Měla by česká vláda nést trestní odpovědnost za zpackanou reakci na epidemii?
7. 1. 2021 / Daniel Veselý
Ilustrace: Jáchym Bohumil KartousTo, co se ještě na podzim zdálo být nepředstavitelné, se stalo chmurnou skutečností. Jes...7. 1. 2021 / David Marenčák
Aktuální ministr zdravotnictví Blatný před koncem roku 2020 nepokrytě přiznal, že chce promořovat, cituji:
Neřekl to sice přímo, ale v momentální situaci, kdy je ČR v „nezvládání“ pandemie nejlepší na světě, to znamená jediné – třetí pilíř důchodové „reformy“ - chceme, aby se lidé nakazili. Budiž mementem míry rozpadu naší společnosti, že za toto blatantní přiznání fašismu a eugeniky ještě nehoří ohně barikád v ulicích.
U
norimberského soudu by se samozřejmě hájili, že „jen dělali svoji práci“,
činili, jak si žádal pandemií znavený, usmýkaný a dezinformovaný lid. A mnozí
by jim jistě dali za pravdu.
Lze ovšem
také konstatovat, že celkový stav společnosti a zejména předchozí vlády, které
umetly Babišovi cestičku, jsou do jisté míry odpovědné za vývoj pandemie více
než všechna nevzdělanost, ignorantství, sobectví, neochota dodržovat opatření
dohromady.
Mimo jiné to
různé salónní liberální pravičáctví, pirátská renesance pravostředového
centrismu „levice a pravice jsou přežité pojmy“, které (nejen) svým pohrdlivým přehlížením,
knížecími odsudky směrem k méně blahobytným spoluobčanům nejen uhnětli Babiše
premiérem, Zemana prezidentem, Okamuru předsedou atd., ale také připravili
kapitalistickou verzi „obětí komunismu“. Obětem kapitalistického covidu ale asi
pomníky už nikdo stavět nebude, protože co se stane za a v režimu, byť jen
proklamativně levicovém, je znakem systému, ovšem aktuální globální režim má
jiné velké vyprávění. V současném systému se každá jeho negativní funkce
buď lživě zarámuje jako nahodilé, zřídkavé, dočasné a bagatelní selhání, nebo
jako selhání jednotlivců.
Proto se můžeme dočíst nejrůznější moralitky nad skupinami jenchřipečkářů, antirouškařů, antivaxerů, volání po mediální a jiné gramotnosti, vzdělávání apod., ale málo už volání po snesitelnějších podmínkách pro většinu populace i po socioekonomických reformách, které by alespoň zmírnily nejhorší zdroje frustrací, ponížení, přehlížení a marasmu.
Lidé během
lepších časů vychovávaní k egoismu, krátkozrakosti, impulsivitě, tzv.
starání se jen o sebe, přepjatému individualismu, na úkor ostatních, na úkor
životního prostředí, budoucnosti se v tomto duchu těžko mohou chovat
jinak, když jde z tlustých do tenkých.
Dodržovat opatření je vesměs vždy spojeno s nějakými osobními náklady,
námahou, úsilím, tvrdě odečítaným od vlastní pohody, blahobytu, životní úrovně.
Není pak v tomto duchu logické se snažit využívat dodržování opatření
ostatních a sám je ignorovat? Každý, kdo brání šíření pandemie, tak činí ku
prospěchu všech, je to svým způsobem kombinace vězňova dilematu
a tragédie obecní
pastviny.
Ve výčtu pravidelně zmiňovaných přehmatů, chyb, omylů a zlovůle vlády,
zodpovědných úředníků a funkcionářů málo zaznívá prostá skutečnost, že
politická i úřední moc udělala vše proto, aby nás naštvala, ale vůbec nic proto, aby
nás jakkoli pozitivně motivovala, podpořila a pomohla. V epidemiologii
tolik skloňované incentivy,
byť třebas jen v podobě 100% nemocenské v karanténě, odměny za
testování, skutečná a funkční pomoc ekonomickým subjektům buď chybí úplně,
nebo jsou jen formální, čistě jen na oko a odškrtnutý řádek v excelu. A platí
tu už dlouhodobá nepřímá úměra, že kdo je „příliš velký padnout“, kdo to
potřebuje nejméně (obvykle má nejvíce zdrojů se pomoci aktivně dožadovat), tomu
je pomoženo nejvíce, a kdo nejvíce strádá, dostane leda knížecí radu.
I proto jsme
svědky lobbistických a jiných nátlakových akcí, petic, za výjimky tomu či
onomu, od bohoslužeb až po sportovní závody. Každý takový požadavek je ale
přiznáním – ať dodržují, zkrachují, živoří ostatní, já chci výjimku, normálně
žít, podnikat, bavit se.
I proto jsme
svědky odmítání vakcíny, kterou nejen že nikdo nikomu nevnucuje, jak hystericky šíří
zmatkáři, ale navíc nebude včas ani v dostatečném množství pro ty, kdo o ni stojí.
Jen se naočkujte, my si počkáme, jestli vám po ní nenaroste hrb a třetí oko a
pak možná, možná, včelku svolíme též.
I proto
vysloužilí umělci, „ego-výletníci“ a jiní přihřívači kyslých polévek dobývají
zašlou slávu produkcí líbivých nesmyslů, nesplnitelných slibů a plytké jakoby
kritiky na všechny strany.
Zdálo by se to beznadějné, zejména pro ty, kteří dovčerejška spali ve svých sociálních bublinách v iluzi tvrdě tlačeném hlavním mediálním proudem, že žijeme v nejlepším z možných světů a v bezprecedentním blahobytu. Nicméně v návaznosti na svoji předchozí úvahu „Hloupnutí pod tlakem moci“ chci konstatovat, že pokud si nevystačíme s Bondyho „filozofema“ - lidi jsou prostě blbí, můžeme to považovat za stav. Stav podmíněný a dočasný, nikoli přirozený, nevyhnutelný a trvalý. Záleží na každém z nás, k čemu se budeme přibližovat, nebo vzdalovat.
Diskuse