Nejhorší nepřátelé Rusů sedí v Kremlu, aneb proč válka na Ukrajině může trvat mnoho let

25. 8. 2022 / Ivan Větvička

 

Po jarních neúspěších se ruské okupační síly nezhroutily a s výjimkou severní Ukrajiny nemusely výrazně ustoupit ze zabraných pozic. Naopak, navzdory velkým ztrátám vytrvale pomalu postupují. Takto vedená válka neskončí „do švestek“ ani do Vánoc, ale potrvá roky, ne-li desetiletí.

Nejhorší nepřátelé Rusů sedí v Kremlu

Ruské velení tradičně příliš nehledí na vlastní ztráty, pokud nejsou tak velké, že by mu znemožnily další boj. Příkladem budiž staletí trvající snaha Rusů ovládnout Kavkaz. Připomeňme si malé nehostinné Čečensko, kde místní uštědřili ruské armádě v 19. i 20. století tolik porážek, že každý západní, racionálně uvažující vůdce by s ohledem na velké ztráty a perspektivu bezvýznamných zisků své síly stáhl. Rusové však pokračovali v boji, protože jejich vedení vidí v občanech vlastní země především potenciální revolucionáře a nepřátele, jejichž ztráty nelituje:

Padnou?

„Výborně, je o tisíce mladých rebelů méně.“

Vyhráli?

„Ještě lépe, Rusko je mocné a zase o něco větší.“

Není náhoda, že mezi ruskými vojáky na Ukrajině tvoří disproporčně velké procento příslušníci národnostních menšin. A není to ani poprvé. V roce 1939 nahnal Stalin do zimní války proti Finsku především Kavkazany. V Gruzii jsem se také setkával s lidmi, kteří v rámci povinné vojenské služby museli vtrhnout do Československa v srpnu v roce 1968. Gruzínci z nížiny a Thušové i Čečenci z hor mi vyprávěli o tom, jak u nás zasahovali proti demonstrantům, jeden muž se přiznal, že střílel do lidí, aby ho nezabili vojáci, kteří šli za ním ve druhé řadě a měli zastřelit každého, kdo by váhal se splněním rozkazu. Sověti si v době invaze nebyli jistí, zda se nepostavíme na odpor a jaké budou ztráty. Až později, když byla okupační vojska bezpečně usazená v kasárnách, přijeli ve větší míře etničtí Rusové. Vyprávěli mi o tom lidé z Povolží. Vojáčci vzpomínali, jak sloužili v „Milovicách“, bývalí důstojníci si teskně připomněli výlety do Karlových Varů. Vojínům i šaržím se u nás v 80. letech líbilo…

Dnes Rusové nechávají na Ukrajině decimovat kromě menšinových etnik také příslušníky své mladé generace, která na internetu přičichla ke svobodě mohla by se bouřit proti Putinovu utahování šroubů.

Tento zrůdný přístup k vlastním lidem je trvalou podstatou vlády v Rusku, ať už v čele země sedí car, carevna, bolševik, komunista, nebo „kágébéšnik“. Proto ruský stát nemůže být součástí civilizovaného světa a napětí na ruské hranici je trvalé, ať už se tato linie nachází kdekoli.

S Ukrajinou a bez Ruska budeme silnější

Pokud bychom „ve jménu míru“ a „v zájmu uklidnění situace“ zradili Ukrajinu, budeme bojovat v Moldávii, Pobaltí a ve střední Evropě. Němci se pak odměnou za své chytračení dočkají návratu sovětských – pardon, ruských okupačních vojsk na území bývalé NDR.

Má-li být Evropa v bezpečí, musí učinit vše pro to, aby Ukrajinci ubránili svoji zem. Nespoléhejme na to, že se všechno „nějak dobře vyvrbí“ i bez našeho přičinění. Vladimir Putin nenadále nezemře. Tento pán může v Kremlu vydržet dlouho, navzdory zdravotním neduhům. Ukrajinci navzdory své statečnosti sami nezvítězí, protože Rusko může ostřelovat celé jejich území, a proto nemají kde vybudovat nové zbrojovky a další průmysl náhradou za zničené podniky. Poskytněme jim dostatek účinných zbraní, výcvik a leteckou podporu alespoň nad ukrajinským územím. (Máme tedy střílet na Rusy? Samozřejmě, měli jsme s tím už začít. Ostatně, nemusíme tak činit pod vlastní vlajkou. Když se Gruzíncům podařilo během občasnké války v Abcházii sestřelit ruské letadlo, které podporovalo separatisty, prohlásil velitel letiště, odkud stroj startoval, že pilot odletěl ve svém volném čase, a tudíž neodpovídá za jeho činy. Byla to stupidní výmluva, ale mezinárodní společenství ji v 90. letech neochotně spolklo. My můžeme být kultivovanější a na křídla svých letounů namalovat znak nějaké nevládní agentury. Všem bude i tak jasné, kdo za leteckou podporou stojí, ale to není na překážku, právě naopak: NATO zůstane formálně mimo hru, a přesto ruští velitelé uvidí, že už na Ukrajině nemohou smysluplně pokračovat v boji a stáhnou se. Naším cílem není pobít co nejvíce Rusů, ale donutit je respektovat suverenitu Ukrajiny. Takové angažmá by mělo být relativně bezpečné, neboť s ohledem na dosah našich zbraní mohou piloti splnit mnoho úkolů z hloubi ukrajinského vnitrozemí, aniž by jim hrozilo, že v případě sestřelení padnou do ruského zajetí.)

Ukončeme hospodářské styky s Ruskem, neboť to není seriózní obchodní partner. Má-li být naše ekonomika stabilní, musí se trvale obejít bez dodávek ruských surovin. Nahromadit zásoby plynu a ropy na jedinou zimu nestačí.

Oddělme Rusko od Západu novou železnou oponou, která bude neprodyšnější než její předchůdkyně z dob Sovětského svazu. Buďme však připraveni přijmout Bělorusko na naši stranu, pokud o to projeví zájem. Vždyť podstatné procento Bělorusů nechce mít nic společného s Lukašenkem a už vůbec ne s Putinem. A chovejme se laskavě k uprchlíkům z Ruska, vždyť utíkají před režimem, proti němuž bojujeme a mohou posílit náš tábor.