Spanilý cyklista

11. 10. 2021 / Soňa Svobodová

čas čtení 21 minut

Tím spanilým cyklistou není nikdo jiný než jeden z nejuznávanějších a nejznámějších českých astronomů a astrofyziků. A mezi všemi milovníky vesmíru také nejoblíbenější popularizátor vědy v oblasti astronomie, astrofyziky, a též vztahu vědy a víry. Držitel několika nejprestižnějších ocenění jakými jsou Cena Kalinga od UNESCO či Nušlova cena. Kromě toho je členem Mezinárodní astronomické unie, Evropské astronomické společnosti, Učené společnosti České republiky a dlouhodobým členem Českého klubu skeptiků Sisyfos. Současně je i velkým cyklistickým nadšencem, který na svém bicyklu projel ve společnosti svých cyklistických kolegů Česko, Moravu, Slezsko a Slovensko, RNDr. Jiří Grygar, CSc.

Pane Grygare, jste stále ještě polním hejtmanem Spanilé jízdy Ebicykl?


 

Ano, zatím se nikdo mladší neopovážil mne odstranit z mé despotické funkce.

Proč myslíte, že despotické – není to spíš v tom, že jste připravil pro své kolegy cyklistickou trasu, která jim dala pořádně zabrat?

Ne, chci tím zdůraznit, že jsem si titul Polní hejtman Spanilé jízdy přidělil samozvaně. Navázal jsem tím na tradice Spanilých jízd husitů, kteří plenili nejen české země, ale i okolí. My v této tradici pokračujeme každoročně tím, že pleníme nejen české, moravské, slezské a slovenské hvězdárny. Jednotlivé země střídáme tak, aby se z našeho nájezdu v mezidobí opět vzpamatovaly kvůli příštímu plenění.

Podařilo se vám při těchto cestách zavítat i do míst, v nichž se vám naskytl neočekávaný zážitek v podobě noční oblohy plné hvězd?

Určitě se to stalo vícekrát. Ačkoliv je to k nevíře, stále máme jak v Česku, tak zejména na Slovensku místa, která byla prohlášena za oblasti temné oblohy. Jedno takové místo v Čechách je v okolí Manětína a další v Jizerských horách. Na Moravě je společná oblast temné oblohy dokonce v okolí hranic Polska, Česka a Slovenska. Ovšem nejlepší tmu máme stále k dispozici na Slovensku poblíž společných hranic s Polskem a Ukrajinou. Tam sem jel v srpnu letošní již 38. Ebicykl a mohu potvrdit, že tam je v noci tma jako v pytli stejná jako před 36 lety, kdy jsme tam byli poprvé.

Tak to musel být pro vás jedinečný zážitek, vidět takto temnou oblohu posetou hvězdami i po tolika letech…

Ano, letos jsem se obával, že i do této oblasti se za tak dlouhou dobu dostalo světelné znečištění. Potěšilo mne, že jsem se zmýlil.

Prý jste také měl možnost vznést se v horkovzdušném baloně Bohemia?

Ano. Právě tato má fotografie, která tento rozhovor doprovází, je přímo z něj, kdy jsem v říjnu roku 2006 vystoupal za jeho pomocí poblíž Kolína do výšky 3,5 km. Během výstupu i sestupu jsem měřil změny intenzity kosmického záření, které k nám nepřetržitě přichází ze vzdáleného vesmíru. Šlo o poctu rakouskému fyzikovi Viktoru Hessovi (1883 – 1964 ), jenž v roce 1912 objevil toto záření rovněž při letu balonem Böhmen z Ústí n. Labem. Za tento objev získal Nobelovu cenu v r. 1936, kdy jsem se narodil.

Kosmické záření se podrobně zkoumá od r. 2008 na největší světové observatoři v Argentině. Jaké jsou nejnovější zprávy o něm?

Termín kosmické záření je poněkud zavádějící, protože se brzy po Hessově objevu zjistilo, že jde ve skutečnosti o částice v podobě protonů, jader těžších atomů a urychlených elektronů a pozitronů. Stále se tomu však v odborné i populární literatuře říká postaru. Od Hessova objevu se postupně odhalilo to rozdělení na různé typy elektricky nabitých částic. Zároveň se zjistilo, že kosmické záření vysílá i naše Slunce a většina hvězd, ale energie těchto částic jsou poměrně nízké. Teprve po II. světové válce se novými metodami a přístroji podařilo ukázat, že rozsah energií kosmického záření je obrovský a sahá až do oblasti ultravysokých energií řádu 100 trilionů elektrovoltů. Pro srovnání jde o energie až 10 milionkrát vyšší, než umí urychlit nejvýkonnější urychlovač LHC v Ženevě.

Mezinárodní observatoř Pierra Augera, v níž je naše oddělení astročásticové fyziky zapojeno od prvního kopnutí do země v pampě, se díky své velikosti věnuje od r. 2008 studiu rozložení počtu částic ultravysokých energií, které v našich přístrojích zaznamenáváme průměrně jednou za týden. To znamená, že práce nepokračuje příliš rychle, protože za rok zachytíme řekněme 50 takových částic. Zatím však víme, že ultraenergetické částice k nám přicházejí z velké dálky za hranicemi naší Galaxie až ze vzdálenosti 200 milionů světelných let. Existuje preferovaný směr příletů částic a protilehlý podprůměrný směr. V posledních letech máme důkazy o tom, že zastoupení těžších atomových jader při nejvyšších pozorovaných energiích silně stoupá, takže v ultraenergetickém oboru přibývají jádra atomů uhliku, kyslíku a dokonce železa. Je jasné, že musíme být velmi trpěliví, protože Matka Příroda si svá nejhlubší tajemství pečlivě střeží.

A jaký je váš názor na mimozemské civilizace. Existují nebo neexistují?

Zatím nemáme nejmenší známky o existenci mimozemských civilizací. Proto na svých přednáškách říkám, že v pondělí, středu a pátek si myslím, že civilizace ve vesmíru jsou, ale v úterý, čtvrtek a sobotu si myslím, že nejsou. V neděli se modlím, aby už někdo přišel na to, jak to s těmi civilizacemi je nebo není.

V jednom ze svých rozhovorů jste se zmínil, že když lidstvo přestane pěstovat vědu, tak poměrně rychle zdegeneruje a vyhyne. Nemáte někdy pocit, když pozorujete celosvětové politické dění, že se to blíží – myslím, v tom smyslu, že varovné hlasy vědců – politici většinou nevnímají?

To nebezpečí je vskutku poměrně vysoké, ale na druhé straně vědci jsou velmi vynalézaví a věřím, že nakonec politiky přeperou.

Vesmír a jeho vznik je jedna velká a tajuplná záhada, která asi nikdy nebude 100% objasněna, že…? Zastáváte také tento názor?

Ano, existence vesmíru je opravdový zázrak, jenž se nedá vysvětlit žádnými vědeckými metodami, protože když nemáte čas, hmotu a prostor, tak není co zkoumat.

Od roku 1959 jste členem Československé později České astronomické společnosti. Prošla od této doby nějakými zásadními změnami, třeba právě v oblasti výzkumu vesmíru?

Musím se vrátit zpátky do prosince r. 1917, kdy celá Evropa strádala událostmi I. světové války. Země někdejší Koruny české byly součástí Rakousko-Uherské monarchie, lidé trpěli nedostatkem jídla, mnozí padli nebo byli těžce zraněni, ale právě ve vrcholu válečné vřavy si Češi vyvzdorovali na rakouských úřadech založení České astronomické společnosti. Byla to tehdy jedna z první generace takových evropských společností. Tato společnost si vytyčila dva cíle: vydávat populárně-vědecký časopis o astronomii a zřídit v Praze Lidovou hvězdárnu pro laické publikum. Po skončení války již v r. 1920 vznikl časopis Říše hvězd a v r. 1929 byla pro veřejnost v Praze na Petříně otevřena hvězdárna pojmenovaná po astronomovi a jednom ze tří zakladatelů Československa gen. Milanu Rastislavu Štefánikovi, který byl v letech 1904-1914 profesionálním astronomem. Šlo tedy o laickou společnost, která ovšem částečně suplovala i vědeckou práci zejména při studiu sluneční činnosti, pozorování Měsíce a planet, ale i meteorických rojů a proměnných hvězd.

Profesionální hvězdárna v Klementinu trpěla tím, že už byla v centru velkoměsta, takže vědecká pozorování probíhala na soukromé observatoři bratří Fričů v Ondřejově. V r. 1928 ji otcové zakladatelé věnovali Karlově univerzitě.

Neuvěřitelný rozkvět zažila Česká astronomická společnost za II. světové války, zřejmě jako protiváhu kritického válečného stavu, kdy nacisté vyvraždili obyvatele Lidic a Ležáků a mnoho lidí zahynulo buď na popravištích nebo v koncentrácích. Mnoha vojákům se podařilo uprchnout do SSSR nebo do Velké Británie a jejich rodiny to často odskákaly. Astronomie však vítězila. Ke konci války měla Česká astronomická společnost přes 3 tisíce členů. Tento rekord nebyl dosud překonán. V prvních poválečných letech nastal boom stavby nových hvězdáren. Komunisté tuto iniciativu podporovali v naději, že když lidé ve vesmíru Boha nenajdou, víra v Boha opadne.

V současné době spojuje Česká astronomická společnost astronomy-amatéry i profesionály. Rozvoj citlivých polovodičových detektorů záření umožnil mnoha amatérům dělat kvalitní odborný výzkum, a to prospívá rozvoji astronomie. Celá řad amatérů je velmi vzdělaná a jsou platnými pomocníky profesionálních astronomů

Často se dočítáme a současně i slýcháme, že oběžná dráha kolem naší domovské planety je zahlcena vesmírným odpadem v důsledku, čehož se nedaří ani naší planetě, neboť nemůže volně dýchat. Jak to tedy opravdu je…?

Ten problém je opravdu vážný, ale s dýcháním naší planety to nesouvisí. Kolem Země dnes obíhá na různých dráhách odhadem 10 tisíc družic, ale daleko více je již nefunkčních těles, které nikdo neovládá a jsou hrozbou pro ty aktivní a často velmi drahé družice. Vesmírný odpad vzniká spontánně např. výbuchem zbytku paliva v raketách, které družice vynášejí na dráhy, anebo srážkami právě těch neovladatelných raket nebo vysloužilých družic po vyčerpání paliva pro úhybné manévry. Nejnovější hrozbu pro astronomii představují minidružice, které ve velkých počtech dopravuje na oběžné dráhy E. Musk a tím zaclání astronomickému výzkumu. Je škoda, že úřad OSN pro záležitosti kosmického prostoru zaspal dobu a nevydal pravidla, jimiž by se zabránilo v předstihu tomuto ohrožení. Dělat profesionální astronomii z kosmu je přirozeně možné, jenže náklady stoupnou o tři řády finančních zdrojů.

5G sítě. Téma, o kterém se často hovoří, v tom smyslu, že Země je jimi doslova obšancována a že z velké části, se podílejí na jejím oteplování. Jak to vnímáte Vy, ze svého odborného pohledu?

To není pravda, 5G sítě nejsou v tomto směru o nic horší než 3G sítě.

Jaký je váš názor na vesmírnou turistiku, jste pro nebo proti ní?

To je mi celkem jedno. Naštěstí jsou letenky do kosmu tak drahé, že si to může dovolit jen pár stovek lidí.

Když byste měl srovnat Evropskou kosmickou agentura ESA s NASA, která z nich má prospěšnější plány pro výzkum vesmíru?

NASA měla od počátku větší rozpočet, protože soutěžila s Ruskou kosmickou agenturou o vítězství v kosmickém programu nepilotovaného i pilotovaného výzkumu. To se však časem mění, protože ESA neplýtvá penězi na pilotované lety. Zato utrácí peníze na výkonné bezpilotní družice nebo sondy. V posledních letech však pozoruji, že obě agentury začínají velkoryse spolupracovat.

Myslíte si, že vybudování základny na Měsíci je moudrý nápad – nebude Měsíc touto činností nenávratně poškozen?

Měsíc je velmi dobrý cíl, zejména když přistanete na odvrácené straně Měsíce, pak těleso Měsíce dokonale kryje naši Zemi ve vzdálenosti necelých 400 tis. km. Nemyslím, že by byl Měsíc nějak poškozen, Je to ideální pozorovací stanoviště pro automatické dalekohledy a podobné aparáty, jako například radioteleskopy.

A co říkáte na zkoušky jaderných a balistických zbraní, vždyť toto musí naší planetu přímo ničit a dokonce z mého laického pohledu přispívat i k nečekanému vzniku zemětřesení a chrlení sopek – takové nelidské počínání?

V současné době jsou jaderné zkoušky zakázány a myslím, že ani Severní Korea v nich nepokračuje. Balistické rakety končí pádem do moře, které si s takovým tělesem asi dost brzo poradí.

Mezi Marsem a Jupiterem v takzvaném Hlavním pásu planetek máte svou planetku, kterou po vás pojmenoval váš kolega Luboš Kohoutek. Jaký je to pro vás pocit?

Luboš Kohoutek je můj dlouholetý kamarád a kolega. Společně jsme už jako gymnasisté organizovali pozorování meteorických rojů a výsledky pak publikovali v odborných časopisech. Studovali jsme oba s jednoletým odstupem fyziku na Masarykově univerzitě v Brně a pak specializaci astronomie dokonce ve společném kurzu na Karlově univerzitě v Praze. Teprve v aspirantuře jsme se vydali každý vlastním směrem výzkumu, Luboš studoval tzv. planetární mlhoviny, objevoval komety a planetky, a já jsem se věnoval výzkumu hvězd v párech a hvězdám, které vybuchují jako tzv. novy. Luboš objevil mnoho desítek planetek a měl proto právo navrhnout jejich jména. Mou planetku mi věnoval k 60. narozeninám. Je to naprosto jedinečný narozeninový dárek, tak si ho považuji.

Před časem došlo k potvrzení existence gravitačních vln – jak tento jejich objev ovlivní další vědecký výzkum?

Je to naprosto nová metoda zkoumání vlastností hvězd a hvězdných černých děr a jsem docela překvapen, jak rychle se ten nový obor výzkumu rozbíhá. Tato pozorování jsou extrémně cenná pro pochopení, jak vznikají hvězdy i hvězdné černé díry. V budoucnu tak budou určitě zkoumány černé veledíry o hmotnostech až několik milionů Sluncí.

Jsou mezinárodní vesmírné stanice přínosné – není to jen zbytečné plýtvání horentními sumami peněz, které by se daly lépe využít ve prospěch všeho lidstva a naší domovské planety, na níž všichni žijeme, a která je pro nás takovou pomyslnou Noemovou archou?

Mezinárodní kosmická stanice ISS vznikla během oteplení po skončení studené války mezi SSSR a USA, takže v tom jistě hrála politická objednávka důležitou roli. V posledních letech se však ukazuje, že se na stanici odehrávají důležité pokusy v téměř úplně beztížném stavu (mikrogravitaci), který trvá celé roky. Náklady na stanici přesáhly 100 mld. $.

V čem hlavně jsou tyto pokusy pro lidstvo přínosné, že se na ně vynakládají takové nehorázné částky, když je v řadě zemí hladomor?

Myslím, že stanice ISS je velmi důležitá proto, že se obě vojenské velmoci dohodly na společném projektu, takže tím daly najevo, že spolu nemíní válčit. To je neocenitelný příspěvek k tomu, aby se mohli odborníci z celého světa soustředit v míru na ožehavé problémy lidstva. Navíc se postupně zlepšují podmínky pro významné vědecké projekty přímo na palubě ISS, takže v současné době se tato investice začala vyplácet pro pokrok ve fyzice, ale i v biologii díky pokusům v dlouhodobém stavu beztíže. 100 milionů dolarů představuje pouhou 0,000 05 částky, kterou svět vydává na zbrojení za jediný rok! ISS přitom funguje už od r. 1998, tedy téměř 23 roků, takže ten výdaj se skvěle amortizuje. Bohužel velmoci se těžko kdy vzdají výdajů na zbrojení, protože si primárně nedůvěřují.

Jste také autorem nejen více než 200 odborných prací, ale také tvůrcem pořadu Hlubinami vesmíru, který se od roku 2007 vysílá na televizi NOE. A protože vesmír je nekonečný bude váš pořad také nekonečný..?

Jsem si naprosto jist, že ten seriál už poměrně brzy skončí, i když bych si přál, kdyby se našel někdo, kdo by převzal štafetu. Ale je to opravdu hodně velká řehole vinou rychlého rozvoje astronomie i příbuzných věd. Abych mohl seriál psát, musím každý rok přečíst asi 1,5 tis. vědeckých prací. Takže když skončím psaní jednoho ročníku, tak ihned začínám číst práce z následujícího ročníku. Připadám si jako natěrači, kteří ošetřují slavný most Golden Gate v San Francisku. Chrání ho tím natíráním před korozí a když dojdou na protější břeh, tak už začátek mostu znovu chytá rez.

Velké pozornosti mezi čtenáři se také těší i vaše knihy, z nichž namátkou vybírám Vesmír jaký je, O vědě a víře, Na kole ke hvězdám a mnoha jiných. Pracujete v těchto dnech na nějaké další?

Ne, to není v lidských silách. Každý ročník Žně objevů nyní představuje knihu o cca 240 stranách, takže na nějaké jiné spisy už nemám čas, protože se tomu mohu věnovat jen po večerech.

Vaším nejoblíbenějším českým spisovatelem je Karel Čapek. Čím si vás získal? Mí rodiče měli v knihovně sebrané spisy Karla Čapka a já jsem byl od 5 let knihomol, takže na Čapkovy knížky jsem narazil velmi brzo. Nejvíce mne oslovil román Krakatit, kde mne Čapek poučil, že existuje teorie relativity, a že v každém gramu hmoty je utajena obrovská energie. Tak jsem se poprvé v těch cca 11 letech dozvěděl o Lorentzově transformaci, což mne vzrušovalo daleko víc než pletky inženýra Prokopa s princeznou. Čapek evidentně věděl o nejnovějších výzkumech atomových fyziků, takže mu vděčím za to, že se mi astrofyzika stala životním osudem.

Jak jsem se v úvodu zmínila, patříte ke skeptikům. V čem jste ponejvíce skeptický? Pro každou přírodní vědu musíte mít stejnou skeptickou metodu, tj. nepodlehnout zbožným přáním, že jste něco nového objevili. Většinu nápadů musíte nakonec skepticky zavrhnout a jen čas od času vás napadne něco, co Vaší skepsi odolá, a to je pak velká radost.

Pracujete v oddělení astro-částicové fyziky Fyzikálního ústavu AV ČR.

Můžete našim čtenářům přiblížit, na čem v současné době pracujete, není-li to tajné?

Zhruba od r. 1999 se náš tým astročásticové fyziky začal zabývat možnostmi studia elementárních částic ultravysokých energií, protože můj šéf se při pobytu u urychlovače CERN v Ženevě dozvěděl že americký fyzik nositel Nobelovy ceny James Cronin a jeho skotský kolega Alan Watson mají nápad postavit obří observatoř pro studium těchto částic. Podařilo se nám získat grant nutný pro vstup do tohoto mezinárodního projektu cca 18 států většinou evropských, ale se silnou základnou na amerických fyzikálních pracovištích. Kromě toho se do projektu přihlásila ještě Austrálie, Brazílie, Kolumbie a Mexiko. Každá země musela do projektu vložit určitou částku peněz úměrně HDP dané země. V r. 2004 začala výstavba observatoře v argentinské pampě ve výšce 1 450 m n. m. na 35° j. š. V r. 2008 byla observatoř uvedena do plného provozu. Český podíl na observatoři se rozdělil mezi Fyzikální ústav Akademie věd ČR, Společnou laboratoř optiky FZU a Univerzity Palackého a MFF UK.

Od r. 2008 běží tato observatoř o obrovské rozloze 3 000 km2 ve dne i v noci. Naše skupina má na starosti pozorování optickými dalekohledy, kterých jsme zbudovali celkem 15. Každé zrcadlo složené z šestiúhelníků má průměr 3,8 m. Od r. 2008 jde o druhou největší astronomickou observatoř na světě. Data ze všech pozemních, optických a rádiových měření se ukládají na několika místech; pro nás je nejbližším zdrojem francouzská knihovna dat. Na práci observatoře se podílí celkem na 500 astronomů, částicových fyziků, inženýrů a programátorů. Observatoř se průběžně na základě nových zkušeností modernizuje, takže současné výsledky analýzy pozorovaných dat představují už více než 15 let světovou špičku v oboru.




















0
Vytisknout
2206

Diskuse

Obsah vydání | 19. 10. 2021