Válka není fotbalový zápas, vážení!

9. 9. 2014 / Michael Kroh

Atmosféra houstne, racionalita se vytrácí a situace začíná pomalu připomínat "druhou republiku". Charakteristické je používání ostrých výrazů jako "fašisté", "vrazi", "agresoři", "pátá kolona" apod. Zvláště to poslední je velmi nebezpečná eskalace, protože implikuje trestní postih pro nositele "škodlivých" názorů, zrádce a zaprodance (mimochodem nepřipomíná vám to něco?). Objevují se opětovně návrhy na zákaz KSČM, i když ta vystupuje velmi umírněně a snaží se vyhnout střetům.

Jako ve skutečném fotbalovém zápase, objevuje se i v diskusích sousta faulů, z nichž spousta je přímo na červenou kartu. Jedním z nejčastěji se vyskytujících je demagogie v podobě paušálního osočování protivníka na základě vědomě pokřivených zobecnění. Zvlášť aktivní jsou někteří k levici či středu hlásící se komentátoři, kteří projevují více či méně předstíraný údiv nad údajným příklonem části levice k autoritářství Putina či Orbána, potažmo k Václavu Klausovi. Jenže konflikt na Ukrajině není pravo-levý, je spíše pravo-pravý a levicovému komentátorovi nezbývá než si vybrat, byť s ideovými východisky ani jedné strany nemůže souhlasit. Někdo si vybere Putina, jiný bude zase "solidární" s NATO a "europapaláši". Svoje postoje by však všichni měli vysvětlovat otevřeně, bez vytáček, agresivity a hlavně s respektem k nositelům odlišných názorů.

Pro mne osobně je nejdůležitějším kritériem lidskoprávní agenda, do které patří bezpochyby i právo na život v míru a na sebeurčení. Udivuje mne, že ani v rámci levice se o tomto nezpochybnitelném právu nevede hlubší diskuse. Vidím v tom i tak trochu dědictví předlistopadové doby, kdy byl právní purismus v podobě tzv. územní celistvosti a nevměšování součástí oficiální politiky obhajující nedotknutelnost všech režimů, včetně těch nedemokratických. Nicméně již praotec liberalismu John Locke psal o právu na vyvázání se ze společenské smlouvy mezi vládou a občany ve chvíli, kdy vláda přestane fungovat v zájmu lidu. To ovšem byl liberalismus pokrokovou ideologií a ne apologetikou současného systému jako dnes.

Můžeme donekonečna přinášet důkazy o působení cizích agentů a zelených mužíků na Ukrajině, nicméně rozhodujícím faktorem vzniku konfliktu bylo selhání nacionalistické vlády a její snaha řešit rozpory země násilnými, totalitními prostředky. Klíčovou úlohu v tom sehrál tlak krajních nacionalistů (banderovců) a do krajnosti vybičované emoce po odtržení Krymu. Chybou vítězů majdanského převratu bylo i přijetí opatření k politické likvidaci opozice, připomínající velmi silně praktiky komunistů po únoru 1948 -- vylučování nepohodlných poslanců z parlamentu (ale tak, aby jich tam zbyla nadpoloviční většina, proto tam někteří ještě fungují), zákony proti "separatismu", proti ruštině jako úřednímu jazyku atd. Tato opatření nadávala oponentům příliš prostoru pro politické prosazování svých požadavků a úlohy se proto velmi rychle chopili "silovici". Domnívám se, že v těchto podmínkách byla skutečně naplněna podmínka Johna Locka pro uznání boje lidu Donbasu proti kyjevské vládě jako spravedlivého a oprávněného, jakkoli já sám preferuji nenásilné prostředky. Z tohoto hlediska lze také nahlížet na ruskou materiální i lidskou pomoc (organizovanou převážně nevládními organizacemi, podobně jako je organizována pomoc ukrajinské vládě ze strany Západu) a jednoznačně odmítnout její označení jako agrese či invaze. Bohužel spoluviníkem současných problémů je i Evropská unie, která nic neudělala pro vytvoření podmínek, které by umožnily politická jednání o požadavcích ruskojazyčných obyvatel Donbasu. To si za pomoci Ruska museli vybojovat na frontě a upřímně řečeno, kdyby nebyl odražen útok na Doněck a Lugansk, nebylo by žádné jednání v Minsku a podepsání příměří. Porošenkův "mírový plán" nebyl totiž ve skutečnosti ničím jiným než čestnou kapitulací domobrany a nastolení okupačních poměrů, jak tomu došlo v "osvobozeném" Slavjansku či jinde.

Vzhledem k tomu, že si jako realista uvědomuji nutnost kompromisu mezi lidskoprávním a právně puristickým přístupem k problému, trvám i ve změněných podmínkách na politickém řešení konfliktu podle vzoru Bosny. Ukrajina není ve vzduchoprázdnu, střetávají se zde zájmy Západu, Ruska, Evropské unie i dalších. To musí respektovat i místní obyvatelstvo, i když mu podobně jako v Bosně bude trvat dlouho, než pochopí, že je to rozumné a udržitelné východisko. Alternativou je možné rozdělení Ukrajiny podle národnostního a jazykového principu, to by muselo být ale garantováno mezinárodními úmluvami, aby se osamostatněné regiony nedaly opět při nejbližší příležitosti do sebe.

V této souvislosti je těžko pochopitelné stanovisko redaktora BL Karla Dolejšího, který na jedné straně správně trvá na neutralitě Ukrajiny a současně ji podmiňuje nutností vojensky porazit Rusko. Návrh na neutralitu Ukrajiny totiž Rusové podepíší s radostí minutu poté, co se octne na jednacím stole a proto není jasné, proč by v zájmu takové dohody měly umírat stovky vojáků a civilistů. Ostatně případný mezistátní konflikt na Ukrajině Rusové nemohou vojensky prohrát, síly jsou příliš nerovné. Zdá se, že by Dolejší (a spolu s ním i mnoho dalších) rád přisoudil Rusku alespoň dílčí odplatu za potlačení Pražského jara v roce 1968.

Velmi hrubým faulem je dvojí metr, který používají především stoupenci protiruské politiky. Ten bývá nezřídka spojen s lhaním či zamlčováním "nepohodlných" faktů. Například včera jsem se dočetl v Hospodářských novinách, že připojení Krymu k Rusku je první násilnou změnou hranic v Evropě za 70 let. Autor zjevně ignoroval rozpad Jugoslávie, který byl na rozdíl od zmiňované události provázen krvavými konflikty. Podobně "zaperlil" i Lubomír Zaorálek, prolévaje pokrytecky slzy nad skutečností, že se do konfliktu zapojil stálý členy Rady bezpečnosti. O tom, že prakticky do každého většího konfliktu po roce 1945 byly zapojeny Spojené státy, tedy rovněž stálý člen RB, ministr zahraničí taktně pomlčel.

Dvojí metr je charakteristický pro přístup sportovních fanoušků a musím přiznat, že i já s ním občas zápasím. Dojde-li například ve fotbalu k hraní rukou v pokutovém území, pak u "vlastních" fanoušek obvykle vidí ruku nastřelenou a u soupeře ruku úmyslnou. Politici by se však jako fanoušci chovat neměli, nicméně vůči tomuto fenoménu imunní rozhodně nejsou. Tzv. mezinárodní společenství (rozuměj NATO, EU a další subjekty se  "správným" postojem) dovoluje ukrajinskému prezidentovi silou potlačovat odstředivé tendence, zatímco na Srby bylo v roce 1998 uplatněno "humanitární bombardování". V Kosovu se mohlo realizovat právo na sebeurčení, na Krymu či ve východní Ukrajině již nikoli. Vrcholný projev silácké arogance z řad "aliance ochotných" předvedl v posledních dnech britský premiér Cameron, který v souvislosti s možnými akcemi proti džihádistům v Sýrii vyloučil předchozí žádost o souhlas směrem k syrské vládě s "geniálním" vysvětlením, že Asadův režim není legitimní. Rozhodnutí, co je legitimní a co ne, přísluší pochopitelně jemu samému, potažmo spojencům z USA a NATO. Naproti tomu přejetí ukrajinsko-ruské hranice kamiony s humanitární pomocí je podle téhož bezprecedentním porušením mezinárodního práva. Prostě staré římské přísloví "co je povoleno bohovi, není povoleno volovi" platí neztenčenou měrou i dnes.

Politici Velké Británie jsou vůbec v používání dvojího metru mistry nad mistry. Vyjádření svobodné vůle občanů Krymu neuznávají, nicméně Skotům možnost hlasovat o nezávislosti dali. To Španělé jsou důslednější a referendu v Katalánsku či Baskicku se tvrdě brání. A v případě Gibraltaru uplatňují teritoriální nárok navzdory mínění většiny obyvatel této skalní enklávy.

Až dosud jsem s výjimkou Zaorálka uváděl příklady dvojího metru, které byly vědomým a svobodným vyjádřením konzistentní politiky pravice, která vychází z elitářského pojetí "přirozené nerovnosti" v duchu zmíněného římského přísloví. Ti chytřejší, úspěšnější, zkrátka elita, mají přece právo určovat, co je oprávněné a legitimní, a ti ostatní jsou tu proto, aby poslouchali a nechali se vést tím správným směrem. Tomu, kdo tento scénář odmítne, se dostane "demokratického" ocenění v podobě označení za pitomce či v lepším případě za pomýleného nepřátelskou propagandou. To je ovšem faul nejhrubšího zrna a jsem nucen vytáhnout červenou kartu. Nic na tom nemění ani fakt, že elitářské pojetí v podobě tzv. vedoucí úlohy strany uplatňovaly i předlistopadové komunistické režimy. Ty ale už červenou kartu dostaly.

A co mají v těchto podmínkách dělat sociální demokraté? Jakožto opoziční strana a v domácích podmínkách mají plná ústa podpory občanských práv a v rámci možností pro to i něco dělají. Jakmile se ale dostanou jako vládní politici na mezinárodní scénu, vše se rychle mění. Občané žijící v podmínkách nějakého konfliktu najednou mizí a zbývá prachobyčejná geopolitika určovaná dominantní pravicí v nejsilnější mocnosti Západu bez ohledu, která z jejích složek (měkčí či tvrdší) je zrovna u moci. Měli snad pravdu komunističtí ideologové označující sociální demokracii za oportunistickou? Ano i ne. Ne v případě, že sociální demokraté přijmou diktát světové pravice jako menší zlo, z donucení, protože jsou momentálně slabší, občanům to dokáží srozumitelně vysvětlit a současně předloží alternativu. Ano v případě, kdy přijmou dvojí metr pravice dobrovolně a dokonce jej velmi agilně uvádějí v život. To je příklad britských labouristů i francouzského prezidenta. Proto vliv sociální demokracie ve světě soustavně klesá, a pokud nedojde u ní k reflexi a návratu ke kořenům, její místo nahradí razantnější populisté všech možných směrů a orientací, potažmo radikálnější složky levice. A protože v řadách sociální demokracie jsou přítomny obě zmíněné protikladné tendence, není vyloučení ani budoucí štěpení.

Neříkám, že v rozjitřené atmosféře ozbrojených konfliktů nejen na Ukrajině, ale i Gaze a Iráku, se faulů nedopouští i část levice. Nadávky a označování protistrany za pitomce najdeme v hojném počtu i zde. I mezi obhájci práv obyvatel Krymu, Donbasu či Palestiny se vyskytují časté případy selektivního výběru informací podle toho, co se hodí do preferovaného scénáře. Chybu ovšem dělají i předstíraní či skuteční objektivističtí neutrálové, když proti jednostrannosti postaví opět jednostrannost. Za faul na žlutou kartu považuji i úvahy o bojkotu Britských listů ze strany některých levicových publicistů jen proto, že se většina redakce přiklonila v konfliktu na Ukrajině na stranu EU a NATO, rozuměj na stranu pravicového geopolitického a mezinárodně právního diskursu. Následovala tím oficiální špičky evropské sociální demokracie. Bojkot v případě, že se někdo chová v rozporu s mými představami, je podobně idiotský (záměrně jsem si vypůjčil oblíbený výraz našeho prezidenta) jako sankce proti Rusku a je to v podstatě klasický případ dvojího metru.

Naopak dojednané příměří by mělo zchladit hlavy i na domácí politické a publicistické scéně. Komu se to nebude dařit, doporučuji zúčastnit se celosvětové charitativní akce a vylít si kýbl studené vody na hlavu. Pomohou tím nejen sami sobě, ale i postiženým nevyléčitelnou chorobou. Čas do dalšího konfliktu -- doufejme, že maximálně až nekonečně dlouhý -- by bylo lépe využít na diskusi o fundamentálních otázkách, které se v poslední době odhalily a které zde skrytě existovaly po desetiletí. Jde zejména o uplatňování práva na sebeurčení a rozvázání společenské smlouvy na teritoriálním principu, kde chybí mezinárodně uznávaná pravidla (a patrně hned tak nevzniknou, protože světoví politici včetně těch ruských asi nebudou ochotni riskovat zmenšení sféry vlastní moci). Jsou tu ale další témata -- fungování a struktura EU, úloha NATO a podobných vojenských paktů), nebezpečí islámského džihádismu, ale i ty neustále citované, nicméně velmi volně interpretované evropské hodnoty (zda jsou skutečně tak univerzální, aby je mohli přijmout všichni, tj. včetně levice) atd. Buďme rádi, že Britské listy poskytují možnost takového dialogu i přesto, že redakce nemusí sdílet všechna předložená stanoviska.

Autor je členem odborné komise pro zahraniční politiku Strany práv občanů