Němec - nepřítel, nebo soused?

16. 6. 2017 / Václav Chyský

čas čtení 11 minut

 

Nepřijel jsem se omlouvat, ani usmiřovat. Přijel jsem na návštěvu k sousedům, na oslavu, na kterou jsem byl pozván.

Pavel Bělobrádek, Sjezd Sudetských Němců, Augsburg 2017

Historické skutečnosti jsou v podstatě skutečnosti psychologické.

Marc Bloch (1866 – 1944)

Tento text je reakce na rituální parlamentní polemiku (slovní válku) o účasti českých členů vlády na svatodušním sjezdu sudetoněmeckého Landsmannschaftu v Augsburgu 2017.(1)

Žijeme v Evropské unii, jejímž hlavním cílem je zaručit mír 28 členským státům s více než půl miliardou obyvatel, dodržování lidských práv a blahobyt. Evropská unie definuje též pojem evropského občanství. Po staletých válkách a násilnických ideologiích se na našem kontinentě podařilo po 70 let udržet mír. Z evropského slovníku takřka vymizela vzájemná zlobná přecitlivělost členských národů vůči jiným etnikům, rasám a náboženským uskupením, jednou provždy prohlášených za nepřátele. Pojem dědičného nepřítele, dříve tak hojně užívaný, se dnes přežívá pouze v okrajových společenských skupinách a jeho rezidua jsou přítomná ještě v balkánských státech. Současná masová imigrace může bohužel být živnou půdou pro obnovení starých animozit.


Dědičný nepřítel (hostis sempiternus, Erbfeind, Erzfeind, Todfeind) byl původně theologický pojem, vztahující se na Antikrista - dábla. Pro biskupa Chrystosoma, protižidovského štváče v Kontantinopoli, byli Židé bašta dáblova a synagoga místem nezákonnosti. Židé se pro nacisty stali „nečistým hmyzem a rozkladným elementem v árijské kultuře“. Od 16. století označoval hostis sempiternus Turky, ohrožující křesťanskou Evropu. Od německých osvobozovacích bojů proti Napoleonovi se pojem Erbfeind (dědičný nepřítel)) přesunul na Francouze a sugeroval odvěké dědičné nepřátelství mezi Němci a Francouzi. Byl to pocit německé inferiority. Po dlouhou dobu nesjednocené německé státy (feudale Kleinstaaterei 18. stol.) nelibě nesly převahu a vpády centralizovaného francouzského království na německou půdu, což však německým vzdělaným a vládnoucím vrstvám nebránilo kopírovat francouzskou kulturu a životní styl. Erbfeind byl nosnou ideou tří německo – francouzských válek.

Podobně jako u bývalého antagonizmu německo-francouzského, hraje také v českém vědomí komplex inferiority proti Němcům nezanedbatelnou roli. Historicky se český nacionalismus nikdy nemohl oprostit od protiněmeckého hrotu, počínaje Palackého filozofií českých dějin, stavějící do popředí česko - německý antagonismus. Také česká národovecká literatura se činila, co mohla.

První Masarykova Československá republika byla snad nejlepší novodobý státní útvar, který tento národ měl, při veškerých nedostatcích, které přinášela doba. Jedním z nich byl ne zcela adekvátní název nově vytvořeného státu, který zastíral národnostní strukturu jeho občanů. Menšiny se staly kmeny nestátotvornými. Název jim odepíral nacionální a občanskou identitu a tím je prakticky hnal do opozice. Běžná argumentace, že nám sudetští Němci rozbili republiku je nelogická, tato republika nebyla jejich. Neutrální název jako Respublica medioeuropea (po švýcarském vzoru Confederatio helvetica), by se byl vyhnul etnickým citlivostem a byl by daleko více přispěl k identifikaci všeho obyvatelstva s novým státem. (2)

Masaryk si přál: „ z naší republiky musí být vyloučen veškerý šovinismus, ovšem na obou stranách. Netoliko naši Němci, nýbrž stejně i ostatní příslušníci jsou teď všichni našimi spoluobčany, a tudíž budou požívat demokratické rovnoprávnosti. Rozumí se, kdo chce mít stejná práva , musí loajálně vykonávat rovné povinnosti, musí respektovat ústavu a zákony.“ Bohužel masarykovská národnostní politika se díky malicherným českým i německým politikům (a jejich voličům) neprosadila..

Německý historik a kritický publicista Rudolf Hill ve své knize „Němci a Češi“ píše, „že tvrdohlavost českých Němců nebyla o nic menší, než nacionalistická tvrdohlavost česká“. Oba národy za to zaplatily vysokou daň.

My jsme měli a máme aniněmecký komplex, píše ve své práci Německý fenomén z roku 1967 historik R. Gardavský: „Naše historická zkušenost s německými sousedy dala tomuto komplexu vzniknouti jako sebeobrana ve smyslu obezřetnosti. Již řadu epoch jsme citliví ke všemu, co se děje s Německem mimo naše hranice. Má charakter komplexu, protože obsahuje nedostatečně reflektované vědomosti, plné předsudků.“

Předsudky jsou tvrdošíjná skupinová, často emociální tvrzení, bez nároků na vědecké přezkoušení. Bývají hluboce vtištěny do mínění širokých vrstev, takže nabývají charakter tabu. Nabízejí prefabrikovaná mínění a tím znesnadňují kritické myšlení. Pokouší-li se někdo o racionální disputaci o tabuizovaných předsudcích, vydává se v nebezpečí, že bude označen za zaprodance, zrádce, přinejmenším za enfant terrible.(3) Předsudky slouží povrchně myslícím lidem k rychlé orientaci, aniž je nutí se daným tématem hlouběji zabývat. Jsou atributem myšlenkové pohodlnosti.

Nacistická rasová teorie, ale již i dřívější německá politická i kulturní prepotence v českých zemích tento předsudek opodstatňovala. Nestejné postavení obou zemských jazyků, a tudíž německou nadřazenost v českých zemích pregnantně vyjádřil sudetoněmecký publicista Hermann Ulmann (1884 -1958) v roce 1913 těmito slovy: „Němec, který se učí česky, přináší oběť, Čech který se učí německy dobývá si tím světového rozhledu.“ Jakkoli to zní nabubřele, měl Ulman pravdu. Němčina byla až do nástupu Adolfa Hitlera středoevropskou lingua franca, kterou se domlouvali na svých cestách v jazykovém Babylonu habsburské monarchie vandrující tovaryši, administrativní úředníci, politici, umělci i akademičtí hodnostáři. Dnešní animozita české starší generace je založena na vzpomínkách na brutální a ponižující nacistickou okupaci, vyhubení evropských Židů a plánovanou “slavenfreie Mitteleuropu. Stále je ještě mentálně nezpracovaná a dlouho ideologicky vytěsňovaná problematika vyhnání Němců z českých krajů. Zatímco se na evropském západě podařilo po válce zakopat válečné sekery a postupně vytvořit smířlivou atmosféru, v komunistických státech sloužil údajný německý revanšismus k rozdmýchávání protiněmeckých nálad.

V současnosti nechce část české společnosti brát na vědomí, jakou zásadní politickou přeměnou prošla po válce německá společnost, zejména v západních spolkových zemích. U většiny Čechů chybí korektní informace o životě a duchovní atmosféře ve Spolkové republice Německo. Je to důsledek nezájmu o sousední stát, o jeho kulturní a společenský vývoj, což se v praxi projevuje malou turistickou návštěvností sousední země, která je nám vedle Rakouska kulturně nejbližší. Nezájem je živitelkou předsudků (nemluvím o nákupních výpravách). Češi dávají přednost vzdáleným cílům. Také současný prezident nachází zálibu v cestách na dálný východ a dokonce doporučuje České republice přebírat elementy tamního vládnoucího systému. Podle předních ekonomů mají tyto návštěvy spíše folkloristický charakter. V plánované cestě do USA je Miloš Zeman zatím v roli samozvaného turistického aspiranta.

Předsudky jsou vhodné i k pravidelně se opakujícím rituálům. Takovým vděčným tématem jsou pro část české sněmovny - nejen pro tu - svatodušní sjezdy Sudetských Němců. Rozhořčené komentáře doprovázející účast českých politiků jsou určeny hlavně pro potencionální voliče. V poválečné době byly sjezdy Landsmannschaftu vskutku naplněny revanšistickou rétorikou, ale během 66 let své existence, hlavně v poslední době, ztrácely na politické výbušnosti a měnily se, také pod vlivem výměny generací, v krajanská setkání.

Podle odhadů má Sudetendeutsche Landsmannschaft ca. 250 000 členů, kteří jsou organizováni ve 4 sdruženích: v nacionalistickém Witikobundu, v katolické Ackermanngemeinde a v sociáldemokratickém Seligerově sdružení a němečtí protestanté jsou sdruženi v menší Johannes-Mathesius – Gesellschaft – Evangelische Sudetendeutsche.

Nepřátelé smíření žijí na obou stranách šumavského hvozdu. Na německé straně jsou organizováni ve spolku Witikobund, nazvaného podle hlavní osoby „Witiko“ z románu šumavského rodáka Adalberta Stiftera. Witikobund má své kořeny v sudetoněmeckém Turnvereinu, založeném ve třicátých letech v Československu, který kultivoval kulturní a politické tradice tak zvané sudetoněmecké domoviny. Po válce byl Witikobund obnoven bývalými nacistickými pohlaváry a je od roku 1967 spolkovým Ministerstvem vnitra zařazen mezi organizace podezřelé z pravicově extrémních cílů. Witikobund, je sdružení, které se považuje za kádrově elitní spolek s členskou základnou odhadovanou na 1000 – 2000 osob. V poválečném období, plném nacionálních emocí, silně ovlivňoval pravicově nacionalisticky orientované voliče. Ve svých stanovách se zasazuje „o podporu oprávněných požadavků vyhnanců a navrácení konfiskovaných majetků na podkladě spravedlivého vyrovnání. Sudety se mají opětně začlenit do Německé říše a německé hranice obnoveny v rozmezí roku 1939.“ V dokumentu Witikobrief z roku 1974 se nachází věta, že „k nesmírným dějinným lžím nedávné minulosti patří tvrzení o usmrcení šesti milionů Židů.“

Čas hojí rány. 70 let po ztrátě své sudetoněmecké domoviny se sudetští Němci na spolkovém sněmu usnesli, že se ve svých stanovách zříkají zpětného získání svých sídelních oblastí. Ze stanov byla odstraněna věta: „prosadit právní nárok na zpětné získání domoviny as tím spojené právo na sebeurčení národnostní skupiny (Volksgruppe).“

72% delegátů spolkového sněmu sudetského Landsmannschaftu hlasovalo pro tuto změnu stanov. (4) Kritici tohoto usnesení sice podali žalobu, ale podstata nových stanov byla přijata.

Buďme rádi, že máme v našem sousedství spolehlivý solidní stát, který je navíc vysoce kompatibilní s naší ekonomikou. Je to tak poprvé v našich novodobých dějinách. Nekažme příznivou politickou atmosféru nepředloženými partajpolitickými výroky, kterými si provincionální politici přihřívají volební kašičku. Studujme dějiny a vyvozujme z nich důsledky pro pokojný vývoj našeho kontinentu.

Slabý není schopen odpuštění, odpuštění je vlastnost silného“. To jsou slova Mahatmy Ghandiho.

Buďme silní, Češi i Němci.

Poznámky:

  1. Aktualizovaný, přepracovaný text essaye: Václav Chyský: Němci-dědičný nepřítel, či soused?, Revue pro středoevropskou kulturu a politiku, 104-105, s.79- 91, 2000

  2. Václav Chyský: Nerudný střet historické vědy s dějinným povědomím a tradicí., Čs Magazín, Český a Slovenský zahraniční časopis, květen 2003

  3. A..a M. Mitscherlich : Die Unfähigkeit zu trauern. Grundlagen kolektiven Verhaltens, München 1967

  4. Sudetendeutsche verzichten auf Wiedergewinnung der Heimat, Zeit Onlline: 26. února 2016

(Vyšlo také v časopise Přítomnost)


0
Vytisknout
9459

Diskuse

Obsah vydání | 16. 6. 2017