Slabost Západu povzbudila Putina a je pozvánkou pro ruskou agresi

19. 1. 2022

čas čtení 3 minuty
  • Americký prezident Joe Biden nedávno ujistil svůj ukrajinský protějšek Volodymyra Zelenského, že Amerika "rozhodně odpoví", pokud Rusko provede novou invazi. To ale nebylo zvlášť uklidňující. Ve skutečnosti spíše naopak, napsal Tinatin Chidašeli.

V posledních několika dekádách jsme často slýchali podobně tvrdé projevy západních lídrů, kdykoliv se ocitli konfrontováni s realitou ruské agrese. Naneštěstí slibované reakce nikdy nejsou opravdu rozhodující.

Místo aby takové představení Kreml odstrašilo, podkopává kredibilitu Západu. Mezi miliony lidí v bývalém SSSR, kteří viděli invazi, okupaci a anexi nezávislých států Ruskou federací, vyvolává skepsi a otázky všeho druhu.

Po třicet let Rusko vnucuje svou vůli v rámci postsovětského světa, zatímco otevřeně překáží pokroku. Nicméně Moskvě je dosud přiznáno neoficiální veto ohledně uchazečství sousedních zemí o členství v EU a NATO.

Dnešní řeči o potenciální budoucí reakci ignorují fakt, že Rusko už anektovalo Krym a vede v Donbasu válku proti Ukrajině. To přenechává iniciativu Kremlu a riskuje, že odmění Rusko za to, když se rozhodne osm let trvající válku neeskalovat.

Přehlížením dlouhého seznamu ruských mezinárodních zločinů a omezováním se na sliby budoucích trestů Západ mimoděk dodává kredibilitu kremelskému tvrzení, že Ukrajina jaksi není suverénním státem. Stejná zvrácená logika se vztahuje i na Gruzii, další nezávislý stát částečně okupovaný Ruskem, který se stal terčem kremelských pokusů jednostranně vnucovat ruské veto na zahraniční politiku.

Zjevná Putinova lhostejnost vůči varováním Západu je pochopitelná. Poslouchá stejné prázdné sliby ohledně rozhodné akce, typicky doprovázené výrazy "vážného znepokojení", od invaze do Gruzie v roce 2008.

Nezabránilo to Moskvě v okupaci a pak formálnímu uznání nezávislosti gruzínských regionů Abcházie a Jižní Osetie. Podobně tvrdě formulovaná západní prohlášení obsahující odsudky neodradila Putina od obsazení a anexe Krymu. Ani nedokázala zajistit stažení ruských sil z východní Ukrajiny či Moldavska.

Dnes je jasné, že summit NATO v roce 2008 v Bukurešti představoval zlomový okamžik. Když se ruskému nátlaku podařilo zabránit v tom, aby Gruzie a Ukrajina získaly od aliance plán členství, Kreml to povzbudilo, aby se stal v oblasti svých zahraničněpolitických cílů mnohem odvážnějším.

Nyní sledujeme logické pokračování tohoto historického procesu, přičemž se ruské ambice nyní vztahují na všechny země bývalé Varšavské smlouvy.

Moskva příliš dlouho vycházela z předpokladu, že jí projde vraždění v sousedních zemích. Neadekvátní reakce Západu na pokračující příklady ruské agrese vyvolaly pocit beztrestnosti. Ve výsledku nyní čelíme velice reálné vyhlídce na největší evropský konflikt od 2. světové války.

Nic z toho nebylo nevyhnutelné. Putin jako všichni tyrani ustupuje, když je konfrontován s opravdovou silou, a postupuje, když zaznamená slabost. Po léta mu jeho připravenost použít sílu umožňovala zastrašovat mezinárodní společenství a bojovat výrazně výše, než kolik činí jeho reálná geopolitická váha. Nicméně ve skutečnosti se moderní Rusko nemůže demokratickému světu rovnat. Abychom srazili Putina na jeho skutečnou velikost, je třeba jen to, aby akce Západu konečně odpovídaly jeho slovům.

Celý text v angličtině: ZDE

1
Vytisknout
3732

Diskuse

Obsah vydání | 21. 1. 2022