Není to špatný člověk a slíbil, že se změní

14. 10. 2021 / Fabiano Golgo

čas čtení 10 minut
 

Ad: Každá druhá žena v ČR zažila sexuální násilí. Každá desátá žena v ČR byla znásilněna

Bylo mi teprve šest, když jsem si uvědomil, že něco není v pořádku s mojí tetou. Ukazovala  se u nás doma v podivnou dobu, často uprostřed noci. Její oči byly vždy jiné, než na jaké jsem byl zvyklý,  byly červené a napuchlé.  Protože si matlala na obličej spoustou tlustého a barevného make-up ze 70. let, myslel jsem si, že ty fialové skvrny, která má na tváři, jsou jen nějakou novou módou.

Když mi bylo jedenáct, tyto hrůzné scény se staly očekávaným běžným jevem - „Už zase k nám utíká teta, protože ji strýček bije“, pomyslel jsem si, cynicky v emocionálním otupění nad realitou věčného domácího násilí, v němž teta žila. Ještě u mě nezačaly fungovat hormony a nerozuměl jsem slepotě, kterou může způsobovat sexuální nebo emocionální přitažlivost, a tak jsem se jí naivně zeptal „Tetičko, proč s ním zůstáváš, když tě bije?“ Okamžitě odpověděla: „Není to špatný člověk a slíbil, že se změní“.

 
Tu větu, kterou jsem už slyšel, opakovala matce pokaždé, když přišla požádat o pomoc.

Když mi bylo třináct, našel jsem odvahu postavit se svému strýci během štědrovečerní večeře, když se strýc začal posmívat, že teta ztloustla, a řekl jí před celou rodinou, aby nejedla dezert, aby v jejich posteli nezačala zabírat ještě větší prostor. „Možná začíná být baculatější, takže jí tvé rány méně bolí, milý strýčku,“ řekl jsem odvážně. To, co do té doby bylo hlučným jihoamerickým rodinným stolem, u něhož si tucet lidí povídalo, najednou zcela utichlo. Byl to okamžik „Císařovy nové šaty“. Všichni o tom nepřijatelném chování mlčeli, muselo to být dítě, aby to nahlas odhalilo.

Problém byl v tom, že mého strýce všichni milovali. Jeho barvitá osobnost a nekonečné porozumění pro každého velmi ztěžovaly pochopení, jak mohl být schopen tak odporného chování vůči tetě. Byl to dr. Jekyll a pan Hyde. A druhým problémem bylo, že pokaždé, když se některý člen rodiny nebo přítel pokusil v její věci zasáhnout, ​​teta s tou osobou přerušila styky a vrátila se k manželovým ranám, jako by se nic nestalo, ještě dříve, než se jí modřiny zahojily.

Než jsem se přestěhoval do České republiky, přečetl jsem si si knihu Rowboat to Prague od Alana Levyho (Grossman Publishers NY, 1972 ISBN 0-670-60920-X) (v českém překladu Igora Hájka Pražské peřeje) a kontaktoval jsem ho ohledně svého budoucího stěhování do jeho milovaného města. Setkali jsme se v kavárně společně s mojí kolegyní z fakulty kulturní antropologie, která se chystala přestěhovat se do České republiky, aby tam napsala výzkumnou studii o nezávislosti českých žen. Překvapilo mě, když jsem od Levyho slyšel, že české ženy „na první pohled vypadají jako silné a že mají v domácnosti hlavní slovo“, ale za tím bychom našli ženy, které „si myslí, že je   normální a očekává se od ních, že budou dělat všechny domácí práce, starat se samy  o děti a také akceptovat manželovo podvádění, opilost a případné drobné akty domácího násilí“. Moje kolegyně, mladá žena z generace X, která vyrostla v realitě, kde přijmout jakýkoli druh fyzické agrese je nepřijatelné, se okamžitě na Levyho rozzuřila, za to, že rozlišuje mezi „případnými a malými násilnými činy“ oproti jiným vážnějším.

Během let jsem si uvědomil, že Levy měl pravdu. Zpočátku jsem viděl české muže jako slabé a zbabělé typy, jako osoby, které jsou „pod pantoflem“, zatímco ženy byly spíše jízlivé a panovačné. Časem jsem byl podrobněji svědkem vnitřního manželského života přátel a uvědomil jsem si, jak často jsou tyto ženy vystaveny verbálnímu a fyzickému násilí, i když, jak na to poukázal Levy, většinou šlo o menší fyzickou agresi místo vizuálně zjevnějšího násilí, jaké zažívala moje teta.

Kulturně přizpůsobená úroveň násilí. Ale násilí to přesto bylo.

Kdykoli toto násilí pocházelo od nějakého mého přítele nebo kolegy, konfrontoval jsem je s tím, ale vždycky mi na to tvrdili, že to žádné domácí násilí prý není.  Je to jako s lidmi, kteří mají pocit, že nejsou rasisté, protože nevycházejí ven s pochodněmi a rovnou  nelynčují černochy jako Ku Klux Klan.
 
Asi před třemi lety mě kontaktovala brazilská známá, která má dvě děti s českým mužem, který dříve pracoval pro nejvyšší hodnostáře katolické církve v ČR. Žádala mě o pomoc. Poslala mi fotografii své pohmožděné paže. Na fotografii klečela na podlaze své kuchyně (která je v místní farnosti). Fotografii pořídil její manžel jako ponižující doplněk jeho násilí spáchaného na ní. Informoval jsem  velvyslanectví a místní policii poté, co jsem jejího manžela kontaktoval a varoval ho, že bude muset jednat se mnou příště, až se jí zase odvážil dotknout.

Manžel se bránil tím, že prý měla manželka na paži jen malou modřinu a že si to bití zasloužila, protože se po celou dobu chovala jako hysterická Jihoameričanka, oběžovala ho patologickou žárlivostí a také na něho útočila  i fyzicky.

Během tří let kličkovala tato žena mezi žádostmi o pomoc, plány, že od manžela odejde, a rozhodnutím, že se k němu vrátí a odpustí mu.

Není to tak dávno, co se tento muž stal kandidátem politické strany, která má jako vlajkovou loď obranu tradiční rodiny, a Jihoameričanka se rozhodla proti manželovi veřejně vystoupit. Požádala mě, abych domluvil schůzky s novináři, kteří by měli zájem. Sešla se s Johanou Hovorkovou ze serveru Forum 24, s Martinem Shabu z Lidových novin a rady a nabídku pomoci získala od bývalého ministra školství a bývalého lídra Strany zelených Ondřeje Lišky i od  poslance Patrika Nachera. Poté, co se podělila o všechno své utrpení a popsala  epizody domácího násilí, změnila názor a požádala všechny, aby nic nezveřejňovali.

Konfrontoval jsem toho muže s jeho pokrytectvím, že kandiduje v letošních volbách  pod hesly ochrany tradiční české rodiny, přestože svou vlastní manželku neustále fyzicky napadá. On si ze mě dělal legraci, že toto „je“ přece tradiční české rodinné chování.

Kontaktoval jsem její rodinu a její sestra mi vysvětlila, že jejich matka byla také obětí domácího násilí, takže se to v jejich myslích nějak normalizovalo jako očekávané chování od mužů.

Když někdo vyrůstá s tím, co pořád vidí, normalizuje se to. I když nám racionalita říká, že něco není v pořádku, pokud jsme na to zvyklí, naše míra tolerance je hypertrofovaná, můžeme dokonce být otupělí a nevnímat nic.

Aby se domácí násilí stalo v České republice zcela nepřijatelným, bylo by nutné snížít vnímání hranice toho, co se v ČR považuje za přijatelné násilí, - ať už fyzické nebo verbální a emocionální - a poté mít pár generací, které násilí nebudou vystavovány  doma. Pokud však agresoři a oběti neidentifikují násilné činy jako „dostatečně násilné“, bude obyvatelstvo násilí i nadále popírat a bude si vytvářet falešný obraz o tom, že v ČR neexistuje silně rozšířené domácí násilí, zejména proti ženám (psychické týrání, jemuž je podrobováno tolik českých dětí během jejich "krocení“ v dětství, je další kontroverzní kapitolou, kterou bude nutné řešit).

Jednoho dne se můj bratranec, ve věku šestnácti let, cítil fyzicky dostatečně silný, aby mohl rázně ukončit k utrpení své matky. Když ji táta při hádce udeřil pěstí do krku, syn explodoval. Vztek vzbuzený všemi těmi roky bezmocného sledování týrání jeho matky vybuchl jako sopka a můj strýc skončil v nemocnici.

Brzy bratranec obnovil vztah otec-syn a moje teta je součástí bratrancových společenských vztahů až dodnes, ale mému strýci už nikdy nebylo dovoleno se vrátit domů.

Celá rodina se  nakonec postavila  na tetinu stranu a dala mu ultimátum, aby se odstěhoval, nebo čelil právním následkům. Zákon se změnil, protože když jsem byl ještě dítě, žádný soudce by ho nikdy nemohl potrestat, zatímco kvůli pokrokovým kulturním změnám, k nimž došlo v posledních desetiletích, byly kulturní a právní kodexy upraveny a pro muže již není přijatelné mlátit manželku, bez ohledu na to, jak "málo".

Tato změna se stala v mnoha zemích, ale ne v České republice. Když si někdo, jako moje teta nebo ta brazilská manželka toho českého kandidáta (mimochodem nebyl zvolen), neuvědomuje, že jakékoli domácí násilí je nepřijatelné (a že lidé, kteří ho spáchají jednou, to  budou dělat znovu a znovu), nezačneme se  od skrytého domácího násilí páchaného muži vzdalovat.

Stejně tak, jak Češi pevně věří, že nejsou rasisty („prostě jen nemáme rádi ty, kteří jsou nepřizpůsobiví“), také si myslí, že domácí násilí není v ČR rozšířené a že jde o druh chování, které je typické pro "nižší rasy". Kolik českých žen bylo však, zatímco jste četli tento článek,  slovně a fyzicky poníženo svými manžely?

0
Vytisknout
7888

Diskuse

Obsah vydání | 19. 10. 2021