Proč Putin patrně na Ukrajinu nezaútočí, ale i tak z krize vyjde jako vítěz

20. 2. 2022

A co naznačují kouřové signály linoucí se zejména z Číny a Turecka, které často sympatizují, ne-li zcela souzní s ruskými názory?

Vezměme si čtvrtek 27. ledna 2022. Čínský ministr zahraničí Wang Yi řekl ministru zahraničí Antony Blinkenovi, že "regionální bezpečnost nelze zajistit posilováním nebo dokonce rozšiřováním vojenských bloků". Podle tiskových zpráv se odvolal na dohodu Minsk II a zdůraznil, že Čína bude podporovat úsilí v souladu se "s duchem dohody". Není pochyb o tom, že jeho prohlášení bylo pečlivě připraveno. Nezní to jako předzvěst, natož jako souhlas s nadcházející invazí na Ukrajinu. Neměli bychom také přehlížet, že Čína investovala do přátelských vztahů s Ukrajinou sahajícím až do roku 2011. Případné ruské převzetí této země může být jen stěží v čínském zájmu. 

Wang Yi, který mluví za Čínu, mohl také využít příležitosti, aby zdůraznil dvě poselství formulovaná opatrným diplomatickým jazykem. První je, že to jsou Spojené státy a NATO, a nikoli Čína nebo Rusko, kdo se podílí na vytváření problémů. A za druhé, aby Washingtonu připomněl jasné znepokojení Pekingu nad paktem AUKUS, jakož i varování, aby se QUAD, strategický bezpečnostní "dialog" mezi Spojenými státy, Indií, Japonskem a Austrálií, nezměnil v něco víc.

Tato linie byla zopakována ve společném komuniké prezidenta Si Ťin-pchinga a Putina ze 4. února, které odsoudilo jak rozšiřování NATO, tak i AUKUS. Čína vyjádřila podporu dlouhodobým právně závazným bezpečnostním zárukám v Evropě, zatímco Tchaj-wan byl označen za separatistickou provincii.

Čína se soustředí výhradně na 20. národní sjezd komunistické strany, který se má konat letos na podzim. Ve svém novoročním projevu Si vyjmenoval řadu kroků, které mají být na tomto zasedání, kde bude téměř jistě zvolen na třetí funkční období, učiněny. Lze předpokládat, že velký globální konflikt, který by nepochybně poškodil čínskou ekonomiku, by byl v této souvislosti velmi nežádoucí.

Vezměme také v úvahu 3. únor, kdy turecký prezident Erdogan navštívil Ukrajinu, kde zdůraznil svou podporu mírovému řešení, nabídl zprostředkování a vyzdvihl členství Turecka v NATO.

Stejně jako Čína chce mít Turecko s Ruskem přátelské vztahy, ale nemá rádo příliš silné nebo příliš asertivní Rusko. Peking i Ankara soupeří s Ruskem o vliv ve Střední Asii a mohou se obávat, že pokud Rusko dosáhne vítězství na Ukrajině, Střední Asie může být další na řadě.

Prezident Putin se bude zdráhat jednat způsobem, který by byl v rozporu se signály přicházejícími z Pekingu a Ankary. Bez jejich souhlasu bude přinejmenším do značné míry osamocen a Rusko s HDP o velikosti Itálie si takovou izolaci prostě nemůže dovolit. Musel vycítit, jak budou reagovat Čína a Turecko, a započítal to do svých kalkulací. Jejich postoj bude mít pravděpodobně stejnou nebo větší váhu než to, co v tuto chvíli dělají a říkají Spojené státy a EU.

Ruská armáda si během staletí udělala z "maskirovky" zvláštní válečné umění a politický manévr. Jeho základním cílem je vyvést nepřítele z rovnováhy pomocí klamání, hlavně klamným směrováním, kdy nepřítel uvěří, že děláte něco jiného, než co máte v úmyslu. Existuje paralela s čínským válečným uměním sahajícím až k Sun Tzuovi. Pro "Západ", který je v tomto umění méně vyškolený, může být obtížné odhadnout politický cíl sledovaný Moskvou, což může vést k reakci založené na nesprávných a v důsledku toho nebezpečných předpokladech.

S vývojem krize se zdá být stále jasnější, že prezident Putin sleduje politiku s otevřeným koncem, která se skládá ze tří strategických cílů. Kdykoli může prohlásit, že je spokojen, a odvolat jeden, dva, nebo dokonce všechny tři cíle - a přesto vyhlásit vítězství. Případně je může všechny udržovat při životě po neomezenou dobu a nechat Západ, aby se dusil ve vlastní šťávě a čekal na jeho další krok.

Prvním z jeho tří strategických cílů je obnovit pozici Ruska jako mocnosti, se kterou musí Spojené státy na globální šachovnici počítat, a ne se nechat převálcovat jako v 90. letech.

Rusko pokračuje v intervenci v Sýrii. Jeho intervence v Kazachstánu ukázala, že jeho ambice a schopnosti jsou větší než jen Rusko. Hraje aktivní roli při jednáních s Íránem. Má omezenou schopnost promítnout vojenskou sílu do zahraničí, ale pečlivě vybírá intervence tak, aby zvýšil vyhlídky na úspěch.

Druhým cílem je ukázat, že Rusko je schopno uplatňovat značný vliv na Evropu. EU nahrála prezidentu Putinovi tím, že provádí nefunkční energetickou politiku. Před několika lety mohla s Ruskem uzavřít dlouhodobou smlouvu o dodávkách plynu, která by vytvořila vzájemnou závislost. Místo toho však váhala. Důsledkem je, že se Rusko obrátilo k Číně, čímž se EU stala pobočným trhem. Kromě toho nejednotné zahraničněpolitické a bezpečnostní zájmy členských států EU znemožnily jakýkoli smysluplný společný postoj.

Třetím cílem je vnucování poselství, že je Rusko schopno kdykoli vtrhnout na Ukrajinu, a tím donutit Kyjev k určité závislosti vůči Moskvě.

Zdá se, že si Severoatlantická aliance v současné krizi počíná dobře, když reaguje jasnými prohlášeními o svých záměrech a politice doprovázenými omezenou materiální pomocí Ukrajině. Na papíře byla potvrzena perspektiva vstupu Ukrajiny do NATO. Ve skutečnosti však byla stažena z programu jednání. Poprvé od roku 1991 jednalo Rusko v Evropě aktivně a zatlačilo NATO a EU do reaktivní/obranné role.

Prezident Biden je ale možná připraven ukrást Putinovi jeho diplomatické vítězství. Pokud k útoku nedojde, protože to Rusko nejspíš ani nemělo v úmyslu, může prezident Biden prohlásit, že plány Moskvy zmařil. Dočkáme se toho, že Spojené státy budou požadovat silnější evropský závazek vůči své protičínské politice jako protislužbu za to, že "zachránily" Evropu před pohromou?

Pokud ano, Washington Evropany přelstí a přitáhne je blíže k americké politice v Indopacifiku bez ohledu na jejich vlastní zájmy. V této souvislosti není důležité, zda Bidenova administrativa věřila, že Rusko zaútočí, nebo ne.

Hlavním závěrem, který lze z této hry vyvodit, je její demonstrace neschopnosti Evropy bránit se a zvládnout velkou krizi uvnitř Evropy, a ponechat tak řešení situace na Rusku a Spojených státech. Evropa se marginalizovala nikoli v důsledku této konkrétní krize, ale spíše tím, že po desetiletí nedokázala vybudovat věrohodnou vojenskou kapacitu.

 

Celý článek v angličtině ZDE