Co nás Trumpovo osvobození naučilo o empatii a soucitu

19. 2. 2021

čas čtení 4 minuty
Hlasování, které minulou sobotu ukončilo druhý impeachment proti bývalému prezidentu Donaldu Trumpovi, bude mít pro zemi přinejmenším v krátkodobém výhledu zřejmé následky. Avšak tím, co se sice může zdát méně jasné, ale není to proto méně důležité, jsou důsledky filozofické, upozorňuje Robert Zaretsky.


Když nedokázali usvědčit lídra své strany, 43 senátorů z řad Republikánů jen připomnělo, že i když jsou empatie a soucit často vzájemně zaměňovány, existuje mezi nimi hluboký a často neblahý rozdíl.

Pro většinu z nás se "empatie" rýmuje se "sympatií". Odkazuje také na slova jako "soucit" a "slitování". Ale měli bychom si na tyto reflexivní asociace dávat pozor. I když se filozofové na detailech neshodují, většinou spolu souhlasí v tom, že empatie se od ostatních zmíněných stavů mysli dramaticky odlišuje. Toto rozlišení pak pomáhá vysvětlit rozpor mezi senátory konfrontovanými s videozáznamy pokusu o vzpouru a jejich závěry.

Jak tvrdí filozofka Martha Nussbaumová, empatie je slovo, kterou označujeme naši schopnost představit si zkušenost někoho jiného, často takovou, která je bolestná nebo zarmucující. Ale jak vám řekne každý herec vycvičený ve Stanislavského metodě, empatická rekonstrukce emočního stavu někoho jiného nutně neznamená, že se o tuto blízkou bytost zajímáme. Herec se může vcítit do fiktivního charakteru jako Willy Loman, ale nic hlubšího k němu přitom nepociťovat.

Stejně tak se mohu řekněme vcítit do skutečných mužů a žen prchajících před násilnickým davem, nebo do policisty přibouchnutého do dveří, zatímco mu násilník stojí na hlavě, ale přitom to se mnou ani nehne. Dokonce i ten, kdo mučí, se může vciťovat, všímá si Nussbaumová, ale jde o formu empatie, která mu umožňuje nacházet uspokojení ve své činnosti.

Několik senátorů Republikánské strany oslovených novináři po prvním dni procesu uznalo, že videozáznamy byly šokující. Jeden z nich, Dan Sullivan z Aljašky, podotkl, že "řada z nás si to pamatuje z naší perspektivy. Ale existují různé perspektivy. Takže je to nepochybně špatný den." Ale ne tak špatný. Videa umožnila Sullivanovi rekonstruovat zkušenosti stovek kolegů a policistů, kteří se je snažili chránit. To, ža také hlasoval pro Trumpovo osvobození, s tím není v protikladu, ale jen potvrzuje, že empatie není tím, čím se zdá být.

Republikánské senátory se nepodařilo přimět k tomu, aby se posunuli od empatie k soucitu. Soucit spíše než imaginativní rekonstrukci nezaslouženého utrpení druhého představuje vnitřní reakci na takovou zkušenost. Natolik hluboce pociťovanou, že nás nutí jednat. Snažíme se dělat co můžeme, abychom toto utrpení odstranili, protože ať se snažíme sebevíce, nemůžeme si pomoci a vztahujeme se k oběti jako jedna zranitelná bytost k jiné.

"Je to počátek vztahu." Dvojí význam slavného prohlášení Martina Bubera v knize "Já a ty" poukazuje jak na dilema, v němž se nacházíme, tak na cestu, jak se z něj dostat. Buber nám připomíná existenci pravdy, která vládne našim životům, ale takřka vždy zůstává nepovšimnuta: Nemůžeme použít slova "Já" bez toho, abychom je vztáhli k někomu jinému. Když přijde na jiného, "Já" si musí zvolit mezi dvěma typy vztahu: "Já a ty" a "Já a ono". Ten druhý je transakční a nevidí nic jiného než objekty, zatímco první je interpersonální a nevidí nic než bližní. Vztah "Já-ono" strukturuje empatii, zatímco "Já-ty" zakládá soucit.

Krátce řečeno, k soucitu dochází, když se nás utrpení druhého dotýká tak hluboko, že poznáváme lidskost, kterou máme s trpícím společnou. Proto je mašinérie genocidy takřka vždy promazávána jazykem, který postiženou populaci odlidšťuje. Pokud označujete bližní za "nebezpečné mikroby", jako to dělali Turci s Armény, "podlidi", jak postupovali nacisté vůči Židům, nebo jako "šváby" v případě Hutuů pronásledujících Tutsie (nebo spolu s Alexejem Navalným hovoříte o "kavkazském hmyzu" - pozn. KD), zbavujete se těžkého břemene soucitu, které byste jinak museli nést.

Celý text v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
6261

Diskuse

Obsah vydání | 23. 2. 2021