Budeme řešit další obranu před pandemií eticky (či „politicky“?), anebo dokonce ekonomicky?

20. 7. 2021 / Miloš Dokulil

čas čtení 5 minut

 


Zhruba před čtvrt rokem (již kolem té jaksi tehdy podivně chystané cesty vicepremiéra Hamáčka do Moskvy, kterou jsme si mezitím již stihli docela masivně rozhněvat) jsem si již vůbec netroufal domýšlet, kam doopravdy (a zda cílevědomě či jen improvizovaně) tehdy (či nádavkem taky dnes nebo zítra) mínila směřovat oficiální politika ČR. Nejen pokud jde o pandemii nebo případná opatření brzdící klimatickou krizi. A nejen v možných souvislostech s korektní přípravou na blížící se parlamentní volby. Nemluvě o již tehdy se rychle blížícím čase letních dovolených…

 

Je víc než jen „zajímavé“, že víceméně spíše jen konstatujeme, zda tam či onde mají dost injekčních dávek na koronavirus (a jakých značek a s jakou možná účinností, když se nám krátce po sobě vyrojily hned čtyři nové varianty toho viru)… přičemž separátně se spekuluje o tom, jak příkladně respektovat právo na svobodu volby každého k tomu způsobilého občana, zda se dát či nechat očkovat, anebo nikoli. Případně, zda nalákat potenciálně váhajícího či tuto proceduru odmítajícího jedince třeba na nějakou finanční odměnu za vstřícný postup.

Když se náhodou koronavirus (zvláště ve své nové delta variaci) začal poměrně nedávno opět mnohde neblaze šířit, už se pak v mnohých médiích sice znovu píše o osobní svobodě občana/občanky, zda se vůbec má nechat očkovat proti tomuto viru, ale stále mezi mnohými z nás převažuje téma, jak to, že buďto třeba odpovídající orgány ve státě včas nezavedly účinná opatření proti pandemii, anebo proč někdy neměly dost injekčních dávek…

V ČR se též dokonce objevil námět, zda by se u nás proočkovanost nezvýšila, kdyby v tomto směru váhajícím byl za tento úkon nabídnut nějaký finanční obnos. To jsme se ovšem automaticky dostali úplně mimo výchozí žádoucí rovinu celé té problematiky: že v případech nakažlivých chorob by měl každý mít osobní snahu minimalizovat rizika hned celkovým svým chováním. Pak ovšem nejen třeba minimalizací kontaktů s dalšími osobami; ale také očkováním, je-li k dispozici účinná vakcína.

(Neměly by existovat žádné pochybnosti o samotné očkovací proceduře, když již několik generací účinně chrání třeba před neštovicemi, jejichž virus ještě ve 20. století zřejmě zahubil stamiliony lidí. Navíc přece taky – třeba zrovna v ČR – disponujeme povinným očkováním dětí, už když se narodí; a dalším očkováním či přeočkováváním, a to v současnosti celkem pro devět nakažlivých chorob. Pokud byly vyjádřeny pochyby o očkovací proceduře obecně a o očkování proti koronaviru speciálně, měli bychom se závažně divit, kde vzal ten případný pesimista ke svým varovným závěrům smysluplné podklady a že ty nerelevantní /a nezodpovědné/ nápady kolem očkování někdo bez rozpaků mezi námi vůbec může šířit.)

Je ovšem faktem, že existují státy se statisticky významnými podíly obyvatelstva, které se nemíní nechat očkovat, ač je to víc než žádoucí. (Že by mezi nimi byly taky USA?) Kvalifikovat to jen jako nedostatečnou informovanost o proceduře nestačí. Charakterizovat odpor vůči očkování jako „hloupost“ rovněž věci neprospěje. Mstí se, že už ve všeobecném vzdělávání aspoň půl století se věcně žactvo tohoto světa zatím obecně nedovídalo ani to, že lidské tělo má v záloze kromě jiného své rozmanité protilátky, jimiž se snaží čelit některým rizikům zvnějška; a injekcí se tělesné buňky na možnou nákazu předpřipraví, nikoli nějakým „čajem“. (Jinak při bakteriální nákaze, a nyní opět jinak v tisíckrát miniaturnějším světě virů.)

Běžně se moc neuvažuje o tom, že pokud trvá epidemie, rizika pro její další výskyt a šíření se zmenšují s počtem očkovaných; zatímco neočkovaný (a další hygienické zásady nerespektující občan/ka) potenciálně konzervuje další šíření nákazy jako její nechráněný – a tedy přitažlivý – možný nositel. Opravdu nemáme – aspoň dodatečně, po těch zkušenostech – prostředky, jak ochránit většinu populace před zbytečnými „schválnostmi“ kolem shovívavé tolerance neodborných stanovisek k očkování proti koronaviru a ignorování ohnisek dalšího možného následného výskytu riskantní choroby (v potenciálně dalších variantách pro příští čas)?

Nejsme si vzájemně všichni mnohé společně dlužni? Dokonce v povinných mezích, jde-li o celou pospolitost? I když máme před parlamentními volbami? Vizme mj. též jako inspiraci k akci: novela vyhlášky k infekčním nemocem č. 355/2017 Sb.

-1
Vytisknout
7434

Diskuse

Obsah vydání | 23. 7. 2021