovky drobných rebelií, jež osvobozují....zlomit logiku systému!!"
Již slyším mohutný chór pohrdavých hlasů z komunity AKP, politiků a publicistů, lidí vzdělaných a světa znalých,
kterak se filosofa posměšně ptají, jak to dopadlo v tom slavném roce 1968 se studentskou revoltu ve Francii? Jak to dopadlo se všemi revolučními či reformními pokusy změnit kapitalistický systém – všechny přece selhaly, všechny do jednoho, včetně „obskurní katastrofy", tedy rozpadu Sovětského svazu!! Ano, to je pravda, selhala Pařížská komuna stejně jako Pražské jaro, z každého režimu usilujícího a rovnost - volnost – bratrství sociálně spravedlivého „ komunismu" se stala dříve či později noční můra. To je pravda – avšak na tuto pravdu lze odpověď slovy Samuela Becketta z jeho knihy „Vzhůru k nejhoršímu":
„Zkus to ještě. Selži znova. Selži lépe."
Diskuse