Česká umělecká obec a její boj s větrnými mlýny

12. 3. 2018 / Daniel Veselý

čas čtení 3 minuty

Předávání Českých lvů se pro přední české filmaře stalo jedinečnou příležitostí, kterak během sobotního primetimu apelovat na nezávislost České televize, jakož i varovat před ohroženými demokratickými pořádky v České republice. Mám ale neodbytný pocit, že se exponovaní čeští kumštýři dokáží semknout a bít za demokracii jako lvi pouze v případě, kdy mají pocit, že jim teče do bot.

Mnozí liberálové angažovanost českých filmařů vítají, řkouce, že se konečně někdo ohradil proti nehorázným Zemanovým útokům na adresu veřejnoprávní televize a upozornil na prohlubující se demokratické deficity na tuzemské politické scéně. Tato angažovanost se - alespoň dle mého soudu - mine účinkem a spíše napáchá víc škody než užitku.  

Zdá se, jako by se pražští filmaři ozývali pouze v případě, kdy jsou v sázce jejich vlastní zájmy. Česká televize je totiž trvalým partnerem české filmové tvorby. Významně ji podporuje a její role je v tomto ohledu nezastupitelná. Logicky se nabízí domněnka, že sílící útoky na integritu České televize - a to nejen ze Zemanovy strany, v českých filmařích vzbuzují obavy, že by nežádoucí politické tlaky mohly ohrozit jejich živobytí. Na tom by samozřejmě nebylo nic divného, protože spousta z nás má často důvod k existenční tísni. Navíc jakákoli snaha o kontrolu veřejnoprávních médií není nikdy žádoucí. Pokud ale vytáhneme do boje za demokracii jen tehdy, kdy nám samotným teče do bot, nemůžeme se divit, že na svou stranu masy nestrhneme.

A jestliže našim filmařům leží na srdci nezávislost veřejnoprávní televize, proč nikdy neprotestovali proti ideologicky tendenčnímu zpravodajství a publicistice ČT, jež dlouhá léta líčí Západ v téměř nevinných barvách, zatímco systematicky laje „orientálním despociím“ v Rusku a Číně? Proč se tito aktivisté neozvali, když autoři studie Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy dospěli k názoru, že Česká televize v předloňských krajských a senátních volbách zvýhodňovala TOP 09? A tak bychom mohli pokračovat dále.    

Česká umělecká obec se čerta starého zajímá o starosti obyčejných lidí a jejich motivaci volit antisystémové politické strany a hnutí. Kdyby tomu tak bylo, byla by ostře protestovala proti asociálním reformám Nečasovy vlády, to jest v době, kdy Miloš Zeman rozjímal na Vysočině a Andrej Babiš teprve snil o tom, jak zválcuje politickou scénu. Tuzemská filmařská obec by nikdy nemohla být lhostejná k faktu, že přes milion Čechů trápí chudoba, další statisíce jsou lapeni v bludném kruhu exekucí a že 40 procent lidí si nemůže dovolit jednorázový výdaj ve výši 10 tisíc korun.  

Čeští umělci měli spoustu příležitostí, jakožto i privilegií stát se tribuny nespokojené ulice. Nikdy tak však neučinili, a nemohou se proto nyní divit, že se veřejně útočí na veřejnoprávní sdělovací prostředky a že lidé volí antisystémově. Ti, kdo se ke společenské frustraci dlouhá léta stavěli zády, demokracii spasit nemohou.   

0
Vytisknout
11222

Diskuse

Obsah vydání | 14. 3. 2018