Trojskok bez švihadla

17. 1. 2022 / Jan Choděra

čas čtení 9 minut
 

(Zdena Bratršovská a František Hrdlička: Šprýmy s/z rýmy, nakladatelství Paper Jam 2019, 102 stran, ISBN 978-80-87688-81-6; Šprýmy s/z rýmy 2, nakladatelství Paper Jam 2021, 101 stran, ISBN 978-80-88372-19-6; Markéta za školou, nakladatelství Paper Jam 2020, 225 stran, ISBN 978-80-88372-01-1)

Dřív jsem se jako právník zabýval především odbornou literaturou, ale v posledních letech, kdy dorůstají moje vnoučata, zacházím občas i do knihoven na různá autorská čtení, určená pro děti. Dozvěděl jsem se přitom i o nové knížce autorské dvojice Zdeny Bratršovské a Františka Hrdličky, která vyšla před Vánoci: jmenuje se Šprýmy s/z rýmy 2 a navazuje na předchozí stejnojmenný a zřejmě úspěšný titul, který vyšel už v roce 2019.

Stojí za zmínku, že oba autoři, jejichž tvorbu sleduji už déle (četl jsem a recenzoval několik jejich prozaických i básnických titulů), slaví letos své kulaté výročí, protože přesně před padesáti lety, v zimě 1972, skončilo svou činnost legendární Bílé divadlo, v němž se oba seznámili. František Hrdlička, zakladatel tohoto divadelního experimentu, tam působil po boku režiséra Miloše Horanského jako dramaturg a muzikant, a Zdena Bratršovská tam v roce 1970 nastoupila jako herečka. Tehdy, jak se zdá, ještě netušili, že z divadla záhy přesedlají na literární spolupráci, která jim získá trvalý zájem čtenářů.

Je docela zvláštní, že tento autorský tandem zahájil svou literární dráhu opačně než většina autorů. Jejich společný debut, román Sebranci, je – mohu-li to tak pro zjednodušení nazvat - v podstatě čirá fabulace, v níž promlouvá několik různých subjektů o témž sociologickém fenoménu, totiž o svobodě a o jejím individuálním pojetí. Další díla rozvíjejí v různém žánrovém zabarvení rovněž převážně smyšlené příběhy a zabíhají mnohdy až k snovým motivům. Teprv v závěru svého literárního působení dospívají Zdena Bratršovská a František Hrdlička k autobiografickému vyprávění v knize O kočkách a lidech (ta údajně vznikala na pokračování v průběhu třinácti let a vyšla v roce 2014). Napadá mne, že právě tato výpověď přiměla autory, aby se ohlédli po svém dětství. O tom svědčí zejména novela Markéta za školou, o níž se ještě zmíním.

V sousedství této novely vyšly nicméně dva soubory veršovaných útvarů, nazvané Šprýmy s /z rýmy, s podtitulem „limericky pro malé i velké“, které jsou nejen přehlídkou hravých a vtipných říkanek, ale také výčtem bláznivých či bizarních nápadů, jakými se občas bavíme všichni ve chvílích euforie. Umění z nich však dělá teprv řemeslná dovednost, zkázněná formou, v níž vynikají originální rýmy. Pro názornost ocituji několik ukázek:

Byla jedna groteska

nikdo jí však netleská.

Klaun se motá vprostřed ZOO,

baletka má nohu do O

- pláče malá Terezka.“

Nebo:

Byly řady pyramid,

rozmetal je dynamit.

Podle přání Věr a Markét

staví se tam supermarket.

Přišly nám to oznámit.“

A ještě z podobného ranku:

Byla paní radová,

hostila ji Padova.

Spořádala tucet řízků,

psali o ní v místním tisku,

že je pořád hladová.“

Autoři sahají i k lyričtějšímu vyznění:

Byly prý dvě mátohy,

nacpaly si batohy

ze dvou třetin

vůní květin

z jedné modři oblohy.“

V jiných číslech putují po republice i po světě:

Byly jedny sandály

prohnaly dva vandaly.

Honily je chytře

v Malackách i v Nitře,

a pak jim to nandaly.“

Autoři tak nabízejí dětem neotřelý pohled na okolní svět.

Humorné vyznění významně podporují i originální ilustrace Aleny Krchové, o které se na záložce dočteme, že byla oceněná v roce 2016 za Nejkrásnější knihu roku. Například limerick, který pojednává o sněhové lavině, která zbořila kus kravína, a který pokračuje

Krávy na to vděčně hledí,

sníh je zbavil věčné šedi,

život pro ně začíná“,

Krchová doprovodí obrázkem skotačících krav, které mají uprostřed károvanou merunu, a to vše v nádherné kompozici, jaká ostatně dominuje i jiným doprovodným ilustracím. Výtvarnou imaginací se ilustrátorce daří znásobit účinek textu buď tím, že vylíčenou epizodu nečekaně posune jinam, nebo tím, že ji naopak uchopí takříkajíc doslova, tedy že například k výroku „stopy zametá“ vytvoří postavu se smetákem či k výroku „stojí babka u branky“, kdy si běžný čtenář představí zahradní branku, vytvoří ilustraci babky s holí, která má tretry a za ní je fotbalová branka.

Rozvedu ještě svou zmínku o další dětské knížce této autorské dvojice, o Markétě za školou, která vyšla v roce 2020. Ilustrovala ji Alžběta Havlínová, rovněž velice nápaditě a se skvělou kresbou na přebalu, která jako by předjímá charakter hrdinky. Na záložce se dočteme, že „hrdinku knížky, desetiletou Markétu, představují autoři v různých, ne vždy příkladných situacích, protože vnímá okolní svět zcela netradičně, i když žije v době plné nesvobody, na přelomu padesátých a šedesátých let.“ Sám patřím ke generaci, která tímto tíživým obdobím prošla také, a vím, jak je obtížné tuto atmosféru přiblížit generaci, která ji nezažila, a proto na mne některé exponované příhody zapůsobily silným dojmem. Například v kapitole Tepláková bunda je popsán výslech, vlastně „monster proces“, který byl pro tehdejší režim typický. Přejali ho do svých výchovných metod i rodiče Markétiny spolužačky, aktivní komunisté, kteří Markétu zpovídají kvůli banální ztrátě bundy a píší před ní zároveň udavačský dopis jejím rodičům.

Pro hrdinku této novelky jsou příznačné i některé zvláštní vlastnosti: Protože je záškolačka, má dost volného času na to, aby podnikala jakýsi svérázný sociologický průzkum ve svém okolí. Bydlí v Ústí nad Labem, v rozlehlém bloku domů s mnoha partajemi, což pro ni zřejmě představuje uzavřený svět v malém, a aby lépe poznala jejich způsob života, vkrádá se do jejich bytů, i když ví, že je to „špatné“. Čtenář si nad mnohými pasážemi a popisovanými detaily uvědomí, kolik bezděčných a přitom průkazných stop o svém soukromí zanechává. Markéta si tím ovšem dokresluje zvyky a povahu dotyčného nájemníka a dozvídá se – samozřejmě i během svých „legálních“ návštěv - mnohé o lidské lakotě, o dvojakosti jeho chování a jeho výroků na veřejnosti, o utajovaných sklonech, ale i o utrpení neopětované lásky, jíž ještě nechápe, ale kterou chce uchránit. Markéta si totiž občas z některé schránky i „vypůjčí“ a přečte cizí dopisy. O své „špatnosti“ hrdinka ostatně často přemítá a mrzí ji, že na vážné otázky nedostává od dospělých žádné kloudné odpovědi – od svých pragmatických rodičů to zřejmě ani nečeká.

Čtenář poznává Markétu takříkajíc zblízka, protože autoři popisují nejen její rodinné zázemí, ale i její setkání s toulavou a zřejmě takřka negramotnou babičkou, která v pětačtyřicátém roce, z naivity a z euforie, že válka skončila, odjede s ruskými vojáky na tanku do Ruska, a jiné příhody. Některé kapitoly by se daly chápat jako samostatné povídky, například Na stavbě a Na samotě; druhou zmíněnou kapitolu doprovází ilustrace, na níž malá Markéta veze temnou nocí svou nemocnou tetu na saních do nemocnice. Hrdinka se svou sestrou a s rodiči chodí mimoto často do divadla a různé kusy a pohádky pak předehrávají svým kamarádům, dokonce i v prostorách půdy. Markéta ráda čte a její imaginaci jitří zejména mýtické příběhy. Celá kniha, včetně postav a detailních popisů, vyznívá tak přesvědčivě, že si ji troufám označit za autobiografii. A především oceňuji, že se na pultech objevila kniha, která přibližuje vnímání desetiletých, poněvadž se domnívám, že tato věková kategorie je na současném knižním trhu opomíjena.




1
Vytisknout
2180

Diskuse

Obsah vydání | 19. 1. 2022