O kolektivní stupiditě spasitelských kultů

21. 7. 2021 / Karel Dolejší

čas čtení 6 minut
Foto: Wikimedia Commons. Licence: Creative Commons Attribution 2.0 Generic.
  • Diskuse o tom, zda lidé v politice spíše preferují vlastní úsudek, nebo se nechají raději vést "spasiteli", je vedena už velmi dlouho. 
  • I když se momentálně zdá, že náhražkoví spasitelé mají díky technologiím navrch, nemusí to být nutně pravda. 

Ještě v rozmezí 40. - 60. let minulého století proběhl v rámci žánru klasické sci-fi spor a budoucí charakter vývoje lidstva. Na jedné straně stála představa Isaaca Asimova, že i když se jednotliví lidé rozhodují svobodně, širší společenské agregáty lze už matematicky popsat a vysledovat předvídatelné "zákony" utvářející budoucnost lidského rodu. Jedinci, kteří zmíněné zákonitosti dokáží díky mimořádným schopnostem změnit a vnutit velkému množství ostatních vlastní vůli - jako postava "Mezka" v pozdější fázi Asimovovy nadační série - představují naprostou historickou výjimku z univerzální nadvlády "psychohistorie".

Proti tomu stojí názor Franka Herberta vyjádřený v jeho dunové sérii. Podle Herbertova názoru lidé, kdykoliv k tomu mají příležitost, ochotně odkládají vlastní úsudek a svěřují rozhodování o zásadních záležitostech "charismatickému" vůdci. Jeho omyly a chyby pak ve velkém nejen že napodobují, ale navíc ještě amplifikují a dovádějí ad absurdum - protože potrhlost a neobvyklost, rozpor se střízlivým rozumem, právě považují za známku geniality, přízně bohů, osudu, atd. A tak i když se jeden takový vůdce osudu spasitele vzepře, může to udělat jen tak, že břemeno zase svalí na někoho jiného.

Variace tematiky, kterou již před hvězdami sci-fi teoreticky zpracovala klasická sociologie, jsou dodnes přítomny ve veřejné debatě.

Na jedné straně stojí představa v zásadě stochastických (pravděpodobnostních) zákonitostí ovládajících veřejné mínění, na druhou stranu mýtus "charismatického" vůdce, "bez nějž to nepůjde".

Potíž ovšem spočívá v modifikacích, kterých se spor časem dočkal - a které rozhodně není namístě přehlížet.

Klasická představa popisu chování lidí ve velkých společenských agregátech počítala s tím, že existují jakési tradičně dané podřazené struktury, v jejichž rámci se vytvořila stabilní role "názorového vůdce". Tak se předpokládalo, že se dělníci budou ve věci postoje k záležitostem svého zaměstnání vesměs řídit názorem oblíbeného odborového předáka, věřící určité církve např. ve věci veřejné morálky postojem špiček kléru, sportovní fanoušci určitého klubu zase názorem legendárního hráče atd., přičemž v dalších možných kontextech a skupinách, v nichž figurují, tíž lidé disponují zase jinými názorovými vůdci.

Vysoce nakažlivá epidemie "influencerů" ovšem zamíchala karty dosti odlišným způsobem. Na roli názorových vůdců už ani tak neaspirují vedoucí figury nějakých organizací občanské společnosti, jako spíše ti, kdo disponují dostatečnou drzostí natočit svůj názor na video a pokusit se jej v líbivém balení vnucovat co největšímu počtu ostatních.

A to úplně obcházím celou problematiku "průmyslu lži" popsaného Alexandrou Alvarovou, který už ke svému fungování ani reálné influencery nepotřebuje. "Argumentem" se stává zfalšované video, provokativně formulovaný "názor" na falešném profilu odporující základním faktům - a vůbec vše, co podkuřuje algoritmům sociálních sítí.

Dále se v klasické sociologii ještě počítalo s tím, že "charismatický vůdce" musí mít určité výjimečné osobní atributy, díky kterým je v publiku teprve uznán za vyvoleného bohy, osudem, historií atd. Avšak díky rozvinutým propagandistickým aparátům pracujícím v jejich prospěch už v první polovině 20. století i takové zcela průměrné postavy jako Hitler nebo Stalin mohly počítat s vytvořením kultu, který neměl s jejich skutečnou osobností prakticky nic společného. A co teprve možnosti současné techniky a PR! Hravě dokáží vyzvednout na piedestal a zbožštit i takové nesvéprávné ubožáky jako Donald Trump, Boris Johnson či Andrej Babiš - a prezentovat je jako spasitele společností, do jejichž čela se prolhali, aby je vedli do záhuby.


Jistěže průměrný obyvatel Třetí říše nebyl ještě podrobně obeznámen s Vůdcovými názory na původ černé spartské polévky, křesťanskou církev nebo vhodnost islámu či šintoismu pro potřeby nacistického projektu - jakož i s dalšími "originálními" stránkami osobnosti hlavy státu. Twitter by však nedostatek hravě napravil. Dolfa by pak mohl zahrnovat poddané nikdy nekončící záplavou ptákovin úplně stejně, jako později Donald. A nonstop videozáznamy zase mohly soukmenovcům přenášet přímé důkazy spasitelova Parkinsona. Celá Říše se mohla klepat v rytmu svalového třesu ve dne v noci - kromě vojáků, kteří právě mířili...

Suma sumárum, současné technologie ve spojení s rozvinutým PR mohou zajistit, že se do pozice "charismatického vůdce" dostane prakticky kdokoliv, kdo je ochoten šaškovat podle plánu svých mediálních guruů - a současně získá tak mocné prostředky k nepřetržitému a všestrannému ovlivňování názorů poddaných, o nichž se ještě ani Stalinovi s jeho cancy o ruské literatuře, jazykovědě či třídních základech matematiky nesnilo. Protože jakmile je spasitel instalován, může žvanit sebevětší hlouposti bez podstatné újmy na svém erzatzcharismatu - u věřících jej nepoloží ani covfefe, ba ani návody na léčbu COVIDu Savem.

A přece měl v širší perspektivě k pravdě blíž spíše Asimov než Herbert. Potřeba nechat se oblbnout spasitelským kultem zdaleka není univerzální. A kromě toho ji dost dobře nelze sloučit s komplexním fungováním moderních společností závislých na rozvinuté expertíze. Recidivy kmenové mentality představují příznak krize a vyžadují společenskou reorganizaci. Ale neznamenají důkaz, že jsme odsouzeni ke kolektivní stupiditě spasitelských kultů.

0
Vytisknout
4693

Diskuse

Obsah vydání | 23. 7. 2021