52 let od bitvy o Binh Ba - čili Dvoustý šedesátý osmý nevývratný důkaz vojevůdcovské neomylnosti Miloše Zemana

2. 6. 2021 / Karel Dolejší

čas čtení 11 minut
V roce 1966 si australské intervenční síly zřídily čerstvou základnu v lokalitě zvané Nui Dat (česky "Hliněný kopec") - na kaučukovníkové plantáži zhruba uprostřed tehdejší jihovietnamské provincie Phuoc Tuy, která ležela jihovýchodně od hlavního města Saigonu. Australané dostali od Američanů provincii na starost a vybojovali zde většinu svých bitev s Vietcongem a Severovietnamci.

Zhruba 4 km jihojihovýchodně od Nui Datu leží kaučukovníková plantáž zvaná Long Tan, kde Australané v srpnu 1966 prodělali první vážný střet s komunistickými jednotkami. O boji oslabené australské roty proti dvacetinásobné početní přesile byly natočeny nejméně dva filmy, takže předpokládám, že popularizační prioritu mít nemusí. Poněkud jinak je tomu ovšem s bitvou o Binh Ba, k níž došlo o necelé tři roky později.












Nicméně přece jen telegraficky o tom, co obě události spojuje: Bitvu o Long Tan Australané zvládli převážně díky přesné práci svého dělostřelectva, podstatnou roli ale sehrály i dva zásobovací vrtulníky s municí (na počátku střetu měl každý člen australské hlídkové jednotky sebou jen 120 nábojů pro bojovou pušku L1A1) a konečně jednotka kavalérie na obrněných transportérech M113, která obklíčenou rotu nakonec vyprostila. Už první boj ovšem zahrnoval ze severovietnamské strany časté nasazení pancéřovek (RPG-2, RPG-7) a bezzákluzových děl, proti nimž pancéřování vozidla M113 z hliníkové slitiny chránilo... řekněme velice nedostatečně. K obětem patřil i jeden ze střelců z velkorážního kulometu na transportéru, který ještě nebyl vybaven ochranným pancéřovým štítem.

Proto se velmi záhy část velitelského sboru intervenčních sil začala domáhat vyslání tanků. A to přesto, že doma byli mnozí nadřízení rozhodně proti tankům v džungli - a mj. poukazovali na fakt, že tzv. Vietcong ani pravidelné severovietnamské jednotky v provincii přece také žádné tanky nemají.

Leč stalo se a dorazila rota tanků Centurion. 14 strojů - zhruba tolik, kolik má aktuálně AČR dohromady bojeschopných tanků T-72M4CZ - reprezentovalo sice starší, ale modernizované a vylepšené modely klasického britského poválečného stroje. Výjimku tvořil původní dvacetiliberní kanón, který u většiny tehdejších uživatelů tanku Centurion už byl nahrazen mnohem výkonnějším 105 mm dělem L7.

Australské Centuriony ovšem působily v zásadě v roli pěchotních tanků podporujících v boji pěší jednotky. Přitom se nesetkávaly s cíli, které by jejich starší dvacetiliberní (84 mm) dělo nedokázalo zneškodnit. A slušné pancéřování výrazně snižovalo pravděpodobnost zničení stroje některou z protitankových zbraní nepřítele.

Většina střetů s účastí australských jednotek, v provincii Phuoc Tuy i mimo ni, se uskutečnila v otevřeném terénu nebo v džungli. Jejich průběh byl takový, že lze poměrně snadno pochopit, proč se severovietnamské velení rozhodlo další bitvu svést v zastavěném sídle přeplněném civilisty. Velmi pravděpodobně kalkulovalo s tím, že tu Australané nebudou moci uplatnit svůj charakteristický způsob boje založený na trpělivém hlídkování a sledování objevených severovietnamských jednotek patrolami - což byly úkoly, které se zpravidla Američanům tak docela nedařily (více k tomu níže).

Ale zpět k Binh Ba. Jednalo se o velkou vesnici v té době se zhruba 1 500 obyvateli ležící 5 km severně od základny Nui Dat. Australané tam původně drželi malou posádku, ale nemohli si dlouhodobě dovolit postrádat jednu ze svých rot. Proto záhy obec převzala jihovietnamská milice. Tu však v noci z 5. na 6. června 1969 vyhnal útok 33. praporu severovietnamské armády.

Druhý den kolem osmé ráno projížděly kolem vesnice z Nui Datu směrem na sever k základně Virginia jeden australský tank Centurion a obrněné vyprošťovací vozidlo - s úkolem opravit/vystřídat dvojici pokažených tanků na hlídce. Z Binh Ba ovšem vyletěl projektil pancéřovky, který poškodil tank a vážně zranil osádku. To znamenalo začátek australské operace nazvané Kladivo (Hammer), nebo také známé prostě jako bitva o Binh Ba.

Dvě a půl hodiny po napadení tanku dosáhly okraje vesnice síly vyčleněné k jejímu vyčištění. Jednalo se o jednu rotu takřka na polovičních stavech (rota D 5. královského australského pluku s 65 muži), tankovou četu (čtyři stroje) a četu jezdectva (tři stroje). Operaci podporovala ještě 105. baterie se šesti 105 mm houfnicemi a dva vyzbrojené vrtulníky.

Síly tedy relativně skromné, vezmeme-li v úvahu, že jejich úkolem bylo ovládnout rozlehlé sídlo, v němž před válkou žilo až 3 000 lidí a kde se komunisté těšili určité podpoře obyvatelstva. Později se ukázalo, že se v obci nacházela severovietnamská jednotka zhruba velikosti praporu. Pokud šlo o počty ozbrojeného personálu, byl tedy poměr sil takřka obdobný, jako během bitvy o Long Tan. Tam se ovšem Australané s podporou hned několika dělostřeleckých baterií, včetně 155 mm americké, zoufale bránili, v poslední fázi organizovali kruhovou obranu v mírné terénní depresi (defilade position). Tady měli jít do útoku.

Jakmile jednotka začala postupovat do centra vesnice, tři ze čtyř nasazených tanků byly zasaženy pancéřovkami, z toho jeden zaznamenal proražení pancíře. Poškozená tanková jednotka byla vystřídána teprve kolem 14. hodiny, mezitím ještě stihla rozprášit severovietnamskou rotu chystající se k protiútoku.

Druhou fázi útoku vedla odpoledne pěchota pátrající po pancéřovnících, za níž teprve postupovaly obrněné síly. V této fázi zemřela jediná oběť na australské straně, vojín Teeling zasažený střelbou z obytných domů do krku. (Dále měly australské jednotky během operace celkem deset zraněných.) Reakce byla snadno předvídatelná a později mnohokrát kritizovaná: Jakmile se z některého domu začalo střílet, vletěl do něj tankový granát, za nímž následoval pěchotní tým. Proto na konci bojů byl zhruba každý pátý dům v obci zničen a každý druhý poškozen. Bylo třeba vesnici Binh Ba kompletně obnovit, včetně vybavení jako škola atd. Část obyvatel se již nikdy nevrátila. Velký počet jich zahynul ve svých domech, z nichž severovietnamské jednotky vedly palbu na Australany.

Typický modus operandi Australanů v celém vietnamském konfliktu - jejich výrazný odlišující znak oproti Američanům - totiž snaha chránit civilní obyvatelstvo a vyhýbat se obětem mezi ním, jak to jen šlo, se v této konkrétní bitvě vedené v zastavěném prostoru, s civilisty hned vedle kombatantů střílejících z jejich domků, nemohl výrazněji uplatnit. Přesto se během bitvy, pokud to bylo možné, pokoušeli dál civilisty evakuovat.

Boj dům od domu trval až do noci, během níž rota D zaujala kruhovou obranu v centru vsi.

7. června rozhořčené boje pokračovaly. Další australská rota v blokující pozici již kolem šesté ráno zastavila pokus o přisunutí severovietnamských posil. V Binh Ba poté probíhalo vše obdobně jako den předtím - v jednotlivých domech a narychlo vyhloubených bunkrech se skrývaly menší skupinky severovietnamských vojáků, kteří odsud museli být vyháněni. Odpoledne se nicméně většina střetů již odehrávala severněji, v okolí vesničky Duc Trung, z níž byly odpoledne vyhnány jihovietnamské síly a Australané museli vyčlenit další vojáky na její dobytí. K večeru dočišťování Binh Ba převzali jihovietnamci a australské jednotky zaujaly pozici vně tohoto sídla.

8. června kolem osmé ráno proběhla poslední kontrola ověřující, že vesnice Binh Ba byla zajištěna a nenacházejí se v ní již žádné nepřátelské síly.

Severovietnamský prapor opevněný v Binh Ba za dva dny bojů ztratil 107 mužů, dále bylo zajištěno čtrnáct zajatců, z toho šest zraněných.

V reakci na drtivou porážku se po operaci Kladivo v celé provincii Phuoc Tuy přestaly vyskytovat větší severovietnamské vojenské jednotky - a vrátily se tam teprve po odchodu Australanů v rámci americké strategie "vietnamizace" konfliktu, tj v roce 1973.

***

Je velmi dobře doloženo, že americké velení ve Vietnamu, speciálně hlavní velitel generál Westmoreland, Australany v podstatě nesnášelo. Specifické zkušenosti a dovednosti spojené s bojem v džungli, nasbírané během bojů s komunisty v Malajsii, stejně jako snahu chránit civilní obyvatelstvo, dokázal na americké straně plně docenit snad jen jediný výše postavený velitel - William Eugene De Puy, který bude po stažení z Vietnamu coby první velitel TRADOCu pověřen reformou amerických pozemních sil.

Westmoreland a spol. zastávali povrchní názor, že Australané jsou "nedostatečně agresívní" a nevykazují dostatečný "body count", tj. počty nepřátelských mrtvol, jež pro tupohlavé taktické generály představovaly jediné měřítko úspěchu.

Ironií osudu se po válce studiem severovietnamských záznamů zjistilo, že protivníci australských expedičních jednotek věc vnímali přesně opačně než Westmorelandova klika. Ve skutečnosti věděli, co mají čekat od Američanů, takže jakmile narazili na jednotku pátrající po nich v terénu, snažili se okamžitě přerušit kontakt. A poněvadž boj v džungli nepředstavoval silnou stránku amerických vojáků, vcelku často se jejich protivníkům záměr podařil. Věděli, že pátrající jednotka okamžitě přivolá dělostřeleckou a leteckou podporu, která v ohlášené lokaci záhy zničí vše živé.

Naproti tomu Australané také byli v džungli "doma" a dokázali sledovat severovietnamské protivníky až do situace, kdy mohli z jejich strany přerušení kontaktu víceméně vyloučit. Proto je také severovietnamští velitelé považovali za mnohem nebezpečnější než Američany. Ti znali na každý problém jedinou odpověď: Masivní palebnou sílu. Ale často udeřila do prázdna.

Na rozdíl od Američanů - ale třeba i Jihokorejců - měli navíc Australané vcelku slušné vztahy s obyvatelstvem, které rozhodně nevnímali primárně jako nepřátele.

Jestliže ovšem bylo hned na počátku celé intervence v Pentagonu rozhodnuto, že kvůli vyloučení rizika masivního zásahu Číny je třeba se vyhnout pozemním operacím na území Severního Vietnamu, dokonce ani expediční síly složené ze samých Australanů by nedokázaly takovou válku vyhrát.

Ale to je zase jiná historie...

***

Australské síly v Binh Ba dokázaly porazit takřka dvacetinásobně početnějšího protivníka a způsobily mu stonásobně vyšší ztráty především díky tomu, že vedly dovedně koordinovanou vševojskovou operaci, při níž se v mixu uplatnily specifické silné stránky jednotlivých zbraní.

Bylo to možné proto, že velení doma v posledku mělo důvěru v kompetenci svých velitelů a pozitivně reagovalo na jejich požadavky, třebaže k nim mělo samo výhrady.

V neposlední řadě tehdejší australští vojenští profesionálové samozřejmě zcela postrádali formální hlavu státu s inženýrským titulem z politické ekonomie socialismu, která by je neustále poučovala o tom, co smějí nebo nesmějí v příštím ozbrojeném konfliktu potřebovat, co se nakoupí a co nenakoupí, kdo a jak se stane jejich příštím protivníkem...

2
Vytisknout
3324

Diskuse

Obsah vydání | 8. 6. 2021