Rusko předvolalo českého velvyslance
19. 4. 2021
Foto: Wikimedia Commons. Licence18. 4. 2021 / Karel Dolejší
Shrňme: Zatímco český prezident přičinlivě veřejně podlézal tyranskému vládci bývalé koloniální mocnosti, pokud jde o názory na anexi Krymu, sankce EU či likvidaci nepohodlných novinářů, vražedné komando GRU se stejnými falešnými dokumenty, s nimiž se o pár let později vydá do Británie zabít Skripala - čímž mimochodem barvitě ilustruje naprosté pohrdání kontrarozvědkami evropských zemí - přijelo umístit bombu do skladu české munice. Nálož posléze objekt zcela zničí a zabije dva zaměstnance. Vše proto, že sklad obsahoval vojenský materiál zakoupený bulharským obchodníkem (toho se Kreml dvakrát pokusil zabít) určený (po repasování) pro Ukrajinu nebo syrské povstalce.
Ještě nedávno jsme si všichni mysleli, že dva příslušníci jednotky GRU č. 29155, "Petrov" a "Boširov", čili Alexandr Miškin a Anatolij Čepiga, obdrželi od Putina nejvyšší státní vyznamenání Hrdina Ruské federace za činnost spojenou s anexí Krymu. Nyní si ovšem musíme připustit, že ve skutečnosti možná medaile dostali za to, že provedli teroristický čin na území České republiky.
A buďme realisty - Zemana a Hrad Kreml s pravděpodobností hraničící s jistotou o krocích kolem Vrbětic v žádném ohledu neinformoval. Přátelům sice obvykle sdělujeme pro ně důležité informace - proč by ale někdo informoval poskoka? Nejenže tedy Zeman jako naprostý blbec před celým světem vypadá - téměř jistě se tak i sám musí cítit. Dubčekovské "tohle udělali mě!" je zřejmě úplně nejmenší, co teď chodbami Hradu z úst zahořklého mstivého narcisty zaznívá.
***
Opakovaně zdiskreditovaný československý vynález v podobě Benešovy politiky "mostu mezi Západem a Východem" podložené naprosto chybnými politologickými premisami především neměl být vůbec nikdy znovu testován. Zkušenosti z let 1948 a 1968 nebylo rozhodně třeba znova nákladně prověřovat. Dokud Rusko (a Čína) nemají vládu respektující mezinárodní normy spíše než autoritářské vládce bezohledně rozšiřující impéria, představa snoubení nebe a pekla zůstává nesmyslnou iluzí, která postrádá byť i jen paradoxní půvab poezie Williama Blakea. V té míře, v jaké je nějaká spolupráce s autoritářskými imperialisty vůbec možná, měly by ji obsluhovat buď silnější spojenci, se kterými jsou Kreml a Peking ochotny za určitých podmínek jednat jako rovný s rovným, nebo uznané mezinárodní organizace, v nichž platí jasná pravidla. I v Sojuzmultfilmu totiž dobře věděli, že dvojstranná jednání vlka se zajícem obyčejně nevedou k nejlepším koncům.
Kauza Vrbětice ovšem tvoří jen okrajový detail scény, na níž do Černého moře vplula velká ruská vyloďovací plavidla třídy Ropucha, každé schopné převážet na palubě až deset tanků.
Ropuší diplomacie už mosty nepotřebuje ani jako zástěrku.
Svět rozhodně nečeká, až ho přijde spasit politik středně velkého evropského státu s pětinou ozbrojených sil Nigérie, který má intelektuálně nejméně dvacet let po sezóně.
***
Krach hradní proruské politiky ovšem rozhodně neznamená, že by se do české politiky hodilo zavádět manýry, které v krystalicky čisté podobě ztělesňuje bývalý ódéesák Pavel Novotný. Tedy generální nenávist vůči všemu ruskému, která tak skvěle pasuje do polarizující politiky kremelské propagandy.
Obyčejní Rusové, kteří kvůli megalomanství režimu každodenně bojují o přežití, leckdy doslova, v zemi plné zetlelých dřevěných domků na pokraji rozbahněných cest rozrytých tankovými pásy, rozpadajících se nemocnic, prorežimních oligarchů navázaných na organizovaný zločin, korupce a raketového růstu cen základních potravin, si jistě zaslouží uznání za to, co všechno dokázali přetrpět. A neexistuje nejmenší důvod odepírat uznání Rusům, kteří si ho navzdory podvodnické kultuře své země skutečnými výkony opravdu zasloužili: Lidem jako Garry Kasparov, Maria Šarapovová či Grigorij Perelman.
Ať se vztahy mezi Ruskem a Západem propadnou kamkoliv, poté co Kreml v plnokrevném stalinském stylu z roku 1937 vykonstruoval běloruský casus belli proti Ukrajině, neexistuje nejmenší důvod propadat protiruské nenávisti.
Nebyl to nikdo menší nežli Moskvou i Pekingem (a západními levičáckými radikály) oprašovaný katolický první právník Třetí říše Carl Schmitt, kdo v příkrém rozporu s režimem, jemuž nakonec posloužil, zdůrazňoval, že politický nepřítel (hostis) je odlišný od osobního nepřítele (inimicus) - a ačkoliv se na něj tedy nevztahuje Kristovo přikázání "diligite inimicos vestros" (Matouš 5:44; "milujte své nepřátele"), nemá se ani stávat předmětem osobní nenávisti.
***
Navzdory faktu, že zahraničněpolitický odkaz Miloše Zemana právě v přímém přenosu zbankrotoval, neznamená to vůbec, že z politického odkazu dosluhujícího prezidenta nic nezbylo.
Lidová tvořivost zásobující internetové obchody zbožím typu plastové figurky Andreje Babiše v podobě krysy požírající Českou republiku upomíná na nesporný "přínos" Zemanova politického stylu prolamujícího veškerá tabu v podobě politických či ústavních zvyklostí, díky němuž se společnost už neštítí ani prvoplánové aplikace tradiční antisemitské dehumanizující obraznosti. Přát někomu smrt či bolestné utrpení se stalo novou normou. Svévolně předvádět, kam až jsme schopni zajít ve mstivosti a nenávisti - to tu zůstane ještě dávno potom, co hradní jezevec znova zaleze do nory.
Čeká nás dlouhý boj za obnovu politické normality a důvěry v ústavnost a demokratické instituce.
Prvním krokem ovšem bude, pokud kolosální hradní blamáž povede k patřičným důsledkům ve sféře politických postojů veřejnosti.
Zeman na Vysočinu - a svobodu Navalnému!
Diskuse