Tři cesty vpřed

26. 2. 2021 / Karel Dolejší

čas čtení 5 minut
Foto: Pixabay.

Na pokraji nové a dosud nejhorší vlny pandemie český stát selhává. A bude selhávat dnes už bez ohledu na to, jaké další jednotlivé protipandemické opatření zavede, nebo dokonce bez ohledu na to, zda vyhlásí nějaký nový celkový rámec takových opatření. Základním problémem je pochybná efektivita některých vládních kroků, jejich neustálé měnění a s ním úzce související deficit legitimity.


Je účinné v boji s pandemií zavřít knihkupectví? Těžko. Je účinné nosit dvě chirurgické roušky místo jedné? Už i čeští experti "originální" vládní nápad odmítli. (Jestliže nemáte respirátor, je namístě zlepšit těsnící vlastnosti chirurgické ústenky přetažením látkové roušky.) Pokud nevykazujete příznaky COVIDu, je k něčemu dobré, že vám stát v práci zaplatí antigenní testy, které nákazu bez příznaků zpravidla neodhalí? Sotva. (Je třeba co nejvíce lidí bez zjevných příznaků testovat PCR testy.)

Pochybnosti o účinnosti jednotlivých protipandemických kroků vlády se ve veřejném mínění postupně generalizují na balík opatření jako celek. Protože některá z nich jsou problematická, celý balík v důsledku ztrácí legitimitu - lidé jej nepovažují za oprávněný, protože obsahuje absurdity, které nejsou průběžně odstraňovány.

A z druhé strany vláda, která schvaluje absurdity, ztrácí legitimitu také. Když potom kabinet s nedostatečnou legitimitou nařizuje opatření, která jsou sama o sobě rozumná a potřebná, vtiskuje jim na cestu do společenské praxe polibek smrti.

Ve zmíněné situaci máme před sebou tři základní možné scénáře dalšího vývoje.

První lze nazvat "setrvačníkový". Až do dalších voleb se bude český stát a politika rozpadat, nezvládnutá pandemie uvrhne zemi do krize, v jaké nebyla přinejmenším od 2. světové války. Podmnožinou je varianta s pádem vlády a jmenováním dalšího "úřednického" kabinetu v režii Miloše Zemana. Ta ale vlastně stojí také na hraně třetího scénáře - viz dále.

Druhý scénář nazvěme "komunikační". Šlo by v prvé řadě o řešení problému absence společenského konsensu na protipandemických opatřeních. Zoufalá snaha Andreje Babiše najít někoho, kdo by se stal "novou tváří" boje s pandemií, má racionální základ. Vláda by ale musela zřídit novou instituci, postavit jí do čela nového člověka, zarazit neustálé lobbistické tlaky na rozvolňování a vlastní neustálé politické piruetky inspirované momentálními výkyvy veřejného mínění. Nový úřad by se musel držet dlouhodobé koncepce boje s pandemií, vyhýbat se nesmyslným opatřením - a především každý jednotlivý krok masivně komunikovat veřejnosti, vysvětlovat jeho konkrétní důvody.

Podmínku realizace takové varianty by ovšem představovalo rozjetí tvrdého vládního boje s dezinformační scénou. Nejde jen o "odhalování" dezinformačního obsahu, ale také o práci s inzerenty (aby se nepovažovalo za normální inzerovat v Parlamentních listech či Aeronetu) nebo komunikaci uvnitř novinářské obce, aby výrazně přivřela mediální prostor nabízený všelijakým šmuclerům či pekovým. Lidé musejí být průběžně informováni o současném vědeckém konsensu, podle nějž "vyhubení" koronavirové infekce nemá žádnou alternativu. "Promořovači" a konspirátoři blábolící o "umělém" koronaviru představují ve světovém měřítku mezi experty mimořádně menšinový názor, který se netěší významnější podpoře. Česká média veřejnosti tuto informaci dluží, tak jako jí na počátku 90. let dlužila sdělení, že Klausův ekonomický hayekismus je většinou světových ekonomů považován za skurilní a víceméně extrémistickou teoretickou úchylku.

Třetí variantou se pak může stát scénář "efektivitou k legitimitě". Jde ovšem o scénář autoritářský. Současný deficit legitimity protipandemických opatření by se v něm vláda pokusila "napravit" výrazným zvýšením efektivity jejich vymáhání. Stát by odvozoval své oprávnění nařizovat občanům fakticky od monopolu na užití násilí. Takový scénář by byl myslitelný jak ze strany nějaké "faceliftované" vlády ANO (která by odložila již připravenou volební kampaň točící se kolem boje s rakovinou), "úřednické" vlády jmenované v čase mezi pádem Babišovy vlády a volbami Hradem, případně ale také nově zvolené vlády po volbách.

Samozřejmě, že prioritu by měl mít nejraději "komunikační" scénář. Těžko si představit, jak velkou míru "čisté" represe by bylo třeba použít v situaci, kdy téměř polovina dotázaných považuje pandemii za "mediální bublinu". A pokud se již platná opatření nedaří vynucovat současnými mírnými prostředky, volání po jejich zpřísňování a zavádění dalších nedává dobrý smysl. Prostě by za jinak stejných okolností byla porušována stejně - ne-li ještě více - jako opatření současná.

Nakonec se nám výběr zužuje na dvě hlavní realistické varianty: Více vysvětlovat, nebo lépe vynucovat. V nějaké míře jistě bude potřeba použít oba rejstříky, jeden z nich však dostane přednost.

Pokud na prvním místě nebude stát zlepšená komunikace, dožijeme se postupné změny režimu v nějaký víceméně autoritářský model.

0
Vytisknout
9094

Diskuse

Obsah vydání | 2. 3. 2021