Povede ukrajinská krize k vytvoření nového bezpečnostního řádu v Evropě, anebo je na spadnutí rozsáhlý konflikt?
22. 2. 2022
/
Daniel Veselý
čas čtení
6 minut
Současná
diplomatická ofenziva, v níž hraje záslužnou roli Paříž, dočasně zmírnila
nebezpečnou situaci na rusko-ukrajinské frontě. Patrně ani nemá příliš smysl
rozebírat veškerá obvinění o útocích té či oné strany, neboť se jedná o
oboustrannou informační válku. Opět se potvrzuje, že západní tajné služby pouze
vytahují jednoho králíka z klobouku za druhým, aniž by předložily jediný
důkaz, a jako vždy jsou naprosto nedůvěryhodným zdrojem. Nemusíme hovořit
jen o irácké blamáži; bylo to tak prakticky vždy, když se USA šikovaly do
války.
Leč jediným západním politikem, který se odváží veřejně
naznačit, že může jít o čiré fabulace, je šéfka německé
diplomacie; zatímco přední evropští diplomaté vyjadřují
frustraci, že s nimi Spojené státy nesdílejí zpravodajské
materiály. Navíc informace
o překot zveřejňované západními operativci se poněkud liší od poznatků
ukrajinských zpravodajských služeb. Koneckonců tvrzením Bidenova kabinetu o bezprostřední ruské invazi věří pouze 20 procent
Ukrajinců, jejichž názor bychom měli brát v potaz v první řadě.
Jestliže
západní rozvědčíci v tandemu s médii, která už ani nezastírají, že
fungují pouze jako stenografický aparát Bílého domu, zveřejnili neověřený poznatek o údajných
teroristických hrozbách na území Ruska, je to – mírně řečeno – nezodpovědné. Na
druhou stranu ruská strana nyní přichází s nepodloženým tvrzením, že na
svém území zlikvidovala ukrajinskou diverzní skupinu. Obě strany mají
tedy máslo na hlavě, což je celkem pochopitelné, neboť (dez)informační
mašinérie skvěle slouží ke zmatení nepřítele. Také v našich sdělovacích
prostředcích se objevují zprávy o oboustranné informační
válce,
o kterých se můžeme dočíst i v zahraničí. A sami Ukrajinci v této
nekonečné sáze vystupují jako ti, kdo mají snad nejvíce rozumu, když říkají, že
všechny zúčastnění aktéři by měli učinit kroky vedoucí k deeskalaci napětí.
Děje
se tak v době, kdy se hovoří o restartu minských dohod (což nyní zásadním
způsobem nabourává uznání separatistických republik v Donbasu ze
strany Kremlu) a ve vzduchu visí i „finlandizace“ Ukrajiny. Ostatně tato kruciální témata se nyní běžně diskutují na
stránkách amerických listů, jako jsou New York Times a Washington Post.
Vladimir Putin, jak se zdá, v této bitvě prozatím bez jediného
výstřelu vítězil. Až do včerejška
se zdálo, že Kreml tuto riskantní šachovou partii hraje mnohem lépe než Západ. Vladimir Putin nakonec skutečně podepsal dekret o samostatnosti Luhanské a Doněcké republiky, což je nejen
protiprávní krok, ale i voda na mlýn jestřábů na všech stranách.
V tomto
textu bych se rád věnovat také kořenům stávající tenze, které nejsou tak
hluboko zapuštěné v zemi, jak by se na první pohled mohlo zdát. A tato
skutečnost vypovídá o žalostném stavu naší společnosti víc než je zdrávo.
Kdybychom
šéfa Kremlu v uplynulých letech tak usilovně nedémonizovali a absurdně z něj nedělali reinkarnaci Hitlera, a naopak jej poslouchali, nemuselo ke
stávající krizi vůbec dojít. Ano, i v Britských listech někteří autoři
považují Putina za proradného diktátora, s nímž se nelze na ničem
dohodnout; jeden dokonce volá po jeho fyzické likvidaci, nicméně takhle
v mezinárodních vztazích ničeho nedosáhneme. Vždyť západní svět bez
sebemenších problémů podporuje ještě horší zabijáky než je ruský lídr – kupříkladu saúdskoarabského prince Mohameda
bin Salmána – a nejeden západní politik má ruce namočené v krvi
mnohem hlouběji než tolik zlořečený Putin.
Mám
za to, že ta až křečovitá nenávist vůči němu je podmíněna tím, že nyní čelíme
protivníkovi obří váhové kategorie disponujícímu smrtícím jaderným arzenálem,
a nikoliv lokálním diktátorům typu Husajn nebo Kaddáfí. Veškerá ta bizarní obsese
psychickým stavem Vladimira Putina by byla komická, kdyby nešlo o předáka
jaderné velmoci. Patrně nejzkušenější žijící diplomat Henry Kissinger (se kterým
většinou zásadně nesouhlasím a kterého navíc považuji za největšího
nepotrestaného válečného
zločince) pronesl tuto památnou
větu:
„Démonizace
Vladimira Putina není pro Západ politikou, ale naopak alibi pro její
absenci." Je to nadmíru pozoruhodný fenomén, neboť zatímco se donekonečna
pitváme v Putinových zločinech – ať reálných či nereálných – okázale
ignorujeme či přinejmenším bagatelizujeme zločiny vlastní.
Přitom sám
Putin během Mnichovské konference v roce 2007 – tedy dlouho před krymskou
anexí a válkou na Donbasu – Washingtonu vyčetl, že Spojené státy překročily své hranice
"ve všech ohledech" a realizovaly "téměř neomezené nadměrné
použití síly".
Putin v tomto proslulém projevu obvinil NATO, že umisťuje "své frontové
jednotky na ruské hranice", napadl americké plány na instalaci
protiraketové obrany v Evropě a vyzval k vytvoření nové "architektury
globální bezpečnosti", která by vyvážila svět ovládaný Spojenými státy,
což jsou tytéž požadavky, které vznáší v posledních týdnech.
Ruská federace byla po ukončení studené války Západem soustavně
ponižována –
a bylo jí zcela ostentativně dáváno najevo, že má držet hubu a krok (bombardování Kosova nebo Libye), a to zejména
v dobách, kdy v Kremlu úřadoval proamerický
kandidát Boris Jelcin. Tak dlouho západní společenství
v čele s USA dávalo Ruské federaci najevo, že do Evropy nepatří (což
byla oficiální
mantra NATO: „držme Rusko mimo Evropu“), až se vynořila naše
dnešní Nemesis – Vladimir Putin. Přitom Rusko se až zoufale chtělo začlenit do
Evropy – ale bezvýsledně, jak uvádí novinář Vladimir
Pozner, který varuje, že s Putinem si není radno zahrávat. Mějme proto tyto skutečnosti na paměti, než se dopustíme ukvapených kroků.
8357
Diskuse