Rozfofrovávám, rozfofrováváš, rozfofrováváme, aneb Tahle země není pro mladý

4. 6. 2021 / Karel Dolejší

čas čtení 6 minut
Foto: Freepik. Licence: Freepik Terms of use.

Miliardové dotace z kapes daňových poplatníků skončily ve dvou tunách hliníkového šrotu. Projekt malého dopravního letounu firmy Evektor, který měl "obnovit slávu" českého odvětví kdysi zásobujícího Sibiř létajícími autobusy, vedl k čerpání desítek dotačních titulů "za účelem příštího využití" stroje v civilním i vojenském sektoru - a k postupnému nepřátelskému přebírání české firmy malajsijským "partnerem". Nevyrábí se dodnes nic.

Je jistě velké umění státem "podporovat český průmysl", který za vynaložené peníze nic nevyrobí. V tomto případě se současný ministr průmyslu a obchodu Havlíček může podělit o "slávu" se svým předchůdcem Mládkem (ČSSD), který proslul zejména upadnutím v ruskou honey trap a všeobecně proruskými postoji. V logice argumentace této vlády, podle jejíhož šéfa je "na prd" podporovat startupy (některé z nich by postupně mohly vyrůst v úspěšné velké firmy...), protože prý je "tradicí" provozovat zde velké výrobní podniky, lze však dojít i k hájení takovýchto rozhodnutí. Tradice leteckého průmyslu ve zlínském regionu arci sahá do roku 1936...

Jenže tak jako v mnoha jiných ohledech, také ve věci "tradice" českého podnikání Babiš neříká pravdu. Český model průmyslového rozvoje rozhodně nevycházel z žádných gigantických podniků upřednostňovaných na úkor těch menších. Byl od počátku postaven zejména na sdružování menších nezávislých subjektů, ať už ve finanční oblasti (původní, funkční kampeličky), nebo třeba v družstevním hnutí. Už před válkou jsme měli místy zemědělská družstva - jenže si je zakládali sami sedláci a spravovala jen ty obory činnosti, kde se sdružování opravdu vyplatilo - například společný nákup zemědělské techniky či budování mlýnů. Jinak každý dál samostatně hospodařil na svém, jak uměl nejlépe.

Věk uměle, čistě administrativně vytvářených obrovských konglomerátů přišel až s nástupem komunistického režimu. Mnohé z těchto velikých podniků v praxi neměly žádné opodstatnění a v tržních podmínkách by nedokázaly přežít. Vykazovaly ohromné vnitřní náklady a mizivou pružnost. Ale nebyl to výsledek zprůmyslnění českých zemí zahájeného v 19. století. Šlo především o následky mocenské zvůle starého režimu.

Právě v této praxi ovšem některé porevoluční vlády usilovně pokračují. Všechny ty zmařené dotace pro liberty, evektory a agroferty nepřinesly žádné inovace, které by stály za řeč a v mezinárodním srovnání Česku něčím pomohly (nepočítáme-li za cosi převratného "nový toustový chléb") - a v případě zmíněného letounu Evektor EV-55 se nedokázala firma ani dopracovat k samotnému vstupu na mezinárodní trh malých dopravních letadel.

Pro daňové poplatníky jistě nedává žádný smysl platit z vlastní kapsy "česká letadla" nebo "české vakcíny", jaké svět neviděl. Jinak se ovšem jedná o vynikající soukromou strategii dobývání renty ze státního rozpočtu.

***

Jeden z Babišových úspěšných politických triků spočíval ve vyvolání dojmu, že dokáže od "třídních nepřátel" v podobě malých a středních podnikatelů či OSVČ vybrat ohromné sumy na daních, ze kterých pak bude možné financovat velkorysé státní výdaje. Došlo ovšem k něčemu úplně jinému. EET ani jiná vládní opatření k podstatnému nárůstu výběru daní nevedla - rozhodně ne ve srovnání s nárůstem výdajů státní pokladny.

Babišova vláda se tak stala mistryní rozfofrovávání rezerv a deficitů, přebornicí v rozkrádání dotací.

Ve svých padesáti letech se tak poprvé dožívám vlády, jakou jsem v této zemi ještě nikdy neviděl. Poslední vlády starého režimu vyrobily sice ČSSR ohromný vnitřní dluh, mj. i přednostním investováním na Slovensku, takže bída začínala už u šedivých, věčně zaprášených, nikdy neopravovaných fasád městských domů v Praze (a všech ostatních městech, mezi nimiž jen jaksi zvlášť vynikaly desítky let diskriminovaná Plzeň a ekologicky zdevastované oblasti s velkým podílem těžebního a těžkého průmyslu).

Co ale za Štrougala nikdy neexistovalo je postup, kterému s ohledem na tehdejší reálie říkám "polská cesta". Tedy stav, kdy vláda podplácí voliče za cenu rychle rostoucího státního zadlužení, které nejde na nějaké smysluplné investice slibující budoucí prosperitu, ale prostě se "jen tak prožere".

Štrougalovy vlády (a pak i Adamcova) se vždy vyhýbaly navyšování státního dluhu jako čert kříži, protože za severní hranicí měly na dosah názornou ukázku toho, kam tahle cesta vede. Případně mohly ještě o něco dále na jih studovat na Ceausescově Rumunsku, co přesně obnáší ve zchudlé zemi splácet masivní státní dluh.

Ale ani nikdy po roce 1989 se československé a české vlády nevydaly "polskou cestou" konzumního zadlužování, protože patřilo k nevysloveným pravidlům domácí politiky, že takové věci se prostě nedělají. Ba jsou z principu nemyslitelné.

Vláda Anofertu ovšem i v této oblasti, podobně jako v řadě jiných, přinesla "nové postupy", které v principu znamenají zničení dosavadních tabu bez jakéhokoliv přemýšlení o tom, proč byla kdysi vůbec zavedena.

Češi tak poprvé za mnoho generací zažívají přímou zkušenost s tím, jaké to je, když dětem a vnukům zbůhdarma prožíráte budoucnost.

Za mlžnou clonou utkanou z "boje se zloději" mezi živnostníky a menšími podnikateli a stokorunových úplatků pro důchodce bují nekontrolovaný byznys s rozkrádáním státu formou dotací, jenž doplňuje uzurpace kompetencí pověřených státních orgánů všelijakými svévolně vytvořenými komitéty a podkancelářemi osob, které podle ústavy ani nemají držet reálnou moc.

Namísto slibovaného zfunkčnění státu přinesla poslední vláda jeho nabobtnání a podřízení potřebám "osob s konexemi".

V tomto státě plnými hrstmi rozfofrovávám, rozfofrováváš, rozfofrováváme peníze, které nemáme - jako by svět měl zítra skončit a nikdo nás už nemohl volat k odpovědnosti za to, co za sebou zanecháme dalším generacím.

3
Vytisknout
9637

Diskuse

Obsah vydání | 8. 6. 2021