Český stát neselhává na Babiše, ale s Babišem

25. 2. 2021 / David Unger

Mnozí dnes kritizují selhávání české vlády v pandemické krizi, zatímco vláda sama se stále méně věrohodně hájí tím, že problémy s pandemií jsou celosvětové a další vlády států mají rovněž problémy. Mají, ale zcela jiného řádu. Problémy u nás jsou mnohem strukturálnější a mají historické kořeny poměrně nezávislé na podobě a mandátu této konkrétní vlády. Pandemie u nás odhaluje slabé základy státu a státnosti, které jsou v krizi vždy více vidět než v době klidu, míru a konjunktury.

Po třicetileté zkušenosti se svobodou se neschopnost českého státu efektivně zajistit potřeby svých občanů a vymoci si své zájmy ukazuje v celé své nahotě. Trefně to zde před pár dny komentoval pan Trávníček, když svou úvahu uvedl citátem svého dědečka: „Češi si neumějí vládnout“. Nyní je již několik měsíců zřejmé, že vláda nerozumí svému národu, neumí mu sdělovat nutná opatření a tím efektivně bojovat s pandemií COVID-19.

 

Česká cesta se zdá být v krizových dobách typická se stále opakujícím se vzorcem. Před rokem na jaře v době startu pandemie jsme se chlácholili jako jedni s nejlepších na světě, což ilustruje okřídlené slovní spojení Andreje Babiše „Best in Covid“. Ten ve stejné době rozdělování pomoci EU těm nejpostiženějším sdělil, že „by bylo nespravedlivé, kdybychom kvůli tomu, že jsme byli úspěšní, byli penalizováni.“ Pronese představitel české vlády podobný výrok, až se bude rozdělovat konečná finanční pomoc po skončení pandemie, z níž Češi vyjdou jako ti nepostiženější?

Přišel s tím Babiš? Nikoli. Samochvála a sobectví u představitelů českého národa je jakousi historickou tradicí. Uvědomme si, že za první republiky se rovněž Češi opájeli tím, jak jsou poslední a navíc vyspělou demokracií ve střední Evropě, takže jim Západ přece pomoci musí! Přitom dnes už i čeští historici přiznávají, že první republika skutečnou demokracií v třicátých letech příliš nebyla a v zahraniční politice zcela selhala.

Po válce se zase Československo ústy prezidenta Beneše považovalo za jakýsi „Most mezi Západem a Východem“, v období Pražského jara 1968 zase chtělo být vzorem pro státy kapitalistického i komunistického bloku v tom, jak vybudovat skutečný demokratický socialismus. Stejný model se zopakoval i po roce 1989, to jsme zase měli být premiantem východního bloku a premiér Klaus s unikátní metodou kupónové privatizace sliboval do roku 2000 dohnání ekonomické úrovně Rakouska. To že se dnes český stát ekonomicky srovnává s dalšími státy jako je Polsko, Maďarsko, Řecko či Portugalsko, svědčí jen o tom, že české země za sto let „samostatného státu“ zcela promrhaly svou ekonomickou vyspělost z dob rakousko-uherské monarchie. Tehdy jsme byli společně s Francií na 4. místě ve světě a tato vyspělost se udržela po dobu první republiky, do jisté míry v něčem až do šedesátých let.

Prudce idealizovaný kolektivní pohled Čechů na sebe sama musí, kdo ví proč, být vždy udržován určitým iluzorním symbolem, který si Češi k tomu účelu vypěstují. Ať už je to holubičí povaha, zlaté české ručičky, socialismus s lidskou tváří nebo hokejová velmoc. Za takový opiátový symbol v době pandemie si Češi před rokem zvolili sen o tom, jak vlastnoručně šitými rouškami zvítězili nad koronavirem. A to zřejmě geniálně ještě před tím, než fakticky virus do českých zemí dorazil. Přitom reálně Česká republika včasným uzavřením získala oproti asijským i západoevropským zemím časovou výhodu v možnosti důkladné organizace testování a trasování. Tato reálná výhoda však byla v létě a na podzim potracena a nad snem o rouškovém vítězství lze snad dnes jen parafrázovat český text jedné slavné písně: Řekni, kde ty roušky Čechů jsou, co se s nimi mohlo stát?

Mnozí se dovolávali a občas ještě dovolávají návratu té jedinečné atmosféry společného semknutí, aniž by si uvědomili, že ono semknutí bývá v českém národě nezdravě syceno pocitem výjimečnosti a exkluzivity a dívání se spatra na ty neschopné v okolí. Měsíce, které z hlediska pandemie Čechy ukazují v nejhorších číslech, dokazuje, že evangelijní heslo „kdo se povyšuje, bude ponížen“ platí i o národech.

Že přece jen pro Čechy přichází historická šance na vyrovnání se s národním komplexem, ilustruje vztah k Německu, téma, na kterém byl moderní český národ obrozenci v 19. století podstatně založen. Sami Němci ve 20. století ukázali, že cesta k takovému vyrovnání vede přes velkou katarzi, ale i tak není samozřejmá. Zatímco Češi před rokem prostě zavřeli svou republiku, Němci nám totéž dnes udělat musejí, dělají to ale jinak. Omlouvají se, vysvětlují a nabízejí pomoc. Čeští nacionalisté po desetiletí varující před neustálým německým ohrožením a rozpínavostí nyní mlčí, zatímco česká vláda hrdopyšně dlouhé týdny odmítala logickou pomoc v rámci nemocnic v příhraničních regionech, mnohem levnější a efektivnější než složité převozy napříč republikou.

Zmiňovaný výrok o tom, jak si Češi neumějí vládnout, nám musí znít v uších i tehdy, když si uvědomíme, že samozvaný „národ Komenského“ nyní bezkonkurenčně vede nejen v koronavirových statistikách, ale má nejdelší dobu distanční výuky školáků v Evropě. Výmluvy na „neschopnou“ EU, která nevyjednala dost vakcín, mohly jen na pár týdnů zakrýt neschopnost českého státu naočkovat co nejvíce obyvatel, včas vše technicky připravit a v předstihu dostatečně lidem vysvětlit potřebnost očkování. Dnes ty dávky vakcín, které údajně neschopná EU nedokázala svým státům zajistit, leží ladem v českých skladech.

Jsme svědky toho, jak se ukazuje chronická porucha národní a státní identity, především ve formě pulzující nedůvěry ve vlastní vládnoucí elity. Jak jsem uvedl, problém je mnohem hlubší a nadčasovější než vztah současných občanů ČR ke stávající vládě. Fakt, že tu současnou řídí potomek komunistického normalizačního politika slovenského původu, je nanejvýš symbolický. Prolínají se tu totiž historicky podmíněné tři hlavní faktory této nedůvěry:

  1. Český národ byl v době obrození doslova „vydupán ze země“ s jasnou podmínkou, kdy ten, kdo nemluví česky, správným Čechem být nemůže, což v tehdejší době znamenalo škrtnutí jasné většiny inteligence. Dále si za století své samostatné státnosti český národ nechal ve velkém destruovat vlastní elity minimálně v šesti vlnách: 1918, 1938-42, 1945-1946 (německy mluvící obyvatelé i česky mluvící „kolaboranti“), emigrace po roce 1948, 50. léta (odpůrci komunistů i komunisté samotní) a nakonec emigrace a normalizační čistky v letech 1969-70.

  1. Problematické základy obnovené české demokracie po roce 1989, kdy ani za celou generaci nedošlo k vyrovnání se s komunistickou minulostí a nebylo zvládnuto rozdělení federace v tom smyslu, že zbylá Česká republika byla ušita narychlo, účelově a v kontextu ústav demokratických států vlastně i nelegitimně. Ústavu totiž schválila (pouze jedna) komora parlamentu volená ještě za federace jako de facto regionální parlament. Druhá komora byla zvolena až se čtyřletým zpožděním a nešikovná krajská samospráva nové republice vnucena až dodatečně se zpožděním dvojnásobným. Ústavní systém tak není odvozen ani z plebiscitu, ani nepřímo volbou ústavodárného parlamentu, jak tomu bývá v demokratických poměrech pravidlem. Obecně se polistopadovým vývojem v důsledku těchto chyb (nebo snad záměru?) táhne nezralost a neukotvenost státních institucí. Zákon o státní službě, který měl profesionalizovat státní správu, byl po mnohaletých diskusích přijat v nešťastné podobě. Krajská samospráva je souborem neefektivních a hybridních slepenců, které vyhovují jen úzkým politickým zájmům. Politické strany a hnutí se podobají karetním klubům bez vazby na veřejnost a občanskou společnost a dělí se nikoli podle programových idejí, ale na ty starší zakonzervované a novější rychlokvašky na jedno či dvě volební období.

  1. Jediné, co není nutné Čechům připsat plně na odpovědnost, je fakt, že státní instituce v pandemii tolik potřebné, jsou oslabeny vlivem neoliberálního kapitalismu a globalizace, které sem přivanuly v posledních desetiletích. Žádná z politických sil v čele s ODS však za tři desetiletí neudělala nic, aby zbylý český stát šel vstříc těmto globálním nástrahám alespoň částečně posílen. Všichni ti pandemií poškození živnostníci a podnikatelé, kteří v nejedněch volbách podporovali strany s rétorikou slabého a vyhublého státu, se ho nyní dožadují včetně právního zakotvení najednou samozřejmé státní pomoci.

Andrej Babiš je právem symbolickou postavou této krize českého státu právě proto, že vládnoucí generace Čechů jsou vlastně všichni potomci husákovského normalizačního režimu. V posledních letech čím dál více osobností se logicky přiklání k myšlence, že normalizace rokem 1989 neskončila, ale v myslích a chování lidí tu je stále. Nepřítel tu není, ale patologie je stejná, zmínil naposledy v nedávném rozhovoru filozof Miroslav Petříček. Bývalý premiér Vladimír Špidla zase hovoří o přetrvávajícím bolševismu oproti důrazu na hledání konsensu.

Zatímco se vládní představitelé diví, že občané nedodržují nestabilní a složitá epidemiologická opatření, běžní občané České republiky se sebedestruktivně uchylují k tradiční švejkovské mentalitě, která se již v minulosti za situace selhávání a tristní úrovně elit osvědčila jako cesta k přežití.

Současný prezident ve svém slavném článku v Technickém magazínu v roce 1989 použil výstižný příměr o běžci, který je osamocen a neví, zda je první či poslední nebo dokonce závodní trať opustil. Jak moc vystihl historickou podstatu českého moderního údělu, si zřejmě neuvědomuje. Ale v situaci, kdy český národ se z domnělého premianta vystřízlivěl v poznání, že je v této pandemické krizi outsiderem, se ukazuje pro něj velká naděje. Naděje, že  po této krizi dokáže nastupující generace postavit stát a státnost Čechů, Moravanů a Slezanů znovu a lépe, na pevnějších a vhodnějších základech. Zvládne to?



2
Vytisknout
5437

Diskuse

Obsah vydání | 2. 3. 2021