Strategie Šípkové Růženky

16. 8. 2019 / Karel Dolejší

Německý analytik Sven Ortmann upozorňuje, že díky zlepšené technologii navádění hlavic může Rusko po zániku Smlouvy o raketách středního a kratšího doletu (INF) vést ochromující konvenční úder střelami středního doletu na klíčové uzly západoevropské vojenské a civilní infrastruktury ZDE. Takový útok s použitím řádově stovek střel lze přitom podle Ortmanna pořídit zhruba za miliardu eur - částku srovnatelnou s ročními ruskými výdaji na nepřátelskou propagandu v zahraničí, čili zhruba za jednu šedesátinu ročních vojenských výdajů Ruské federace, neboli za jednu padesátinu ročních německých obranných výdajů.

Ortmannem zmíněná hrozba je hned z několika klíčových důvodů velmi kontraintuitivní - pro Evropany vůbec a pro Čechy zvláště.

Za prvé máme vsugerováno, že technologicky a ekonomicky vyspělejší země bývají jaksi samozřejmě i vojensky silnější než státy méně rozvinuté. Tohoto předpokladu se mnozí zuby nehty drží navzdory faktu, že počínaje obdobím dekolonizace po roce 1945 prohrávají vyspělé západní země jeden asymetrický konflikt za druhým - vesměs s protivníky, jejichž technologické a ekonomické možnosti jsou o řád až o několik řádů nižší než jejich vlastní. Spojené státy právě jednají s Talibánem o ukončení osmnáct let trvajícího konfliktu v Afghánistánu, který ani papírově nejsilnější ozbrojené síly světa proti chudým kmenovým milicím prostě nedokázaly vyhrát.

Za druhé se často předpokládá, že technologická či ekonomická rozvinutost státu představuje v případném konfliktu sama automatickou výhodu. Přitom věci mohou jít podle okolností i zcela opačně. Rozvinutost francouzské sítě pozemních komunikací v roce 1940 výrazně napomohla porážce v konfliktu s Německem, které díky novému mobilnímu způsobu válčení (populárně "Blitzkriegu") dokázalo zničit papírově silnějšího protivníka za pouhých šest týdnů. Tam kde přírodní podmínky ukládaly tehdejšímu pokroku v dopravě vlastní hranice (La Manche, ruská rasputica, ruská zima...), případně kde zaostalost a rudimentárnost komunikační sítě sama vážně komplikovala dopravní provoz a logistiku (SSSR), tam takového rychlého vítězství dosaženo být nemohlo.

Za třetí se stále dokola mává hausnumery ohledně účetní velikosti vojenských výdajů, jakoby se snad ve válce spolu potýkala bankovní konta, nikoliv reálné vojenské kapacity. Ruské vojenské výdaje se zhruba vyrovnají francouzským, jsou vyšší než britské a výrazně převyšují německé. Je zajisté pravda, že teoreticky dohromady vydávají evropské země na obranu mnohem více než Rusko. Trochu jinak to ale může vypadat po přepočtu na paritu kupní síly - a úplně jinak po zohlednění reálných vojenských kapacit. Navíc je tu ještě problém asymetrické hrozby, při níž mj. relativně nízké výdaje na útok indukují nesrovnatelně větší na straně obránce. Pokud Rusko ohrozí Evropu ochromujícím (byť i jen) konvenčním úderem střel středního doletu, obranná protiopatření by byla neskonale nákladnější než samotné ruské útočné kapacity. Vyžádala by si mnohamiliardové investice do zcela nového systému protivzdušné/protiraketové obrany, decentralizaci vojenských i civilních sítí (naprosto protiřečící dosavadním rutinním postupům), zálohování ohrožených vitálních systémů a případně i vývoj systémů nouzové náhrady. Říci, že miliarda eur vložená do ruských střel středního doletu namířených na Evropu dokáže indukovat obranné výdaje o dva řády vyšší, to není nikterak přehnané; dokonce lze předpokládat, že bychom se snadno dostali až k řádům třem.

Přitom ani pokus oplatit symetrickou hrozbou (a využít přitom extrémní centralizovanosti ruského státu) by nebyl jednoduchý. Rusko může z Kaliningradské oblasti ohrozit Berlín střelami s doletem nižším než 600 km, ovšem dejme tomu z východoněmecké Chotěbuzi (Cottbus) je to do Moskvy téměř 1 600 km. Řečeno ve zkratce, Kremlu stačí k ohrožení klíčových německých center pokročilejší varianty existujícího systému Iskander, zatímco Berlín by odvetou musel vyvíjet nějaký ekvivalent někdejší americké střely Pershing II s doletem 1 770 km - tedy úplně jinou a výrazně dražší kategorii raket.

Za čtvrté díky intenzívní islamofobní propagandě vedené i s podporou z nejvyšších míst řada lidí v ČR skutečně věří, že stát ležící ve Střední Evropě smrtelně ohrožují muslimští migranti, přičemž v údajně nevyhnutelné válce proti nim se musíme spojit s Ruskem (které má ale na svém území nejpočetnější muslimskou menšinu v Evropě...) a Čínou. Iracionální strach z muslimů pak znemožňuje zahlédnout jakékoliv hrozby ze strany údajných "spojenců" - ve skutečnosti spojenců fundamentalisticky islamistického Íránu a (v případě Číny) i Pákistánu.

Za páté i ti, kdo islamofobní propagandě obecně nevěří, mají zase velmi často sklon rutinně připisovat Západu vinu za jakoukoliv nehodu nebo nepřátelství, s nimiž se setká. Od nich čítáme sáhodlouhé, zcela nevěcné úvahy o tom, jak si prý Západ na sebe sám přivolal ruský hněv, a musí tedy nyní Moskvě vyjít vstříc. Že jde o naprostý nesmysl, jsem už vysvětlil jinde ZDE.

Je tedy velice pravděpodobné, že Evropa vůbec a Česká republika zvlášť nakonec zvolí vůči nové ruské raketové hrozbě strategii Šípkové Růženky.

Ovšemže jen velmi zřídka se lze setkat s tím, že nějaké nebezpečí samo od sebe zmizí, protože jsme se jej rozhodli jednoduše zaspat nebo ignorovat.

0
Vytisknout
4528

Diskuse

Obsah vydání | 20. 8. 2019