Povede ukrajinská krize k vytvoření nového bezpečnostního řádu v Evropě, anebo je na spadnutí rozsáhlý konflikt?

22. 2. 2022 / Daniel Veselý

Jestliže západní rozvědčíci v tandemu s médii, která už ani nezastírají, že fungují pouze jako stenografický aparát Bílého domu, zveřejnili neověřený poznatek  o údajných teroristických hrozbách na území Ruska, je to – mírně řečeno – nezodpovědné. Na druhou stranu ruská strana nyní přichází s nepodloženým tvrzením, že na svém území zlikvidovala ukrajinskou diverzní skupinu. Obě strany mají tedy máslo na hlavě, což je celkem pochopitelné, neboť (dez)informační mašinérie skvěle slouží ke zmatení nepřítele. Také v našich sdělovacích prostředcích se objevují zprávy o oboustranné informační válce, o kterých se můžeme dočíst i v zahraničí. A sami Ukrajinci v této nekonečné sáze vystupují jako ti, kdo mají snad nejvíce rozumu, když říkají, že všechny zúčastnění aktéři by měli učinit kroky vedoucí k deeskalaci napětí.

Děje se tak v době, kdy se hovoří o restartu minských dohod (což nyní zásadním způsobem nabourává uznání separatistických republik v Donbasu ze strany Kremlu) a ve vzduchu visí i „finlandizace“ Ukrajiny. Ostatně tato kruciální témata se nyní běžně diskutují na stránkách amerických listů, jako jsou New York Times a Washington Post. Vladimir Putin, jak se zdá, v této bitvě prozatím bez jediného výstřelu vítězil. Až do včerejška se zdálo, že Kreml tuto riskantní šachovou partii hraje mnohem lépe než Západ. Vladimir Putin nakonec skutečně podepsal dekret o samostatnosti Luhanské a Doněcké republiky, což je nejen protiprávní krok, ale i voda na mlýn jestřábů na všech stranách.

V tomto textu bych se rád věnovat také kořenům stávající tenze, které nejsou tak hluboko zapuštěné v zemi, jak by se na první pohled mohlo zdát. A tato skutečnost vypovídá o žalostném stavu naší společnosti víc než je zdrávo.

Kdybychom šéfa Kremlu v uplynulých letech tak usilovně nedémonizovali a absurdně z něj nedělali reinkarnaci Hitlera, a naopak jej poslouchali, nemuselo ke stávající krizi vůbec dojít. Ano, i v Britských listech někteří autoři považují Putina za proradného diktátora, s nímž se nelze na ničem dohodnout; jeden dokonce volá po jeho fyzické likvidaci, nicméně takhle v mezinárodních vztazích ničeho nedosáhneme. Vždyť západní svět bez sebemenších problémů podporuje ještě horší zabijáky než je ruský lídr – kupříkladu saúdskoarabského prince Mohameda bin Salmána – a nejeden západní politik má ruce namočené v krvi mnohem hlouběji než tolik zlořečený Putin.

Mám za to, že ta až křečovitá nenávist vůči němu je podmíněna tím, že nyní čelíme protivníkovi obří váhové kategorie disponujícímu smrtícím jaderným arzenálem, a nikoliv lokálním diktátorům typu Husajn nebo Kaddáfí. Veškerá ta bizarní obsese psychickým stavem Vladimira Putina by byla komická, kdyby nešlo o předáka jaderné velmoci. Patrně nejzkušenější žijící diplomat Henry Kissinger (se kterým většinou zásadně nesouhlasím a kterého navíc považuji za největšího nepotrestaného válečného zločince) pronesl tuto památnou větu: „Démonizace Vladimira Putina není pro Západ politikou, ale naopak alibi pro její absenci." Je to nadmíru pozoruhodný fenomén, neboť zatímco se donekonečna pitváme v Putinových zločinech – ať reálných či nereálných – okázale ignorujeme či přinejmenším bagatelizujeme zločiny vlastní. 

Přitom sám Putin během Mnichovské konference v roce 2007 – tedy dlouho před krymskou anexí a válkou na Donbasu – Washingtonu vyčetl, že Spojené státy překročily své hranice "ve všech ohledech" a realizovaly "téměř neomezené nadměrné použití síly".

Putin v tomto proslulém projevu obvinil NATO, že umisťuje "své frontové jednotky na ruské hranice", napadl americké plány na instalaci protiraketové obrany v Evropě a vyzval k vytvoření nové "architektury globální bezpečnosti", která by vyvážila svět ovládaný Spojenými státy, což jsou tytéž požadavky, které vznáší v posledních týdnech.

Ruská federace byla po ukončení studené války Západem soustavně ponižována – a bylo jí zcela ostentativně dáváno najevo, že má držet hubu a krok (bombardování Kosova nebo Libye), a to zejména v dobách, kdy v Kremlu úřadoval proamerický kandidát Boris Jelcin. Tak dlouho západní společenství v čele s USA dávalo Ruské federaci najevo, že do Evropy nepatří (což byla oficiální mantra NATO: „držme Rusko mimo Evropu“), až se vynořila naše dnešní Nemesis – Vladimir Putin. Přitom Rusko se až zoufale chtělo začlenit do Evropy – ale bezvýsledně, jak uvádí novinář Vladimir Pozner, který varuje, že s Putinem si není radno zahrávat. Mějme proto tyto skutečnosti na paměti, než se dopustíme ukvapených kroků.