Zdeněk Slanina neříká pravdu o situaci v ústavech Akademie věd

27. 2. 2018 / Václav Hořejší

Zdeněk Slanina říká:

„…v Akademii dnes vůbec neexistuje tenure, nýbrž jen časově omezené kontrakty. To fakticky stačí na úspěšné eliminování otevřené diskuze - prakticky o čemkoliv.“

To není pravda. Na pracovištích AV samozřejmě běžně existují pracovní smlouvy na dobu neurčitou (tedy „tenure“). V některých ústavech mají ale vědečtí pracovníci pouze termínované (zpravidla pětileté) pracovní smlouvy. Důvodem je hlavně to, že jejich mzdy jsou hrazeny převážně z relativně krátkodobých výzkumných grantů. Všichni vědečtí pracovníci jsou pravidelně po pěti letech hodnoceni; pokud je jejich výkonnost shledána nedostatečnou nebo pokud nejsou schopni si opatřit grantové prostředky na svůj výzkum, může se jich ústav snáze zbavit (je třeba říci, že se to stává jen málokdy).

Je třeba poznamenat, že ústavy AV fungují od roku 2007 v režimu tzv. veřejných výzkumných institucí (v.v.i.)  a jako takové mají mnohem větší autonomii, než tomu bylo předtím; samy si stanovují svoji organizační strukturu, mzdové předpisy a kariérní řády; vedení AV má jen velmi omezené možnosti jak zasahovat do jejich chodu. Zásadní úlohu mají Rady institucí volené výzkumnými pracovníky a tvořené jak interními, tak externími členy (tyto Rady mohou např. iniciovat odvolání ředitele, schvalují organizační změny a personální obsazení důležitých pozic).

Pokud jde o další Slaninovy body:

1) Samozřejmě s ním souhlasím v názorech na skleníkový efekt a globální změny podnebí (jen bych ho trochu hnidopišsky upozornil, že v českém chemickém názvosloví už hodně dlouho používáme název oxid uhličitý [nikoli „kysličník uhličitý“]).

2) Z. Slanina již 25 let rozesílá stovkám českých adresátů své stížnosti na to, co se mu přihodilo v konfliktu s R. Zahradníkem před 30 lety. Podle mého názoru je docela možné, že jeho verze odpovídá skutečnosti (i když nevím, jestli by se dala skutečně dokázat; krom toho se jedná o události dávno jaksi promlčené…). Z. Slanina ale taktně zamlčuje některé tehdejší skutečnosti - jmenovitě to, že v 80. letech byl aktivním členem KSČ a jako takový se stal vedoucím výzkumného oddělení tehdejšího Ústavu fyzikální chemie Jaroslava Heyrovského ČSAV; jeho podřízeným byl také nestraník R. Zahradník. Vzpomínám si, že když se v roce 1988 Z. Slanina dostal „do maléru“ kvůli udané korespondenci s emigrantem, někteří to považovali za jakousi celkem spravedlivou odplatu za to, že tehdy ze své mocensko-politické pozice „dusil“ Zahradníka a jeho přívržence.