Jak je to s papežovou neomylností
26. 8. 2022 / Boris Cvek
Karel Dolejší ve svém článku o atentátu na paní Duginovou naznačuje, že by nějak mohla souviset tzv. neomylnost papeže a papežovy názory na tento atentát. K tomu je třeba říci, že dogma o papežské neomylnosti pochází z let 1869-1870, kdy zasedal tzv. První vatikánský koncil. Jde vlastně o zoufalou reakci na politický pád papežské moci.
V žádném případě ale toto dogma neznamená, že papež je neomylný ve všem, co říká. Neomylnost se vztahuje jenom na výroky „ex cathedra“, kterých za těch 150 let bylo jen několik a které se týkají čistě teologických témat, např. dogma o neposkvrněném početí Panny Marie.
Ačkoli považuji dogma o papežské neomylnosti za směšné a nedůstojné katolické církve, přece jen je třeba zdůraznit, že nikdy nebylo míněno ani použito tak, že by se týkalo něčeho jiného než starých, posvátných tradic této církve. Ani děsivý Sylabus omylů, kterým Pius IX. v roce 1864 zaútočil na demokracii, svobodu vyznání, vědu a pokrok vůbec, nebyl vyhlášen jako projev neomylnosti. Ani postoje katolické církve v oblasti sexuální morálky, manželství atd. se nestaly předmětem využití papežské neomylnosti.
Kromě toho je třeba zdůraznit, že temné období defenzívy a pokusu o jakési zazdění se ve středověku má katolická církev dávno za sebou. Sto let po Prvním vatikánském koncilu přišel Druhý vatikánský koncil, který otočil kormidlem úplně opačným směrem, než tomu bylo za papeže Pia IX (1846-1878).
Příčina byla jednoduchá: nové generace biskupů a teologů vyrostly už v jiném světě, ve světě, kde církev nebyla vrchností a politickou mocností, nýbrž kde sama zažila útisk, pád do politické bezvýznamnosti, ba i brutální pronásledování (komunisty i nacisty). Zkušenost trůnů a stolic byla nahrazena zkušeností katakomb a najednou se mezi katolickými hodnotami objevila svoboda svědomí, svoboda vyznání nebo úcta k protestantům, židům a muslimům.
Diskuse