Zkáza chrámu

6. 5. 2019 / Vratislav Moudr

 

Obrazy požáru pařížské katedrály Notre Dame braly dech. Materiální škody budou ohromné, ty nehmotné o mnoho větší. Zdá se ale, že to dopadlo ještě dobře. Hlavní zdivo zůstalo zachováno a velkou většinu cenných předmětů se podařilo zachránit. Vlastníci velkých korporací téměř okamžitě přihazovali ohromné částky ze svého bohatství, takže dnes už víme, že oprava památky nebude neřešitelným problémem. Nejspíš se nakonec najde dost financí také na nákup nových cenných předmětů. Katedrála se s velkým nadšením a oslavnými řečmi otevře, aby dojatí návštěvníci mohli obdivovat její nový lesk. Prý bude krásnější, než předtím. Prezident Macron věří, že se o tom přesvědčíme už za pět let při zahájení Olympijských her ve Francii.

 

Pro mnohé z nás je dojemné sledovat altruistické nadšení napříč Evropou, kontinenty i sociálními vrstvami. Podstatná role bohatých elit tu zdánlivě prokazuje morální vyspělost kapitalismu a nynější formy civilizace. Za pět let si tak společnost bude moci znovu připomenout, že nezištnost bohatých a odpovědnost korporací pomáhá nejen při výstavbě Notre-Dame a olympijských her, ale dovoluje řešit také sociální a environmentální problémy. Podporuje chudé a nemocné, dohlíží na správné nakládání s odpady, bere ohledy na vhodné hospodaření v lesích atp. Čekají nás oslavy solidarity, schopností a výkonů lidí, oslavy humanity. Budou to oslavy kapitalismu, který v lidech údajně pěstuje to nejlepší. Sláva dopadne na politiky liberální demokracie, která s kapitalismem vyrůstala v úzkém svazku. Proto ho nemůže přestat hájit ani v době, kdy se tento ekonomický systém čím dál silněji spojuje s autoritářskými způsoby vládnutí, jež zvyšují jeho efektivitu. Opět budeme moci být přesvědčení, že jsme na dobré cestě, že podobným způsobem můžeme vyřešit i jiné problémy včetně těch složitých a velkých - globálních. Kapitalismu nasadíme „lidskou tvář“, tvář nejen sociálně, ale také environmentálně přívětivou.

Pesimistické hlasy budou přehlušeny. Měli bychom tedy mnohem více křičet: Nejsme na dobré cestě, směřujeme k selhávání hodnot, na kterých nám záleží, k velkým konfliktům a vyhynutí! Copak není dosud zřejmé, že sociální ani environmentální problémy nemají řešení uvnitř stávajícího systému? Máme přeci k dispozici jednoznačná fakta o tom, že moc globálního kapitálu nerovnost lidí nesnižuje, ale zvyšuje, že chudých přibývá. Stejně evidentní je, že globální ekosystém Země se v době globálního kapitalismu neuzdravuje, ale ohromným tempem se rozpadá. Kapitalismus s lidskou tváří zkrátka není možný. I kdyby se snad dařilo civilizační bohatství rozdělovat spravedlivěji, je zřejmé, že nárůst tohoto bohatství, které je získávané vnucováním spotřeby, výrobou a těžbou „zdrojů“, environmentální problémy neřeší, ale způsobuje. Sociální smír nepůjde udržet v rozvráceném globálním ekosystému.

Už několik desetiletí odborníci z mnoha oblastí vědy i mnozí aktivisté upozorňují na to, co dnes s větším ohlasem říká veřejnosti švédská školačka Greta Thunberg. V plamenech je náš domov – Země, jediná dosud známá nositelka života, domov našich předků, potomků i ostatních organismů. Známe jednoznačná fakta o tempu vymírání živočišných druhů, o stoupajícím množství skleníkových plynů v atmosféře, o množství přijaté a vyzářené energie Zemí, o stoupající teplotě atmosféry i vody, o všemožném zamořování. Známe strašidelné ale vysoce pravděpodobné scénáře blízké budoucnosti způsobené klimatickou změnou. V přímém přenosu se tedy můžeme dívat na hořící chrám přírody, který všichni obýváme, ale odvracíme zrak. Šestnáctiletá dívka s aspergerovým syndromem citlivěji než my ostatní vnímá, že je zvláštní, když média skoro mlčí. Měla by přeci informovat téměř výhradně jen o problému, který se týká přežití či vyhynutí celého lidstva. Proč mlčí i politici a nevyhlásí výjimečný stav tak jako v období válečných konfliktů. My totiž ve válce jsme.

Jak říká Josef Šmajs, jde o konflikt civilizace („kultury“) s přírodou. Také učitelé ale mlčí a nepřipomínají nám, že ve vesmíru sice platí zákon zachování energie, nikoli však informace – uspořádanosti. Pro přírodu neznámá uspořádanost kultury je na jedné straně obdivuhodným úspěchem člověka a jeho aktivity, zároveň ovšem představuje spalující oheň, který destruuje nesrovnatelně dokonalejší a hodnotnější uspořádanost, na které člověk i kultura závisí. Pro svoje udržování a růst totiž kultura potřebuje energii, látku a prostor, které prostřednictvím člověka získává rozkladem přírodních struktur. Problém, před kterým stojíme, spočívá ale podle Šmajse především v nastavení vnitřního informačního předpisu, podle kterého se výsledná materiální struktura kultury uspořádává, v nastavení duchovní kultury. Ta dnes odpovídá systémovému nutkání kultury k rychlému růstu, nikoli dlouhodobé perspektivě lidského druhu i kultury samotné. Není přitom ohrožena příroda, která se zachová třeba i v jednodušší podobě. Ohrožena je samotná kultura, která v této nevyhlášené válce s přírodou zvítězit nemůže.

Příčinou problému tedy není jen morální selhávání lidských jedinců, hlavní příčinou problému není ani „korporátní“, „konzumeristický“, nebo „mafiánský“ kapitalismus. Problém dokonce nevězí ani v kapitalismu jako takovém. Existenční krize lidstva je rozsáhlejší a její příčiny bychom měli hledat výš či hlouběji – v podobě a provozu civilizace. Řečeno jinak: Řešení nehledejme v pouhé transformaci psychického systému, ani systému sociálního či ekonomicko-politického. Řešení může přinést jen komplexní změna celého systému sociokulturního. Kapitalismus se v tomto pohledu osvědčil pouze jako nejefektivnější forma látkové výměny kultury, která je už od antiky „predátorsky nastavená“. Už tam se zrodilo dodnes panující hodnotové nadřazování kultury (ducha) a její tvořivosti nad přírodu, které často tvořivost upíráme docela. Přírodu chápeme jako něco, z čeho máme ekonomický či přinejlepším estetický užitek. Kapitalismus jako výkonný metabolismus sice prostřednictvím pozdějšího spojení s vědou a technikou umožnil velké úspěchy kultury včetně řešení mnoha společenských problémů (chudoba, hladomor, epidemie infekčních nemocí aj.). Nyní se ale rovněž ukazuje jako dosud nejefektivnější způsob rabování přírody. Látková výměna kultury dnes spaluje celoplanetární přírodní bohatství takovou intenzitou, že se nemůžeme utěšovat iluzí, že globální ekosystém Země stačí hojit své rány. Nepotřebujeme další ekonomický růst, ale rychlý ústup a proto i spravedlivější rozdělování bohatství produkovaného z bohatství přírody. Nejde tedy jen o masivní snížení emisí, odpovědné nakládání s odpady atp., jde o změnu celé kultury od politiky a školství, přes právo, ekonomiku, vědu až po umění a pohádky pro děti.

Identitu katedrály Notre Dame formuje samotná stavba – druh materiálu, její struktura, velikost atp. Podstatně ji ale určuje rovněž původnost této struktury a všech artefaktů, které jsou nějak spojené s historií. Tragédie požáru francouzské katedrály spočívá v tom, že neumíme nahradit tuto původnost, ať už nashromáždíme finanční bohatství v jakékoli výši. Když prezident Francie říká, že katedrála bude krásnější, než kdy byla, pomíjí tyto nenahraditelné hodnoty spojené s několika staletími civilizační historie. Jistě, bloky vápence umíme dát na sebe, umíme zbudovat krov a stavbu zakrýt krytinou, pozlatit, co pozlaceno má být. Obraz na plátně, které plameny spálí, ale shoří jednou pro vždy. Na civilizačních uměleckých předmětech ani stavbách, jako je Notre Dame, není ovšem závislý život rostlinných ani živočišných druhů včetně člověka. Naše budoucnost závisí na stabilitě architektury, jež několik miliard let slepě a prostřednictvím neopakovatelné souhry všech aktérů a událostí vytvářela evoluce pozemské přírody. Právě tuto tvořivost stejně jako její výsledek bychom tak měli mít za skutečný zázrak a chrám. Architektura chrámu pozemské přírody je přímo založená na původních mikro- a makroskopických strukturách živé a neživé přírody a křehkých vztazích mezi nimi. Právě tyto struktury a vztahy neumíme podobně jako v případě historických památek zrekonstruovat či nahradit žádným civilizačním bohatstvím, ani technologickým umem. Pakliže je plameny rozvrátí, vyhyneme a s námi zaniknou všechny tak trochu legrační stavby kulturní tvořivosti, jakou je i Notre-Dame. Příroda se bude moci ještě dlouho formovat bez nás.

Jestliže se vy, co máte jakýkoli podíl na moci, nezabýváte dostatečně požárem našeho domova, omezujete nás na svobodě, ničíte naši perspektivu, říkají stávkující středoškoláci ústy Grety Thunberg. Je to argument, který má dnes velkou sílu. Nejen vzhledem k síle faktů o klimatické změně a hrozivým předpokladům o blízké budoucnosti. Síla tohoto argumentu spočívá i v tom, že se opírá o základní pilíř demokracie našeho typu, o morální princip liberalisticky pojaté svobody. Takto pojatá individuální svoboda nemá být absolutní, ale má být limitovaná alespoň ze strany individuální svobody druhých: „Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého“. Poprvé dorostla generace, které začíná být zřejmé, že jim neumožníme to, co jsme si mohli vzít sami. Domnívám se, že je to však argument, který nebude stačit. Studenti středních škol, kteří ho pronášejí, sice nemohou volit, ale mohou stávkovat a vstoupit do etické diskuse tím, že tento argument vůbec pronášet mohou. Co ale mladší morální aktéři? Co ti, co na svět teprve přijdou? Ti přece nemají žádnou možnost bránit své budoucí svobody. A je v pořádku klást morální zodpovědnost a povinnost dojednávat společenské dobro na děti? Jak mohou hájit své dobro zástupci ostatních živočišných druhů?

Jsem přesvědčený, že k řešení existenčního problému lidstva potřebujeme jiné morální argumenty. Před veškerou morální diskusí bychom ale nejprve museli pochopit a docenit hodnotu celku přírody. Museli bychom uznat, že příroda je systém schopný seberegulace a sebetvorby. Museli bychom, jak říká Josef Šmajs, přiznat přírodě subjektivitu – systémovou a pak i morální a právní. Museli bychom hodnotově nadřadit přírodní tvořivost nad tvořivost kulturní, tj. také nad tvořivost našeho rozumu. Museli bychom si vážit víc toho, co jsme nevytvořili, než toho, co vytváříme. Pak bychom teprve mohli adekvátně prožívat, že skutečný chrám naší Paní (Notre-Dame) stále hoří. Nejsem si ale jistý, jestli je toho člověk schopen. Je totiž nejen přírodní, ale také kulturní bytostí. Jeho převážně kulturou zformovaná osobnost z něj dělá v podstatě kyborga – disciplinovaný kybernetický organismus jeho nevlastní matky – kultury (technosféry). Pakliže člověk může změnit nastavení kultury, které ho osobnostně formuje, pak snad jen v časech, kdy se identita a provoz tohoto umělého systému dostatečně rozviklá. Snad v tuto důležitou dobu bude možné navázat na přirozené emoční základy v lidské osobnosti a docenit skutečnou hodnotu naší biologické matky, na jejíž existenci závisí ta naše. Snad je kultura s „lidskou“ a „přírodní tváří“ možná.

0
Vytisknout
5870

Diskuse

Obsah vydání | 9. 5. 2019