Stabilita „dneška“?

18. 8. 2020 / Miloš Dokulil

čas čtení 6 minut

Abychom rozuměli některým situacím, výzvám či poselstvím, uchylujeme se nejednou k metaforám. Někdy potom jako kdybychom byli „jenom“ v nějakém hledišti, majíce před svými zraky „doprovodné jeviště“ s jeho svérázným scénářem, režií, výraznými herečkami a herci, a rovněž rozmanitě působivými kulisami a komparsem; přičemž čas může mít kromě svého aktuálního společného průběhu nebo „vypnutí“ během našeho spánku rozmanitě do jeviště promítnuté další – více či méně realistické – průměty. Ne že bychom si „v mezích možností“ nevybírali, co a jak budeme sledovat; anebo čím se pokusíme sami vstoupit na jeviště s nějakou „návaznou rolí“ jako svým „angažmá“; ne-li i jinde jako případní „vykladači“ či „zvěstovatelé“. Abychom sami nezabloudili, své vnímání a jeho interpretaci si musíme vždycky nějak dříve zjednodušit, než se do té navenek „globální hry“ podle možností svých a svého životního prostředí nějak zapojíme. (Do některých jakoby „úkolů“ nás automaticky vtáhne autoritativní režim nebo „osudový“ pobyt mimo civilizaci.)

 

Takže „potom“ v té aktuální současnosti především bereme na vědomí, že současné lidstvo je riskantně ohrožováno koronavirem (tj. teď přímo „covidem-19“). Jiné možné pohromy (jako třeba průtrže mračen, tajfuny a záplavy, ne-li také údery blesků) nebývají „distribuované“ tak „celoplošně“ a málem všude současně. Sociální postavení předurčuje další předem nemálo determinující scénáře; včetně možných problémů se zajišťováním hmotné existence, anebo naopak upřednostňování vlastních politických, vědeckých nebo tržních projektů před konkurenčními. Teď jsme zatím navíc opomenuli, že v nemalé řadě současných států neexistují zrovna „normální“ poměry; aniž jsme vymezili, co by se mělo jimi rozumět.

Ještě něco si teď musíme okamžitě ujasnit. Ve výchozím odstavečku padla zmínka o „svérázném scénáři“. Při běžných „hrách“ pro jeviště či filmovou a televizní projekci je vždy k dispozici nějak posléze „definitivní“ text a jeho průběžně rozfázované uplatnění. Takhle bychom potom třeba („bez mrknutí oka“!) mohli dosadit před počátek „našeho Vesmíru“ jeho případně námi nějak delegovaného Tvůrce, majícího samozřejmě – z hlediska pozdějšího „dneška“ – záměr a motivaci k „stvoření“ nějak „konzistentního“ světa (příkladně třeba podle knihy Geneze, tj. 1. knihy „Mojžíšovy“ ze Starého zákona, i když i tam vinou různých textových podkladů s rozmanitými různočteními; takže Hospodin stvořil jak Adama a Evu současně, tak rovněž Evu teprve až z Adamova žebra!). — Tím, že jdeme zpětně zhruba 13,8 miliard let k počátku toho „našeho“ Vesmíru, není automaticky zajištěno, že bychom měli k dispozici nějaký průhledný deterministický model jak už jeho vzniku, tak i jeho dalšího vývoje. Pokud si třeba připomeneme, že a jak došlo k zániku většiny dinosaurů a s nimi příbuzných druhů, nebudeme mít automaticky k dispozici z předchozího času nic, co by automaticky doložilo, že „nutně“ dojde třeba k rozvoji hlodavců, a posléze k předem nečekaným předpokladům k vývoji také směrem k dnešnímu člověku (tj. „Homo sapiens“). Také proto se vesměs mezi vědci tvrdí, že vývoj – hmotný, ale i biologický – nemá svůj základ v nějakém algoritmu.

Asi je teď nejvyšší čas už moc dál nespekulovat. Jen ještě jeden příklad již z lidských dějin (jako rovněž nemajících „algoritmický“ podklad). Jen si představme první dva roky 2. světové války. Hitler a jeho Německo neměli v té době proti sobě žádného kriticky nebezpečného soupeře. I proto si zřejmě dovolil otevřít „druhou frontu“, kterou rovněž rozvinul nejdřív s nečekanými a úctyhodnými územními zisky. (A zkusme aplikovat nějaký „deterministický model“ na tuto situaci tak, aby aspoň trochu naznačoval, k čemu mělo dojít o další čtyři roky později. Nehledě na to, že z ničeho se v červnu 1941 nedalo sebeméně usuzovat na to, že např. o půl roku později Japonsko napadne základnu USA v Pearl Harbor a učiní tak tu probíhající válku ještě „globálnější“ a angažmá v ní ještě mnohem naléhavější.)

Nemůžeme předem spolehlivě předvídat, co a jak bude „zítřkem“ třeba deseti milionů Ujgurů v Číně, anebo zhruba třiceti milionů Kurdů (na území čtyř nynějších států a bez vlastní státní svrchovanosti)… atd. Rovněž si zkusme připomenout, jak osud zřejmě veškerého lidstva zrovna „visel na vlásku“, když měl zrovna v září 1983 službu pplk. Petrov a dostal signál, že má okamžitě spustit jaderný útok na USA (viz i BL z 29. 6. 2020, Jak může být v informačním věku blízko velká tragédie). A opět jinak „v klidu zvažme“ nejen zatím problematicky předvídatelné náměty z Běloruska nebo výzvu z dnešních BL s otázkou: Octli jsme se v okamžiku zvratu: dokážeme obnovit své postoje a myšlení? (17. 8. 2020 / Hannah Čulík-Baird)

Kupodivu – jak se zatím zdá – ze stávajících indicií lze asi příhodněji určit (pokud se nestane nic dramaticky nepředvídatelného), že zatím má (také s ohledem na stávající psychiku očekávaného voličstva) trumfy pro příští parlamentní volby v ČR Babišovo Hnutí ANO; a to bez ohledu na předběžná vyjádření ze strany ODS (viz i BListy: 25. 7. 2020 / Má teď v ČR „pravice“ pro příští volby vítězné šance? ). Aniž takto můžeme automaticky vsadit na všechny potenciální skoro „konstanty“ stávajícího „obrazu“ zrovna zmíněného „pole“…


0
Vytisknout
6326

Diskuse

Obsah vydání | 20. 8. 2020