O čertově kopýtku autoritářského rebelování

10. 6. 2020 / Karel Dolejší

čas čtení 4 minuty
V reakci na čínské výhrůžky svému předchůdci výslovně vyžádané Hradem se předseda Senátu Miloš Vystrčil rozhodl pro cestu na Tchaj-wan ZDE. Tedy do země, jíž dolní sněmovna parlamentu odmítla byť i jen poděkovat za humanitární pomoc poskytnutou ČR v době pandemie ZDE. - V kauze ricin, v níž mohlo jít o potenciální ohrožení tří českých politiků via мокрое дело, zase obvyklý podezřelý Vojtěch Filip reaguje na vypovězení ruských "diplomatů" výzvou k odvolání ministra zahraničí ZDE.


Abych nezapomněl, malé vysvětlení pro hradního dementa a jeho tiskovou službu: Ze skočce obecného (Ricinus communis) se vyrábí jednak unikátní olej pro chemický průmysl, tradičně používaný též jako laxativum, jednak protein ricin, který je ovšem prudce jedovatý ZDE. Mezi ricinem a ricinovým olejem bývá tedy někdy skoro stejně významný rozdíl, jako mezi smrtí a průjmem - případně mezi národním socialismem a socialismem.

Ale zpět: Zatímco Vystrčil a tři v Rusku tolik neoblíbení starostové se postavili tlaku cizích mocností, z nichž jedna si ještě ani za třicet let nezvykla na to, že už Čechům nemá co poroučet, Hrad a Vojtěch Filip "rebelují" ve prospěch vyhrožujících autoritářských mocností, které usilují o omezení suverenity České republiky. Opět se tak potvrzuje dlouho známý fakt, že KSČ(M) bývala samostatnou českou stranou jen několik málo prvních let po svém vzniku (1921-1925, do zahájení tzv. bolševizace) - a pak ještě po několik měsíců tzv. Pražského jara (leden až srpen 1968). Po všechny ostatní časy své takřka stoleté existence však šlo o přeochotný nástroj vlivu cizích mocností na českou politiku.

Výše zmínění pánové nechtěně názorně demonstrují rozdíl mezi aktem obrany hodnot, které jsou v ohrožení a jimž v dané konstelaci dnešní ČR chybí jakákoliv mocenská sankce, a aktem nadšeného ohnutí se v pase před poroučející cizí mocností.

Podle německého filozofa a psychoanalytika Ericha Fromma existuje ovšem cosi jako "autoritářská rebelie". Dochází k ní tehdy, když autoritář zjišťuje, že dosud vládnoucí řád není tak pevný a absolutně neotřesitelný, jak si původně myslel. V takový okamžik, tvrdil Fromm, autoritář povstane: Ale vůbec ne proto, aby se osvobodil. To ani náhodou! Svoboda jej doslova děsí, vnímá ji coby nesnesitelnou neurčitost a nejistotu, s níž si ani dost málo neví rady. Autoritář touží z celého srdce, aby mu někdo bezohledný opět pořádně utáhl ohlávku i podpěnky a hnal ho cvalem jako nadmutou kozu rovnou do Prkvančic. Teprve pak se mu konečně uleví od nesnesitelného stresu ze samostatného rozhodování.

Poněkud jinak vyjádřeno, autoritářské rebelování tu vůbec není od toho, aby se snad lidem vedlo nějak volněji. Vychází z proslulých tezí klasiků, že na chudej lid musí bejt přísnost a "partyzánština" kazí lidi. Všechno, co se kde děje, je potřeba důkladně naplánovat a řídit, protože nejhorším přízrakem autoritáře bývá "živelnost". - Ta hrůza, kdyby si každý mohl dělat, co se mu zachce!

Fenomén tzv. konzervativní revoluce, který představuje makrokorelát autoritářsky rebelujícího aktéra, ovšem historicky patří ke zdrojům německého nacismu - a dlouhé prsty této uvědomělé kontrarevoluce sahají až k současnému ultrapravicovému identitářskému hnutí.

Ti kdo četli texty Záviše Kalandry věnované analýze vznikajícího stalinismu ovšem ani na okamžik nemohli pochybovat o tom, že Stalin přišel v SSSR se svou vlastní, bezesporu do carské minulosti zahleděnou konzervativní revolucí, s níž provedl proslulé hegelovské "překonání" Lenina (ve smyslu aufheben). Že jeho spor s trockisty se mj. vždy týkal zásadního autoritářského apelu skrytého ve stalinismu. - A současné putinské Rusko, které důsledně odvrhlo poslední rezidua západní orientace obsažená ještě i v někdejší stalinistické a neostalinistické ideologii, je samozřejmě konzervativně revoluční mocností par excellence.

Proto donekonečna opakované tvrzení, že nacismus údajně nelze srovnávat s komunismem, ve skutečnosti nikdy nestálo na pevné půdě. Zejména ortodoxní stalinisté se od neonacistů liší jen v drobnostech, zatímco základní rysy politiky i psychologický profil typického příznivce oba tábory úzce spojují.

Bojovníci za neomezené právo nadšeně lézt do zadku panovačným cizím mocnostem se proto v dnešní ČR zcela logicky houfují kolem bývalé (ruské) a - jak doufají - budoucí (čínské) autoritářské koloniální metropole.

A dosti nepřekvapivě přitom také dospívají k závěru, že "socialismus", který údajně nemá smysl "zaplevelovat" jakýmisi lidskými právy, vlastně představuje povýtce konzervativní, nacionalistický projekt ZDE.

1
Vytisknout
8148

Diskuse

Obsah vydání | 16. 6. 2020