Je to manévr provedený s chladnou účinností. Připomeňme si kontroverzi z loňska. Ústavní právníci po celé zemi, a vlastně i prostý text původní ústavy, prohlašovali Bukeleho za nezpůsobilého pro druhé po sobě jdoucí funkční období, o které usiloval a které v roce 2024 vyhrál. Ústavy se však zdají být jen papírovými bariérami tváří v tvář odhodlaným většinám. Lojální zákonodárci dosadili poddajné soudce do Nejvyššího soudu, a hle, ústava byla „přehodnocena“. Bariéra zmizela. Nyní už není jen obcházena; byla zrušena.

Čtyřiačtyřicetiletý Bukele nedospěl k tomuto okamžiku náhodou. Svezl se na vlně hluboké veřejné beznaděje, sliboval spásu před dusivým terorem gangů. A dodal – svým způsobem. Statistiky vražd a vydírání prudce klesly pod tíhou jeho masových zatýkání. Ulice kdysi ovládané strachem získaly zdání pořádku. Za to mu vděčný lid propůjčil nebývalou zákonodárnou moc, nástroj, který ovládal s přesností chirurga – nebo zedníka budujícího vlastní pevnost.

Přesto, jak s rostoucí naléhavostí šeptají obránci lidských práv, cenou za toto bezpečí bylo pomalé dušení svobody. Řádný proces, křehká rovnováha mocí, samotná představa, že vláda existuje jen na čas vypůjčený od lidu – tyto pojmy blednou jako staré fotografie v ostrém světle jeho „výjimečného stavu“. Jeho mrazivé prohlášení z června stále rezonuje: raději by byl označován za diktátora, než aby vládli zločinci. Byla to chlouba, nikoli popření; odznak, nikoli břemeno.

Vydává se za neochvějného spojence další mocné postavy, která autoritáře obdivuje: prezidenta Trumpa. Jejich pakt je pochmurně transakční – Salvador se stává ochotným žalářníkem migrantů vyhoštěných ze severu, vězením výměnou za repatriaci členů MS-13. Je to spojenectví zištnosti mezi vůdci, kteří sdílejí temný pohled na omezení, právní či jakákoli jiná.

Oficiální zdůvodnění tohoto ústavního převratu zní nepřesvědčivě. „Efektivita,“ tvrdí, sjednocení prezidentských a parlamentních voleb. Podivná efektivita, zrozená z odstranění plánované příležitosti lidu volit znovu. A argument, že zákonodárci a starostové nemají omezené mandáty? To je dětská logika: prezidentství je jiné; jeho moc, soustředěná a nesmírná, vyžaduje nejpřísnější záruky proti věčnému držení tohoto úřadu.

Nyní je scéna připravena. Bukeleho současný mandát, původně končící v roce 2029, bude zkrácen na rok 2027 – pouhá formalita k uvolnění dráhy. Poté může vykročit k urnám pro první ze svých nových šestiletých panství. Neomezeně.

Muž v zlatém křesle před krbem Bílého domu pochopil svou trajektorii. Mechanismy demokracie – shromáždění, soudy, samotná ústava – byly ohnuty, zlomeny a přetvořeny nikoli jako nástroje vůle lidu, ale jako architektura trvalé vlády jednoho muže. Stín padající na Salvador je dlouhý a táhne se od toho pozlaceného sedadla ve Washingtonu zpět k národu, jehož prastaré obavy z caudilla se naplnily v elegantní, moderní podobě Nayiba Bukeleho. 

Bukele svůj jádrový kód neskrývá. „Diktátor?“ pokrčil v červnu rameny. „Lepší než nechat zločince spravovat systém.“ Jeho spojenectví s Trumpem není ideologické – je to transakční cloud computing. Potřebujete MS-13 deportované z americké vazby? Bukeleho servery je hostí. Potřebujete migranty vyhoštěné z Texasu? Salvadorské věznice mají kapacitu. Je to autoritářství typu plug-and-play.

Tohle není jen salvadorská chyba. Je to virus v demokratickém operačním systému, který se šíří globálně. Bukeleho model – vysoká podpora + nízká svoboda = věčná moc – si stahují potenciální autoritáři všude. On je elegantní, sociálními médii přátelská tvář autoritářství 21. století: kožené bundy, výpady na Twitteru a naprosté opovrhování institucionálními zárukami.

Salvador vyměnil chaotickou demokracii za kurátorskou stabilitu – ohrazenou zahradu, kde bezpečnost běží hladce, ale aplikace svobody je zastaralá.